literární západ

S označením nového románu pseudonymní prozaičky Jakuby Katalpy, vydaného v Hostu pod názvem Zuzanin dech, jako veskrze sladkohořkého, se bylo možné záhy setkat v denním tisku (konkrétně v recenzi Zory Göthové v Právu) – a je to charakteristika nemálo přiléhavá. Sladkého, slaďoučkého i nasládlého je v knize požehnaně (vždyť i titulní Zuzana je dceruškou prvorepublikového cukrovarníka) – zatímco hořkého je v knize postupně bezmála k nesnesení: vždyť dějovým těžištěm románu je holocaust čili tragédie nad tragédie, popis hrůz všednodenních vedoucích k hrůzám vysloveně nevyslovitelným. Ovšem někdy vyslovitelným bez větších problémů, málem jak po másle, pokud si v nich vypravěčka začne nepokrytě libovat: můžete jimi čtenáře zaujmout, oslovit, upoutat, postrašit a vyděsit. A nezůstat jen u toho.

Bylo rovněž o Zuzanině dechu napsáno, že je to kniha předvídatelná: opravdu, dá se totiž od prvních stránek tušit a dokonce i s jistotou předpokládat, jak nebohá továrníkova dcerka vzhledem ke svému česko-židovskému původu po záboru Československé republiky skončí. Neboli nakolik nešťastně skončí. Lidé v jejím postavení opravdu neměli moc na vybranou, zachránili se jen málokteří, zatímco spisovatelka si tři čtvrtě století po válce mohla zvolit mezi deprimujícím unhappy endem a mezi sice téměř zázračným, ale přihodivším se happy endem. Však také Jakuba Katalpa nakonec zvolí kompromis svého druhu: její hrdinka Zuzana nakonec peklo nacistického koncentráku přežije (poznamenejme, že se svou přecitlivělou mentalitou by koncentrák či lágr stalinistický nepřežila ani šťastnou náhodou), nicméně na ni dopadne pěst, ne-li smršť pěstí ukrutného násilí. A zakrátko se ukáže, že právě násilí, pohříchu násilí v mnoha podobách se stává největším „hrdinou“ této prózy a o něm bude řeč neustále, holokaust neholokaust. Přičemž násilí nejen někdy až zrůdně vykonávané fyzické, ale i neméně zrůdné násilí psychické.

Zpočátku se nejrůznější projevy či příznaky násilí v románovém vyprávění začínají dávat najevo jen takříkajíc pomaloučku polehoučku. Jako by pokaždé naznačovaly, co nastane v budoucnosti a před čím je zapotřebí mít se na pozoru. Takovou metaforou přibližujícího se lavinového násilí v dobové společnosti se stává kohoutí krev nebo i první menstruace. Nebo výjev, jak se hrdinčin otec pokaká u své milenky. V těchto polohách text inklinuje k polohám expresivního hororu, aby se čím dál víc takovým hororem stával a dostávalo se i na sexuální násilí, byť ještě nikoli z chorobné krutosti: Zuzana se mu poddá, aby získala odklad do zařazení do transportu. Nakonec se ale ve vyhlazovacím táboře stejně octne a je vydána napospas panujícím Mengeleům. Pohříchu Jakuba Katalpa od tohoto okamžiku vrší hrůzyplné, děsuplné a utrpení plné scény se zjevnou vypravěčskou posedlostí, ba na pokraje kýče. Posléze z bezbřehého lidského utrpení náruživě vytvoří cosi jako pouťový dům hrůzy. Do jejich převyprávění nemůže mít literární kritik dost chuti; autorka chuť měla.

Jenže to je zrůdný holokaust, o němž bylo napsáno víc než dost, včetně beletristických děl. Hrdinka však neuvěřitelnou náhodou přežije, pak je ale vržena do dalšího kola fyzického i psychického trápení a trýznění. Do dějového půdorysu vstupuje téma čecháčkovství, emigrace, kolaborace, domácího násilí, udavačství, v prvé řadě opět urputné a umanuté autorčino libování si v líčení nepřestajného násilí pro násilí. Navíc nastává marasmatický poúnorový režim a Zuzana se stává strůjkyní násilí stejně jako jeho nekonečnou obětí. Úsilí o společenský horor je sice pořád ústředním hybatelem vyprávění, leč literární hodnota díla se nenávratně i nápadně vytrácí. Kdeže je estetická uhrančivost prvních autorčiných knih! Prý je Zuzanin dech „čtivý román plný působivých okamžiků“, soudí Göthová. Želbohu ty působivé okamžiky kolikrát vyznívají jak pěst na oko.