literární západ

Kultivovanému a pilnému prozaikovi a dramatikovi Janu Kameníčkovi vyšel v předvečer jeho pětašedesátých narozenin v nakladatelství Dybbuk mnohasetstránkový soubor románů a novel pod souhrnným názvem Procity. Šlo o unikátní konvolut dosavadního autorského díla. Přesto se ani do zmíněného souborného spisu nakonec zdaleka nevešlo všechno: nabyly do něj zařazeny zejména svého druhu nebeletristické publikace. Jejich konečnou podobu můžeme považovat především za svébytná literární vyznání, která Kameníček napsal ve spolupráci s dalšími autory: máme na mysli zejména knížky Zdánlivé zbytečnosti a Zdánlivé maličkosti.

Nynější prozaický titul z pera Jana Kameníčka (Zdánlivé pochybnosti, vydal Milan Hodek / Paper Jam) však s dřívějšími autorovými knihami souvisí jen velice vzdáleně, ačkoli by zvolený název mohl na první pohled naznačovat, že jde o volnou trilogii sui generis. Nikoli: obě zmíněné dřívější publikace, zveřejněné v polovině tohoto desetiletí, jsou žánrově i tematicky naprosto odlišného ražení a nabízejí spíše didakticky zaměřené vyprávění o autorově vztahu k některým jiným literátům. Nechybí v nich odkazy na jejich díla, ale také v jedné knize figuruje nešťastně zařazená ukázka ze zcela průměrné studentské práce. Tohoto nedorozumění či nedopatření se Kameníček ve své nejnovější knížce naštěstí pečlivě vystříhal: tentokrát jde o osobitou symbiózu autobiografického vyprávění a dokumentárního svědectví: totiž zpřítomnění a uveřejnění doposud nepublikovaných vzpomínek významné prvorepublikové literátky Marie Fantové (píšící pod šifrou MA-FA), s níž autora v minulosti vázal příbuzenský vztah.

Publikování těchto textů představuje nespornou literární a literárněhistorickou událost. Autor na zmíněné memoárové črty MA-FY či na pasáže z jejích pamětí s velkou mírou vypravěčské emocionality navazuje i ve svých vlastních, nemálo osobních reminiscenčních líčeních, v nichž působivě zachycuje a zvláště s důrazem na „citovou výchovu“ a na kulturní vědomí někdejšího času reflektuje i svá léta učňovská a tovaryšská. Sugestivní epizody z dětství se zde prolínají s neméně sugestivními výjevy, v nichž se zrcadlí Kameníčkovo umělecké zrání a jeho setkání s osobnostmi, které – spolu s obdivuhodným rodinným kulturním a společenským podložím – postupně utvářely jeho životní a tvůrčí filosofii. Zároveň v něm ožívá i atmosféra doby, v níž se nejrůznější „pochybnosti“ vytvářejí a nejednou i aktualizují. Ergo se zpochybňují i nezpochybňují.

Ze čtenářského nadhledu bychom mohli s porozuměním konstatovat, že nejnovější autorova knížka o všudypřítomných pochybnostech prostupujících se krok za krokem se stejně všudypřítomnými „nepochybnostmi“ má hned dvojí těžiště. Zčásti je to tklivě, jímavě a citlivě předkládaná novodobá varianta tzv. vývojového románu, jde tudíž v prvé řadě o příběh jednoho života, doplňovaný mnoha retrospektivními úseky. Zčásti tu ale hraje prim poloha ponejvíce náznakových, méně již přímých historizujících reminiscencí, v nichž figurují na jedné straně namátkou uznávaný literární vědec František Kautman – a na straně druhé například autenticky vypodobené „Malinovského děti“, které zjara 1945 jako „osvoboditelé“ zemi drancovaly, drancovaly a drancovaly. Vpravdě osvoboditelsky.

V autorově vyprávění se takto snoubí tzv. malé dějiny s dějinami tzv. velkými, přičemž natolik věrohodně, až o to víc vynikne jak Kameníčkův vlastní smysl pro detail a drobnokresbu, tak i spisovatelův cit pro výběr podobných situací, v nichž maximálně uplatňuje zejména své umění časového i nadčasového detailu.