literární západ

Jsou knihy, které se v dobách svého vydání těší převelikému čtenářskému zájmu, jenže někdy stačí, aby uplynulo pár roků, načež po nich nikoli snad pes neštěkne, ale čtenář nevzdechne. Na nevyzpytatelné škále s pojmy jako četba – čtení – čtivo se pak takové tituly mohou vyskytovat v různých, proměnlivých polohách a podobách. V současnosti si nimbus snad nejčtenější české autorky vyzískala prozaička Alena Mornštajnová, která nenásilně a zejména nikterak humpolácky možná jednou provždy vytlačila Michala Viewegha a jeho epigony z popředí čtenářské popularity. Na rozdíl od plytkého dobrodružně-humoristického ladění mnoha podbízivých vieweghovských spisků je Mornštajnová jako autorka a vypravěčka převážně vážná, ne-li dokonce občas smrtelně vážná, rozhodně však není ani malinko nevážná. I když trochu úsměvné ironie také nikoho nezabije.

Potvrzuje to do značné míry rovněž nejnovější autorčin románový opus s nemálo zajímavým názvem Listopád (vydaný v brněnském Hostu) – ano, název skutečně zní Listopád, nikoli Listopad či Listí pád. Převyprávění děje se pochopitelně vyhneme, to za nás přičinlivě obstarají všelijaké klíčové kritičky a kritici, stačí, když prozradíme, že jde o alternativní vizi nedávné historické situace: kdyby totiž po 17. listopadu 1989 všechno dopadlo úplně jinak a v české zemi by na věčné časy zavládly poměry na úrovni soudobého Běloruska, Čečenska nebo severní Koreje, byť možná pod knutou nejméně od roku 1988 zaprodaného Miloševiče Zemanoviče Ovčáčkoviče na lánském hradišti. Do „horní“ politiky se však Mornštajnová nevydává, urputně nahlíží dějiny „zdola“, v jejich každodenní podobě, a to obzvláště v rámci rodinného nebo zde nejednou i mimorodinného přediva. Její pokus o epické nahlížení nepříliš vzdálených dějin se tudíž zdá sympatický, leč nakonec pisatelka stejně zabředne do navyklých osidel rodinného románu. Sice si v jejich intencích počíná velice zkušeně, jenže málo platné: kolo dějin se odedávna neotáčí pouze v rytmu tklivých rodinných scének a výjevů.

Jakmile totiž Alena Mornštajnová zabrousí do takzvaných „velkých dějin“, vypomáhá si rozličnými vypůjčenými berličkami. Nejčastěji nápodobou různých žánrů, dokumentární produkce nebo akčního vyprávění a její líčení potom nejednou připomíná scenáristický způsob podání. Přesvědčivější a působivější je tam, kde setrvává u oněch mikroepizod, v komorním mikroprostoru, nebo když může uplatnit svůj smysl a cit pro drobnokresbu. Pak ale vzniká estetický střet s nemálo odvážným zacílením k epickému románovému půdorysu. Tento „vysoký“ plán však není takřečenou autorčinou parketou: její dialogy z tohoto hlediska vůčihledě pokulhávají, jednotlivé postavy nejednou vyznívají jako veskrze modelové (ženské protagonistky jsou v autorčiných knihách zpravidla o poznání živější a reálnější) – a rezultátem tohoto přístupu je zřetelný posun četby do roviny leckdy značně bezpříznakového čtení. Možná však právě tento způsob podání je spisovatelčiným cílem o sobě.

Mladší čtenáři nebudou možná následujícím řádkům chtít přitakat, leč ti, kdo pamatují rmutná poválečná desetiletí, mohou potvrdit, že víceméně vše, co Mornštajnová sepsala o krušných dobách po tragickém a krvavém „Listopádu“, téměř do detailů (zejména v psychickém rozpoložení hrdinek) odpovídá létům padesátým nebo sedmibolestnému období od roku 1948 do poloviny šedesátých let. Arciže mohlo být ještě bolestnější, nejméně osmibolestné, mohlo být ještě sovětštější, leč vskutku jde o degenerovaná padesátá léta, o studené peklo, které si už vybavuje málokdo – určitě spisovatelčiny rodiče. Navíc jde o padesátá léta v jejich alternativní podobě, jak probíhala nejen mimo „velké dějiny“, nýbrž i mimo velká města. Sečteno a zváženo, žánr alternativního historického příběhu autorčině naturelu příliš nevyhovuje. O to víc se lze ptát, zda i Listopad 1989 u nás kolikrát neprobíhal mimo metropole nikoli brutálně a totalitně, zato tak trochu jako prožlukle baráčnický „listopád“.