literární západ

Kdekdo zná opus Miloslava Švandrlíka Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky (rozuměj za tehdejšího ministra obrany Alexeje Čepičky, navíc zetě Klementa Gottwalda), jenže o tzv. ZVS neboli o základní vojenské službě tehdy i v dalších desetiletích existuje knižních svědectví nepožehnaně málo, dokonce pramálo. Podepsala se na tom nejenom režimní cenzura a s ní spjatá autocenzura, ale i poněkud šaškovská hra na vojenská tajemství. Nesmělo se například za žádnou cenu prozradit, že v okolí Bakova nad Jizerou měla Varšavská smlouva muniční sklady, které ve dne v noci strážila speciální strážní četa, dokonce vzorná jednotka (vše se v ní muselo vzorně ututlat). V této četě v letech 1983 až 1985 sloužil co vojín a posléze svobodník „vesnický synek“ z Moravského Slovácka, Lubomír Větříšek, ročník 1964. Navenek elektrikář, ve skutečnosti vyznavač hudebního undergroundu, Vokalízy, Jazzové sekce… A samozřejmě v civilu „mánička“.

Moravan Větříšek konstatuje, že svou svědeckou výpověď o dvou letech na vojně strávených převážně v onom Bakově – nazvanou více než výstižně Dva roky v hajzlu (Host) – původně dával dohromady jen k potěše svých přátel a brněnskému nakladatelství ji nabídl až na výzvu nevidomého emeritního gymnaziálního profesora, kterému svůj text předčítal. Je to opravdu především svědectví a především výpověď, jak dvouletá „vojna“ v osmdesátých letech opravdu vypadala, přičemž veškerá politika a ideologie šla úplně stranou: na tzv. politickém školení mužstva se pospávalo. Už se sice hystericky nevojančilo jako za Čepičky, jenže v mnoha ohledech byly poměry v kasárnách snad ještě nesnesitelnější než u černých baronů nebo v tankovém praporu. Vojáci už nedrželi spolu, neboť byli (předtím i potom) rozděleni do čtyř kast, z nichž nejhůř na tom byli prvoročáci, nejprve „zobáci“ a poté „půlročáci“. Důstojníci se v podvečer a na víkendy vytráceli, starali se zejména o své prémie a případně handlovali s materiálem, takže v kasárnách v jejich nepřítomnosti bezohledně vládli druhoročáci „mazáci“ a „supráci“ (těm zbývalo do civilu méně než půl roku). Jejich sadistické šikanování nováčků by s nadsázkou řečeno ani zmínění černí baroni, ani ti z tankového praporu nejspíše nepřežili. Válčilo se za Husáka…

Ty dva roky znamenaly, shrnuje Větříšek, „ostříhat vlasy, zapomenout na svobodu, opustit holky i sny – a možná přijít o život“. Autor ovšem zdůrazňuje, že nepláče, nesoudí, nestěžuje si. Polemicky namítá, že to nehledě na všechno byla nádherná doba, „protože jsme byli, kurva, mladí!“ A uměli si to užít přes všechny „zákazy, omezení a překážky, které nám soudruzi postavili do cesty“. To je pochopitelně jen částečně pravda: samozřejmě by se dalo spontánně a zejména sarkasticky podotknout, že to byla báječná léta, koneckonců i v zeleném, jenže stejně „pod psa“. Nejbáječnější bylo to, že se autor po dvou letech vrátil živý a zdravý domů, podotýká však, že „spousta kluků takové štěstí neměla“. Množství sebevražda způsobila právě šikana.

Nejsou to veselé historky z vojny. Autor neměl žádné velké literární ambice, jeho dialogy nejsou nikterak vytříbené, postavy bývají ponejvíce jen povšechně načrtnuté, jednotlivé epizody netvoří kompaktní románové pásmo, nýbrž pouze časový sled epizod, nejednou podaných značně přímočaře, nicméně je to velice přirozený a velice přesvědčivý obrázek života v osmdesátých letech. Daleko od kulturních ohnisek, daleko od velkoměst, daleko od pochartistických aktivit. Stojí však za to se zamyslet, jak si asi v současnosti počínají a kde škodí tehdejší mazáci a supráci, trýznitelé a mučitelé svých o rok mladších vojenských vrstevníků. Koho volí, komu závidí, komu šéfují, komu se podbízejí. Pokud o sebe nedostanou zakrývaný mazácký strach. A čtenáři? Ti starší si mohou připomenout, kdo to byl „bigoš“ a co to byla „arma“. A nejen to.