literární západ

Kroměřížská rodačka Markéta Pilátová si už před více než desetiletím získala renomé talentované prozaičky na základě svých prvních knih, v nichž hojně těžila z pracovních pobytů v zahraničí; za její rané špičkové dílo se dá označit románová novela Má nejmilejší kniha, která se měla stát „nejmilejší knihou“ také mnoha porot rozhodujících o literárních cenách, nestalo se však tak. Od té doby autorka zkoušela štěstí v různých žánrech, psala publicistiku i pohádky, zdá se ale, že v průběhu posledních let s konečnou platností přesedlala na románovou tvorbu. Po knize nazvané S Baťou v džungli se ve svém nejnovějším románu Senzibil (Torst) vrátila z cizokrajných končin do džungle naprosto jiné a jinačí: jak napsal brněnský recenzent této knihy, vydala se „do hlubin české esoterické duše“. Navíc vydatně posílena o znalost duchovního odkazu mj. Břetislava Kafky.

Román se sice nazývá Senzibil, je to však jen část pravdy nebo polopravda: osou knihy je střetávání i spojenectví hned dvou senzibilů, žijících v „zamlžených a drsných Jeseníkách“ (byť mnozí známe i Jeseníky slunné až slunečné). Oba protagonisté jsou sice reálnými postavami z masa a kostí, mají své nejpřirozenější sklony, sny a záliby, milují a chtějí být milováni, jenže téměř vše, co volky i nevolky prožívají, odedávna přichází odněkud z neskutečna či nadskutečna. A jde-li o všemocné, nepochybně ďábelské až satanistické síly zla, potom pocházejí nejspíše ze zlomocného podskutečna. Dvojice senzibilů je navíc v jesenických končinách obklopena i několika dalšími postavami s nadpřirozenými mentálními schopnostmi, ať již ještě žijícími nebo velice životaschopně dlícími na onom světě.

Těžištěm Senzibila se stává vylíčení miniaturního společenství lidí ocitajících se vlastním přičiněním i téměř mimoděčně „mimo hmatatatelnou realitu“, v tzv. paralelních světech. A žijících v „bublině“, která je tak málo hmatatelná, jaká může být jen v románové fikci. Nelze nepoznamenat, že z pohledu takřečené všední reality jsou paradoxně zdaleka nikoli nejpůsobivější, leč nejvěrohodnější figurky z nedávné minulosti (kdysi mocný, nyní bezmocný provinční estébák) i ze stejně neprůhledné živoucí přítomnosti (chamtivý exekutor, přející si zbudovat rozhlednu a zničit další přírodní krásy). Pak je tu ovšem zloduch nad zloduchy, jenž do života senzibilů a jejich přívrženců přivandroval ze vzdáleného středověku, aby ničil duše. Jak to dopadne, pochopitelně neprozrazujme.

Klíč k výkladu tohoto románu Markéty Pilátové dozajista tkví v určení žánrové podstaty jejího díla, jednoduchý přívlastek však v žádném případě neobstojí. Arciže můžeme s určitými rozpaky hovořit o románu esoterickém, analyzujícím některé vlastnosti tzv. duchovního rozměru člověka. Kupříkladu propasti našeho vědomí a prolákliny lidského podvědomí, raději ani nemluvě o hrůzných stržích člověčího nevědomí. To nad nimi či tváří v tvář k nim se dá nejlépe pošeptmu se zmiňovat o „temné straně“ všeho neznámého a nepoznaného, reálně však existujícího. Jenže spisovatelka namíchala do svého vyprávění i další žánrové koření: Senzibil má v sobě i znaky moderní pohádky, fantaskního čtení, novodobé sci-fi, dozajista též pořádnou porci fantasy, jistěže i umnou variantu psychologické prózy. Je to obecně vzato strhující, tolik dramatický příběh o tajemnu v nás i o tajemnu mimo nás.

Značně krátkozrace vyznívá recenzentská výtka, že tato kniha „odpovídá zálibě českých autorů v lidských podivnostech, zvláštnostech a anomáliích“ – vždyť až recenzenstvo zmoudří, přestane si s těmito životními podivnostmi či anomáliemi nadobro vědět rady. Větším problémem je, že si rady nevěděla ani Pilátová a že závěrečné akordy jejího románu jsou skoro kýčovité. Proto je její hektické románové pásmo, někdy sugestivně, jindy nesugestivně neurovnané, pouze „téměř vrcholné“.