literární západ

Čeho je příliš, toho je příliš, praví moudré rčení, a proč si nepřiznat, že příliš, ba přespříliš je na světě knih Benjamina Kurase. Tou nejnovější (pokud mezitím nenapsal další a nezávodí o překot s podobně veleplodným Ivo Fenclem) je publikace, která prý vznikla „v trysku za první koronavirové karantény“ v létě 2020. A kterou autor pojmenoval Malá paměť (vydal ji pražský Dauphin) a označil ji za „memoár“. Podotkněme, že loni v létě, kdy byla tato kniha dopsána, byl Kuras podle vlastního tvrzení pisatelem již 19 her a 40 knížek a více než tří tisíc článků. Sapristi! Jako celek to zřejmě představuje učiněnou všehochuť, jest ovšem otázkou, zda všehochuť úctyhodnou, nebo naopak neúctyhodnou.

Převážná většina knižních titulů z Kurasova pera je totiž aktuálně temperovaná publicistika, přičemž publicistika nejrůznějšího druhu a sepisovaná pro rozmanitá periodika či jiná mediální informatoria. Přispíval do těch více či méně renomovaných stejně jako do méně i více nerenomovaných: po roce 1989 zpočátku do Respektu a MF Dnes, v současnosti kupříkladu do Plaboye. Zapřísáhlý odpůrce Evropské unie v její soudobé podobě, přívrženec Donalda Trumpa – a také občan aktivního politického angažmá: figuroval či ještě figuruje ve Straně svobodných občanů, kandidoval do senátu České republiky za Rozumné (to možná stačí, aby byl člověk před ním ve střehu) a nyní se veřejně hlásí k mladoklausovské Trikolóře. Z tohoto pohledu je pravděpodobně mnohem zajímavější, že během svého posrpnového exilu (od podzimu 1968 žil a pracoval ve Velké Británii) konvertoval v roce 1974 k judaismu. Dlouhodobý Londýňan, nyní prý „Pražák na částečný úvazek“.

Kuras však není jeho původní jméno! Narodil se jako Miloslav Kuraš v dubnu 1944 ve Zlíně, jenže vyrostl v Olomouci, kde absolvoval anglistiku na Univerzitě Palackého. Na této alma mater studoval i bohemistiku, dokončil ale studia až po několika desetiletích a trpce si stěžuje, že nikdo z olomouckých učitelů českého písemnictví nečetl žádnou z jeho knih. Proč by však je měli znát, když nejde o krásnou literaturu, nýbrž o samou geopolitickou a politickou publicistiku, ponejvíce vydávanou v poněkud nedůvěryhodných nakladatelstvích? A kdo ty knihy vlastně chválí? Z Malé paměti vyplývá, že kupříkladu Blesk. Nebo pramálo literární Literární noviny, které autora označují za „nositele svébytných myšlenek“. Jejda! Jenže extravagantní starosta pražské městské části Řeporyje, arci Pavel Novotný, Kurasovi bez okolků vytýká, že se z něho „stal takový kretén, že jeden zírá“. Bác!

Řeporyjský starosta určitě Malou paměť nečetl a zřejmě by si nevěděl rady, zda to je „memoár“, či nikoli. Nuže, spíše nikoli! Benjamin Kuras tu sice vzpomíná na všechno možné včetně svých začátků ve Velké Británií, na cestovní i necestovní zážitky, rozepisuje se dokonce i o „inspirujících redaktorských dámách“ a „inspirujících redaktorských pánech“, víceméně však jde buď o čistou (či nečistou?) publicistiku, anebo o převážně nahodilý výběr rozličných epizod z autorova působení velkobritského a později i maločeského. Nejsou to ani vzpomínkové povídky, ani memoárové epizody. Vlastní publicistův život zůstává záměrně stranou, jako kdyby mu paměť sloužila (s pomocí vševědoucích počítačových služeb) pouze v jednom jediném směru. Nesuďme však nepředloženě: někdo se bude při četbě Malé paměti možná i bavit, jiný možná čím dál víc nudit. Quod libet.

Ale tam, kde Kuras koketuje s něčím vážným, je spíše k smíchu. Namátkou když shrnuje myšlenky „ruských emigrantů Gurdjieffa a Ouspenskyho“. Jenže světoznámý Gurdžijev nebyl Rus, nýbrž řecko-arménský mystik – a Petr Uspenskij, rodák z Charkova? Kdeže, tohle není Kurasův šálek čaje. Asi se oba esoterikové potajmu pomstili nakladatelství, poněvadž se v tiráži uvádí, že knihu redigoval též Patrik Linharta. Jakýpak Linharta! Ani Siddhártha! Raději Dauphinu ani Kurasovi neprozradíme, jak se redaktor jmenuje doopravdy.