literární západ

Proč se nepřiznat bez mučení, trýznění a třeba i domácího násilí, že pisatel těchto řádek nemá sebemenší tušení, kam známá osobnost české kultury (včetně mediální), totiž Marek Eben, píše své sloupky. On sám prozradí pouze tolik, že prý „do časopisu“, a údajně už několik let. Leč do jakého časopisu, není vědomo a lze se jistěže nechat poučit. Literární časopis to ale v žádném případě není, nějaký kulturní zpravodaj také nikoli, koneckonců nemusíme vědět všechno. Zabrousíme-li však do hájemství knižní kultury, můžeme konstatovat s naprostou jistotou, že Marek Eben nedávno pořídil soubor sloupků, který vydal v pražském nakladatelství Euromedia Group jako samostatnou knihu a pojmenoval ho poeticky i nepoeticky: Myšlenky za volantem.

V žádném případě se však nehodí tuto milou a vtipnou publikaci, milou a vtipnou, jak už to bývá u Ebena zvykem, číst za volantem. Následky by potom zřejmě nebylo možné přičíst autorovi k duhu, přesněji řečeno k neduhu. Co je ovšem evidentní hned na první pohled: Marek Eben nevydal „obyčejnou“ knížku, knihu vázanou nebo knihu brožovanou, nýbrž ji předložil čtenářské a možná i nečtenářské veřejnosti v podobě kroužkového bloku. Dává tím svým čtenářům na srozuměnou i na vybranou: když se jim některý sloupek nebude ani za mák zamlouvat, může ho pohoršený nebo nakvašený recipient jednoduše z bloku vytrhnout, zahodit či znehodnotit. Přičemž Eben podotýká, že tak činí na základě vlastní zkušenosti, neboť pokaždé se mu v podobných knižních titulech něco líbí a něco nikoli. Proto se rozhodl pro formu zmíněného kroužkového bloku i s vědomým rizikem, že někomu mrzutému po přečtení zbudou jenom desky. Ostatně s autorovou portrétní podobenkou.

Aktuálnost těchto sloupků je nemálo zpochybněna tím, že nejstarší je z dubna 2014 čili je už sedmero let stár, zatímco ten nejnovější je z července 2020 a shodou okolností se týká životního pojištění a nemilé tiskové chyby v pojistné smlouvě. Je to úplně jiné téma než v uvedeném prvním sloupku, v němž Eben vzpomíná na to, jak ho táta coby osmnáctiletého učil řídit – tenkrát na nějakou životní pojistku nebylo ani pomyšlení. Druhý zařazený sloupek je také „ze života“ a reflektuje důležitou životní etapu: vypráví totiž o tom, jaké to je mít už třetího psa, konkrétně po jezevčici a vořechovi dalšího vořecha. Takhle bychom mohli v tematice Ebenových sloupků s chutí pokračovat, až bychom dospěli k oné závěrečné tragigrotesce o podivné chybce v pojistné smlouvě. Není ale správné vyzrazovat, co bychom opravdu vyzrazovat neměli.

Protože však laskavý humor, jímž autor ve svých sloupcích oplývá, nemá a nemívá v literárních glosách domovské místo, takříkajíc nelezme Marku Ebenovi do příslovečného zelí. Raději položme sice nepříliš atraktivní, nicméně nevyhnutelnou otázku, jakou žánrovou variantu nám tato knížka nabízí. Pochopitelně jde o sloupky, o nic jiného než o sloupky, leč není sloupek jako sloupek. Nuže, začítáme se tu do učiněného a nepochybně i přitažlivého spektra sloupkových variant, z nichž některé jsou zábavnější, jiné naopak zamyšlenější, zpravidla se však pohybují mezi těmito polohami. V některých případech se Ebenův sloupek blíží k povídce či spíše mikropovídce, v jiných má ještě blíž k prozaické miniatuře, někdy jsme v pokušení označit ho za fejeton, rozpomenout se, že svého času se sloupkům tohoto ražení a ladění říkávalo v odborném názvosloví causerie nebo i entrefilet, nic z toho však dozajista Marek Eben neměl na mysli. Prostě psal jeden sloupek za druhým „do časopisu“ a přál si, aby se čtenářům líbily.

Šlápne vedle jen jednou, když mudruje o tzv. květákovém vměšování (víc neprozradíme!) a doufá, že to „naše vláda“ v žádném případě nepřipustí. Jenže ta dopustí i připustí. Neboť nemá myšlenky ani za volantem.