literární západ

Svého času se nemálo, přičemž zcela oprávněně, psalo o knížkách tzv. poslední pražské německy píšící spisovatelky a novinářky Lenky Reinerové (1916–2008), o níž bylo nemenším právem řečeno, že „měla velmi pohnutý život protkaný mnoha úskalími a tragédiemi“. Stačí připomenout, že se narodila do pražské židovské rodiny, němčina byla od počátku řečí, kterou psala, druhou světovou válku prožila a přežila v exilu, zatímco celá nejbližší rodina byla povražděna v koncentrácích. Nacistických, nikoli stalinistických. V padesátých letech ji uvěznili, naštěstí nikoli na nekonečno, pamětníci si proto možná ještě vybavují, jak ještě před tzv. Pražským jarem coby kulturní redaktorka prosazovala vše svobodomyslné, co za vládnoucí nesvobodomyslnosti vzniklo. O době, v níž žila, dostatečně přesvědčivě vypovídají její vzpomínkové či dokumentární knížky, které byly po roce 1989 vesměs přeloženy a vydány v češtině.

V manželství s jugoslávským, přesněji srbským exulantem, lékařem užívajícím pseudonymu Theodor Balk, se Lence Reinerové v roce 1946 narodila dcera Anna (shodou okolností přišla na svět v Bělehradu), která po srpnové okupaci 1968 studovala a usadila se ve Velké Británii; v průběhu let se zaměřila na psychodynamické poradenství a psychoanalytickou terapii. Od devadesátých let se Anna, žijící v Londýně již s příjmením Fodorová, mohla častěji stýkat se svou matkou a také tomu vděčíme za její vynikající prózu s výstižným a hutným názvem Lenka, kterou nedávno vydalo nakladatelství Labyrint. Zjednodušeně se dá říct, že je to jímavá a tklivá knížka o umírání, nejenom o umírání matčině, ale i loučení s celou epochou, o odcházení jejích posledních svědků do mlčenlivého hájemství nepaměti. Autobiografické pasáže tu jsou citlivě zasazeny do dobové společenské a politické atmosféry, jde tudíž nejen o memoárové svědectví, ale i o zprávu o naší současnosti. Třeba i o tom, čemu jsou vystaveni pacienti s přetěžkým onemocněním: nestačí jim všehovšudy poslat kytku, je zapotřebí je především léčit. Arciže v rámci nikoli bezedných možností soudobé zdravotní péče.

Zároveň je to konfrontace hned několika nikoli fikčních, ale naprosto reálných, třebaže už i z paměti vytěsňovaných světů. Svět Lenky čili Lenky Reinerové představuje tragickou minulost, která ovšem prorůstá i do vědomí přítomnosti, zvláště když, jak víme, nikoli nezávažnou část životního času protagonistka prožila dílem v kriminálu, dílem předtím ve vzdáleném mexickém exilu, aby se pak vrátila do prostředí, které se tolik lišilo od mentality a atmosféry prvorepublikové. Ve zmíněném prostředí čili v českých končinách naopak vyrostla její dcera, která ovšem rodnou zemi opustila a našla si i z politických důvodů nový domov za kanálem La Manche. V posledním údobí matčina života se jejich životní dráhy jako by znenadání mnohem víc než kdy dříve protínají: matka víc vnímá dceřinu zakotvenost v přítomnosti, dceři se naopak mnohem víc než v předešlých letech jakoby otevírá minulost se všemi svými nedořečenosti a nejasnostmi. Jeden svět se postupně, pohříchu však nezadržitelně uzavírá, druhý svět se zase otevírá, přesněji řečeno pouze pootevírá. To, co bylo a co se stalo, vstupuje z povědomí do vědomí, kolikrát ale zůstává pouze u vytrácející se paměťové stopy.

Anna Fodorová napsala navenek v dokumentární, svědecké rovině laděný autobiografický příběh, který se na jedné straně jako by noří do intenzivního prožívání všedních snů v jejich časové posloupnosti, na straně druhé je vtělen do vyprávění, které má výrazný nadčasový přesah. Možná také proto se autorčina próza nazývá prostě Lenka, ni víc než Lenka. Stačí totiž vyslovit toto jméno a za ním jako kdyby se v literárním ztvárnění naráz vynořily tolikeré velké i malé tragédie minulosti i přítomnosti.