literární západ

Moravský básník Zdeněk Volf si zaslouží slova uznání, jeho poezie by neměla být opomíjena ani přehlížena, v nedávných letech se však jako editor s chutí a pílí pustil do projektu, který je v dějinách naší literární a knižní kultury nepochybně značně ojedinělý – totiž vydat antologii převážně současných tuzemských „krátkých básní“. Už jen toto označení je pochopitelně ošemetné: která báseň je krátká a která už není krátká? Vždyť existují terminologické varianty jako „kratší poezie“ nebo „malé básně“, event. maxima, které se objevily i v dříve již vydaných podobných titulech. Přesto je Volfův výbor svým způsobem ojedinělý a nepochybně přitažlivý: nejenom pro určující „krátkost“ vybraných veršů.

Editor se navíc zachoval charakterně a nezařadil žádnou svou „krátkou báseň“ do antologie, kterou nazval Krátká báseň (Pokus o doménu.cz) a kterou vydalo ostravské nakladatelství Protimluv. Nikoli náhodou si přitom nejspíše na samém počátku editorské práce kladl otázku, zda se taková krátká báseň vůbec dá číst – a sarkasticky připouští, že „vždyť není co“ a že „ve vteřině je po všem“. Vzápětí promlouvá jako moudrý básník a připomíná, že zároveň přece může jít také o neopakovatelnou „vteřinu zasažení“, čili o probouzení identity skrze interakci. Výstižně řečeno! Nebo také o svého druhu „zastavení řeči“. To je obecná rovina, co však konkrétní podoba takové krátké básně? Kolik má či může mít veršů? Nejméně jeden, nabízí se však představa, že také ani jeden, že jeho vyjádřením může být i mimoverbální mlčení, zámlka, pauza. Celkově vzato v publikaci převažují tříverší a maximem je pět veršů. Nebo jsme přehlédli nenápadné vkloubené šestiverší?

Ano: jedenáct oddílů. Jenže ten vstupní se vrací ke klasikům od Havlíčka Borovského po Mikuláška a Blatného, takže současnost „krátké básně“ zastupují až novější generace počínaje ovšem nebožtíky Jiřím Kolářem, Egonem Bondym, Ivem Vodseďálkem a Ivanem Martinem Jirousem, jakož i Václavem Havlem, Zbyňkem Hejdou, Violou Fischerovou, Petrem Králem a mnoha dalšími. Následuje více než stovka autorů „krátké básně“, přičemž leckteří zařazení už také nejsou mezi námi (snad jsme se nepřepočítali a uvedený počet souhlasí). Z toho vychází evidentní konstatování, že téměř není jediného českého básníka, který by nenapsal kratičký veršový útvar a tím pádem se neoctl ve Volfově antologii. Paradoxně jím je přinejmenším jeden z nynějších nejvýznamnějších: Karel Šiktanc. Též namátkou chybí Lubor Kasal, Božena Správcová, Michal Šanda, z mladších Adam Borzič nebo Simona Racková a další, kteří zřejmě žádnou kratičkou ani krátkou báseň nesepsali. Třeba ještě napíší!

Specifikovat jednotlivé oddíly či bloky však více ani méně není možné, vycházíme-li systematicky z estetických kritérií. Koneckonců sám editor připouští, že přívlastky jako „výchozí základní“ nebo „úžeji haikový“ v reálu neobstojí a že autoři by mohli figurovat ve vícero oddílech, do nichž jsou v antologii pouze „přiřazeni“. Stojí za zmínku, kteří západočeští básníci se v antologii octli: nuže, postupně jsou zde takto představeni Robert Janda, Ivo Hucl, Viktorie Rybáková, Alena Vávrová, Pavel Štýbr, Jan Sojka a zesnulý Karel Trinkewitz. Jiní starší nikoli. Nikdo není vševědoucí, proč tudíž nepřiznat, že asi s dvacítkou ponejvíce mladších básníků se pisatel tohoto textu setkává v dané antologii vůbec poprvé, takže je záhodno si jejich jména zapamatovat. Když nic jiného, umění krátké básně tito neprávem skoro bezejmenní dozajista zvládli.

Na závěr se nabízí polohamletovská otázka. Míní-li editor, že médium krátké básně dostalo po listopadu 1989 tvůrčí impulsy, nečeká ho nyní, jak stojí psáno ve Volfově úvodu, cosi jako doba ohrožení? Která může vést k tomu, že básníci budou psát jedině krátké básně? Pokud ano, právem se tu cituje verš Františka Halase o „blesku stojícím hodinu na obloze“.