literární západ

Z literární pozůstalosti všeuměla Filipa Topola, zakladatele legendární skupiny Psí vojáci, vycházejí po předčasné autorově smrti (zesnul v osmačtyřiceti letech, v roce 2013) příležitostné soubory jeho písňových a prozaických textů (ale také tzv. rytířský komiks Angus Burge), ve všech případech si však asi plným právem ptáme, proč k jejich vydání nedošlo už mnohem dřív. Neboli ještě za spisovatelova a skladatelova života. Proč byl kupříkladu až čtyři roky po Topolově skonu uveřejněn jeho raný samizdatový debut Pitky beze slov? Podobné otazníky vyvstávají i nyní, když Knihovna Václava Havla vydala pod ediční kuratelou Pavla Hájka jednu z klíčových, ne-li jednoznačně „nejklíčovější“ prózu Filipa Topola, totiž text nazvaný Jámy a vítr. Jeho osou je smyšlená postava Kiliána Nedoryho, autorova alter ego a generačního mluvčího, podle něhož je nevelký svazek, zahrnující i další „nedoryovské“ básně, prózy, písně a črty, také pojmenován: Kilián Nedory.

Třebaže se literární dvojník Topolův, jeho „blízká duše“ se smyšleným, imaginárním příjmením Nedory vynořil v autorově mysli a tvorbě už v pradávné polovině osmdesátých let minulého věku, kdy bylo mladému disidentskému hudebníkovi Topolovi všehovšudy dvacet, základní prozaický příběh o Kiliánovi vznikl s největší pravděpodobností až v roce 1990, rozuměj až po listopadovém zvratu 1989. Nedlouho předtím zhudebnil Topol část stejnojmenně nazvané básně, která upoutala typicky topolovskou „zuřivou melancholií“. V souvislosti s prózou Kilián Nedory editor Pavel Hájek výstižně konstatuje, že „přátelství“ autora a jeho postavy bylo téměř osudové, zejména neod(v)olatelné, vše prostupující i pohlcující. Umělec podle Hájka „obdivoval jeho sílu, volnost, dravost, jeho nespoutanou živočišnost pokořující veškeré myslitelné hranice“. S tím je možné souhlasit stejně jako nesouhlasit, dejme však editorovi i nadále slovo: „Byl na něm závislý, bál se ho i ho pokoušel. Mluvil s ním, zpíval o něm a chtěl o něm napsat román. K tomu se však nedostal.“ Zčásti ale ano, jak dokládá teprve teď v úplnosti publikovaná vyznavačská próza Jámy a vítr.

Pozoruhodné je, že v určitém okamžiku Filip Topol svou postavu zavrhl a v jednom rozhovoru ji přímo označil za „odepsanou“. Jak sám později napsal, odsoudil tím (literárně!) nejnádhernějšího člověka, kterého znal, jednoho z nejzranitelnějších a nejčistších. Jenže po dlouhých osmnácti letech, po období „přerodu do abstinence“, se ke svému někdejšímu generačnímu vyznání a svědectví zničehonic vrátil a jeho vstupní část dokonce přepsal do notebooku. To se psal květen 2008, Topolovi zbývalo ještě pět let života, zatímco próza Jámy a vítr – kterou editor v závěrečné poznámce poněkud sporně označuje z žánrového hlediska za „rekonstruovanou novelu“ – čekala na uveřejnění pohříchu až do letošního jara. Ještě že existuje instituce či fenomén s názvem Archiv Filipa Topola! Zopakujme, že ani tato próza, ani další spisovatelovy texty z nynějšího knižního vydání z valné většiny doposud nebyly publikovány. Z tohoto pohledu se dá záslužné vydání Topolova Kiliána Nedoryho označit za svrchovanou událost v české literární kultuře. Bohužel však i za zbytečně opožděnou, až trestuhodně opožděnou splátku topolovského edičního dluhu.

Předkládaná autorova hypnotická konfese Jámy a vítr, rozumový i citový manifest předlistopadového nezávislého společenství, k němuž nezávislý umělec Filip Topol náležel srdcem i duší, se ovšem mohla stát mimořádnou literární událostí již roku 1990 nebo roku následujícího, nedošlo však na ni a přednost dostaly pozdější Topolovy prózy, v nichž se s dvojnickou postavou Kiliána, a tudíž i s jednou podobou svého mládí vyrovnával: například v pásmu Karla Klenotníka cesta na Korsiku (1999). Zdá se ale, že žádná z nich už nebyla tak jako Kilián Nedory zalita „prudkým peruánským světlem“.