literární západ

Z jižních Čech pocházející divadelnice a scenáristka Hana Lehečková se pravděpodobně neoctne v žebříčku nejčtenějších a nejprodávanějších knih: napíše totiž ani líbivé kýče, ani obrazně řečeno nepřežvykuje neuvěřitelněkrát už přežvýkanou literární slámu. V současnosti se zabývá animovaným filmem, píše literaturu pro děti, má za sebou i dramatickou prvotinu a rozhlasová pásma. Její vstup do „vážné“ literární tvorby by se však mohl pokládat za odiózní, byť širší čtenářská obec o něho nejspíše nebude mít větší zájem: leč tak či onak, povězme hned na začátek, že když Lehečková vydala svou první prózu „pro dospělé“ s názvem Svatá hlava (vyšla v nakladatelství Vyšehrad v edici Tvář), málo známá literátka zakrátko nato za ni získala prestižní Cenu Jiřího Ortena. Toto laureátství si zasloužila o poznání víc než někteří předchozí laureáti a některé nedávné laureátky: mezi nimi v posledních letech obstojí ve srovnání s Lehečkovou leda povídková kniha Sáry Vybíralové Spoušť.

Není to ovšem žádné počteníčko na klidné spaní, dokonce naopak: v autorčině světě se ani nefilosofuje, ani nešpásuje, ani módně nenatřásá. Její knížka je věnována „všem slabým duším“, jichž je v našem okolí habaděj – a což my sami kolikrát nejsme duše ze všeho nejslabší? Nakladatelská anotace víceméně trefuje do černého, když konstatuje, že to je „psychotická novela vykreslující život na pomezí reality a bludů, která poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše“. Nejde ale o prachobyčejnou „slabou duši“, jelikož k sebemenším paprskům štěstí a naděje mají jednotliví protagonisté sáhodlouze daleko a nenalézají je ani v sobě. Posuďme sami: děj se odehrává v zapadlé obci, ležící daleko od hlučícího davu, k trojici tzv. hlavních postav patří nemohoucí babička, trápící sama sebe i ostatní, dále její dcera, opuštěná a zavržená bytost, v nouzi si přivydělávající příležitostnou prostitucí – a úhlavním protagonistou je vypravěč celého příběhu nepříběhu, její odrůstající, beznadějně retardovaný syn. Jeho očima v próze nahlížíme vše, co se děje i neděje, co se říká i neříká, ze všeho nejvíce ale to, co prožívá – a jak to prožívá.

Působivost a přesvědčivost autorčina monologického vyprávění spočívá především v experimentální formě, kterou si zvolila: svůj obraz světa sestavila z roztříštěných střípků vědomí duševně nemocného mládence, jehož svět představuje učiněný chaos a stojí ho to nezměrné síly, aby tomuto chaosu vtiskl alespoň jakýs takýs, byť neméně chaotický řád. Nelze neocenit výjimečnou jazykovou vynalézavost Hany Lehečkové, nepochybně poučenou i její několikaletou, neméně invenční spoluprací s divadlem a rozhlasem. Z tohoto pohledu můžeme její Svatou hlavu vykládat i jako experimentální prózu sui generis, jako text, v němž experimentální postupy představují nejpřirozenější způsob líčení a vyprávění. Pokud by autorka zvolila jiný přístup k tématu, nejspíše by sklouzla k prázdné konvenci. Což jí vzhledem k míře estetické imaginace nehrozí ani v nejmenším.

Její prozaický debut je natolik sugestivní nejen s ohledem na přitažlivost tématu čili na skutečnost, že si vybrala k ztvárnění svět retardovaného člověka. Zasazuje ho totiž do světů, spíše ovšem minisvětů a mikrosvětů, které jsou možná ještě retardovanější než v případě duševně retardovaných jedinců, ba dokonce jsou psychicky retardovány ve své nejvlastnější a nejbytostnější podstatě. Na rozdíl od tohoto pošetile a pomateně křepčícího moderního či postmoderního či postfaktického světa se totiž může o nebohém vypravěči prózy Hany Lehečkové skutečně říci, že „tvoje hlava svatá do nebe přijde“. Možná až ve chvíli konečnosti všeho, přijde však, poněvadž to je „člověk boží a těm je na konci všechno odpuštěno“. Sečteno a zváženo: kdyby autorka nezískala za Svatou hlavu „Ortenovku“ bylo by to vpravdě neodpustitelné.