literární západ

Nejprve nechť zazní pár slov obdivu téměř bezbřehého: táborskému rodáku Jiřímu Hanibalovi, filmovému režisérovi a spisovateli (debutoval v pradávném roce 1975) už je více než devadesát let, nicméně netoliko píše, ale především v průběhu posledních tří desetiletí, kdy již spolupráci s filmem takříkajíc (nedobrovolně?) pověsil na hřebík, přímo chrlí jeden román za druhým. V některých svých prózách pojednává v převážně konvenčním, ne-li přímo anachronickém nebo staromilském duchu o soužití či pohříchu tragickém nesoužití Čechů a Němců, mnohem častěji se však jako spisovatel se značnou scenáristickou zkušeností zaměřuje zejména na romány historické.

Zvláště v rámci příběhů ze vzdálené minulosti se Hanibal s chutí rozepisuje o význačných postavách českých dějin, které ho zřejmě jako vypravěče přitahují: V Údělu královském (2007) vypráví o Václavu II. (kdo si okamžitě vybaví, ve kterém století vládl?), ve Velmoži tří králů (2008) připomíná éru Jindřicha z Lipé, vskutku pozoruhodnou personu starších českých dějin – a ve stejném období se odehrává i román Střepy z královské číše (2010) o Janu Lucemburském, po němž následovala kniha Král a císař (2011) o panování Zikmunda Lucemburského. K éře Lucemburků v Čechách se spisovatel ostatně vrátil i ve své nejnovější knize Až na vrchol, v níž v letošním roce vzdal hold lucemburskému vládci Moravy Joštu Lucemburskému. Mezitím však podnikl výpravu i do jiných století a zacílil i na opomíjené ženské postavy, například v románu Marie Krystýna, nejmilejší dcera Marie Terezie (2016) zabrousil do světa středoevropského absolutismu. Tady chronologicky poskočil o čtyři století, aby v jiné knize pro změnu o jedno až dvě století ve vyprávění zacouval.

V nedávném roce svých devadesátin vydal Jiří Hanibal „historický román“ (jak se uvádí v podtitulu) s názvem Baroni z Větrova (Brána), odehrávající se víceméně či přibližně ve dvacetiletí 1610 až 1630, obzvláště v době od smrti Rudolfa II. po Ferdinandovu počáteční katolizaci poloprotestantských českých zemí. Nehodláme převyprávět ani Hanibalovu knihu, ani české dějiny, spíše se ptejme: opravdu jde o román? Nejde spíše o ilustrativní čtivo, které prozrazuje letitou scenáristickou praxi pisatelovu? Až na pár erotických výjevů či situací, které by před rokem 1989 cenzurou ani autocenzurou zřejmě neprošly, předkládá spisovatel prostřednictvím „živých obrazů“ některé konfliktní chvíle z tehdejšího problematického období, přičemž jeho autorská metoda připomíná ze všeho nejvíce loutkové představení: postavy se vynořují, odříkají své role a zase se vytratí, než je autor opět povolá před čtenářské publikum. Někdy nejspíše i k jeho vlastnímu překvapení. To vše je předkládáno jako vylíčení „nejtemnějších let české historie“. Kdo ví, jestli! Nebývalo i hůř?

Z časového odstupu je zjevné až zřetelné, že Jiří Hanibal ve svých novodobých knihách s historickou tematikou urputně pěstuje takřečený jiráskovský model českých dějin. Proto ponechává stranou moderní psaní dějinných příběhů, počínající již Zikmundem Wintrem. Na první, druhý i třetí pohled bychom se mohli vsadit, že buď nečetl žádnou knížku Vladimíra Körnera a Jiřího Šotoly (nověji ani historická romaneta Vladimíra Macury), anebo se zapřisáhl, že bude psát jinak, rozuměj postaru. Jeho postavy vstupují do současnosti jakoby z ošumělého a porouchaného orloje. S nadsázkou řečeno by si Hanibal za trest, že se pustil do pobělohorské tematiky, měl nejméně dvanáctkrát přečíst mistrovskou novelu Karla Michala Čest a sláva a jako bývalý filmař si dvanáctkrát pustit i její filmové ztvárnění. Ani v pozdním stáří tak evidentně neučinil.

Literárního historika po přečtení Baronů z Větrova napadá jediné: opakovaně se potvrzuje, že autorovou vrcholnou prozaickou prací je komorní psychologická novela Narozeniny, kterou ovšem vydal už v roce 1978. Posléze čas oponou trhl a Hanibal v současnosti dýchavičně klonuje Jiráska.