literární západ

Nymburský rodák Přemysl Krejčík má několikero literární tváří a každou chvíli se setkáváme s nějakou jinou, výrazně odlišnou spisovatelskou fyziognomií. Z hlediska literárního života prozatím nejvíce uspěl autorův „hiphopový thriller“ Malej NY, nominovaný na prestižní Cenu Jiřího Ortena (byť v závěrečném klání nakonec vavříny nezískal), z pohledu estetické kvality můžeme zřejmě nejvýše stavět generační román Univerzální katalog zoufalců. Pilný a psavý Krejčík však zkouší štěstí i v jiných žánrech, nevyhýbá se ani poezii, zjevně ho ale přitahuje i vypravěčská poloha, kterou můžeme s určitou nadsázkou charakterizovat všehovšudy jako čtení. Jistěže jde pokaždé o čtení různého druhu: kupříkladu o sci-fi povídky. Nejnověji prozaik zabrousil do žánru tzv. alternativního historického příběhu nebo kontrafaktuálního líčení. A na paškál (neboť ze všeho nejvíce jde o paškál a o nic jiného) si v románu či v románovém čtení Čokoláda pro wehrmacht (Host) tentokrát vybral rané období Protektorátu Čechy a Morava, přesněji řečeno roky 1941 a 1942. Dovětek odehrávající se v roce 2019 víceméně nestojí za zmínku.

Kdo se vrhne do osidel zmíněného alternativního vyprávění o historii (zde o historii přece jen nikoli beznadějně vzdálené, vždyť žijí ještě i poslední pamětníci protektorátních časů), má samozřejmě nesmírně volné pole k syžetovým a fabulačním piruetám. Nepodlehněme však pokušení a nesnažme se Krejčíkovu prózu takříkajíc převyprávět. Stačí, když naznačíme, že očima moderních dějin je tady všechno jinak či naruby, že atentát na Reinharda Heydricha se nekoná a že v sovětském Rusku znovu zavládne carevna (tak jako naposledy v 18. století). Atakdál. Důležité je, jak je dílo nebo dílko ve zvoleném žánru napsáno, nikoli to, čím Krejčík často bez rozmyslu zaplavuje jednotlivé stránky a epizody. Hodnocení dané prózy do určité míry autor znejasňuje i tím, že své Čokoládě dává záměrně atraktivní podtitul, a to „dieselpunkový román“. Také by nepochybně nebylo marné převrácené označení punkodieselový román. Pomůže nám však v něčem přifouknuté tvrzení, že jsme v této knize údajně vítáni v Praze coby v „městě plném dieselpunkové estetiky velkých strojů a divokých jazzových večírků“?

Alternativní dějiny jsou alternativní dějiny, případně zmíněné kontrafaktuální dějiny, které si ve vypravěčově podání libovolně přizpůsobují historická fakta a upoutávají, přesněji řečeno se všemožně snaží upoutat čtenářovu pozornost. Ukazuje se však, že v Krejčíkově próze tato dějinná tkáň tvoří všehovšudy časoprostorové kulisy textu, který skrytě i neskrytě směřuje a především sklouzává k úplně jinému žánru: k efektní akční četbě, navazující na letitou tradici dílem westernů a rodokapsů, dílem nejrůznějších pokleslých líčení. Někdo by si mohl dát práci a s kalkulačkou v roce spočítat, na kolik nebožtíků v Čokoládě pro wehrmacht dojde! Je to samá střílenice ve velkém, jenže v únavném béčkovém stylu: okupanti bojují mezi sebou, nejen s českými odbojáři, parašutisté se dostanou do krvavé přestřelky s nedůvěryhodnými komunisty domácího ražení, posléze se zápolí o Pražský hrad, čili o celou Prahu. Obětí přibývá na všech stranách, nakonec už nezůstává zvláště z jednajících postav naživu skoro nikdo – a jak prozaik mimochodem utrousí, paradoxně to nejvíc tenkrát (v ději!) odnesly Pardubice, v nichž Přemysl Krejčík v současnosti žije a působí. Co mu chudák město udělalo?

Autorova Čokoláda pro wehrmacht má bavit, vzrušovat a znovu bavit. Jenže nebaví a nevzrušuje a není divu, že recenzent Tvaru neváhal přiznat, že se například ve scénách souboje válečných robotů vrcholně nudil. To je smutný rub a smutný líc této ambiciózní knížky: místo vrcholného dějinného dramatu převráceného naruby kolikrát i laskavým čtenářům nabízí jen vrcholnou nudu.