literární západ

Fantastika je fantastika, může čtenářskou obec přitahovat bezmála fantasticky, a tak není divu, že téměř odedávna tato žánrová varianta láká nejenom spisovatele staršího věku, ale rovněž mladší a do určité míry dokonce i nejmladší neboli poměrně nedávno narozené tvůrce. Proto nepokládáme za žádný zázrak, ale za přirozený a chvályhodný nápad, že se na našem knižním trhu (momentálně pohříchu v knihkupectvích uzamčených na několikerou petlici) nyní objevila nebo objeví „antologie povídek nejmladší generace autorů české fantastiky“. Jak praví text na záložce tohoto knižního vydání, při její četbě vstupujeme nejenom do světa fantazie, ale i vypravěčské imaginace a invence v podání sympaticky začínajících literátů. O nichž se dá hovořit též jako o „talentovaných nováčcích české fantastické literární scény“.

Jak se však tato publikace nazývá? Legitimní roli při určení názvu plní tiráž, a v ní stojí psáno: Legendy. Jenže to výjimka, třebaže výjimka nepochybně určující, poněvadž všude jinde – na hřbetu knihy, na přebalu, na záložce, na patitulu stejně jako na titulním listě a v úvodním slovu nestojí nic jiného než poněkud tajuplné, zakuklené, záhadné neboli vskutku fantastické pojmenování, totiž L3g3ndy. Jen si to zkuste vyslovit, případně bez okolků přeložit do světových jazyků! Nejspíše to má na svědomí editor svazku, totiž autor více než dvaceti knížek a (spolu)pořadatel mnoha tematických antologií, středogenerační literát Leoš Kyša, jenž je známější coby beletrista a „mistr akční fantastiky“ píšící pod labužnickým pseudonymem František Kotleta. Nelze v této souvislosti nepřipomenout reklamní slogan, který hlásá – čili se ptá: „Je ještě někdo Čechem, kdo neochutnal Kotletu?Na počátku byl podnět ze zahraničí: polský projekt se srozumitelným názvem Legendy Polskie, který inspiroval mladé tuzemské literáty, aby se pokusili beletristicky ztvárnit svůj vlastní čili veskrze nejnovější, rozuměj postmoderní pohled na staré pověsti české a nejen české. Nešlo však o mladé autory ledajaké, nýbrž o studenty pražské Vysoké školy kreativní komunikace (nástupkyně Literární akademie). Jedním dechem připomeňme, že do této slibné „studentské“ antologie byl přizván i host, takřečená „ostřílená hvězda žánru young adult“, prozaik, který si zvolil nečeský pseudonym Theo Addair, mluví ženským hlasem v mužském rodě a považuje se za „gender fluid“. Čili za člověka flexibilního vůči genderové identitě. Ten do antologie přispěl tzv. hostující povídkou, totiž legendou či l3g3ndou o kouzelném zlatém kapradí, jejíž hrdinka v ní čte Parlamentní listy. No fuj!

Jak shrnuje editor svazku, ze spojení starého a nového vznikly v podání talentovaných žáků a učňů literární fantastiky a zároveň i studiosů zmíněné VŠKK jako kdyby beletristicky znovuvzkříšené příběhy o Bivojovi, o Golemovi, o pražském orloji (zde: Orloji) a o „nikdy nekončící Dívčí válce“. Nebo kupříkladu o Železném muži, který by ve zmíněné „dívčí válce“ nejspíše neobstál. Ke každému příběhu je připojen menší dovětek, pravděpodobně z pera editora – o čemž se můžeme pouze domýšlet, což ostatně k fantastickému žánru jistěže patří. Rekapitulujeme-li tento vydavatelský počin, potěšení budiž na straně autorů i na straně čtenářů. Neméně potěšitelné je, že mnozí z mladých literátů už pilně publikují, kupříkladu ve školním periodiku Povstalec. Ale nezavrhují ani vážnější příběhy s kapkou psychologie a „nějaké té nedořečenosti“, ani klasické ruské romány.

Editor Leoš Kyša má za to, že v této knize se jakoby ocitáme „na poušti příběhů“ a že jednotliví autoři do ní přicházejí položit své zrnko písku. Údajně i v polemice se znuděností starců, podle nichž vše už bylo řečeno a vyprávěno tisíckrát. Kdeže! Nikoli tisíckrát, ale už nesčíslněkrát. Ono také může jít o moře nebo o oceán příběhů a právě ten si žádá nemálo živých kapek a kapiček. Čili i L3g3ndy.