literární západ

Píšeme o knize, která jako kdyby nebyla: když si například přičinlivě vyhledáme ve Wikipedii heslo o saxofonistovi, literátu a literárním kritikovi Janu Štolbovi, heslo, které přitom bylo docela nedávno doplněné a přehlédnuté, jeho román Nezastavitelný den v něm vůbec nefiguruje: vskutku jako kdyby doposud nepřišel na svět. Nejen to: ani recenzní odezva této prózy žádná není (nebo se mýlíme a není skoro vůbec žádná), ani v nejrůznějších hodnotících přehledech české novější literární produkce tenhle román není jedinkrát zmíněn. Což je u řady knih pochopitelné a přirozené, leč u Štolbovy prózy se v nakladatelských kuloárech okatě naznačovalo, že půjde o nesporné arcidílo literární přítomnosti. Možná to takové veledílo vskutku je, leč možná ani náhodou a ani v nejmenším. Pravíme, že není.

Nemějme zapotřebí si napořád připomínat, že uvedený román sepsal výrazný, třebaže také poněkud tendenční literární kritik: vždyť před čtvrtstoletím i dřív vydal rovněž několik knih veršů a k tomu též tři prozaické knížky (ač tu první jen v samizdatu). Nebyl by to jistěže jediný literární kritik, kdo zkouší štěstí v psaní beletrie, o to víc se však po přečtení románu (což je čin přímo údernický, zasluhující cosi jako kritický nebo čtenářský metál) nabízí otázka, co za verdikt by o takovém opusu vyslovil literární kritik podobného nebo stejného naturelu, jakým je Jan Štolba? Občanský profil pisatelův by v tomto případě zřejmě neposuzoval a rovnou by se kurážně rozepsal o vlastní knize – jenže s porozuměním či s neporozuměním? Co je ale nejzapeklitější: dokázal by tuto vskutku sáhodlouhou, v přepočtu na normostrany téměř tisícistránkovou prózu někdo dočíst až do konce? Nestačilo by ke kritickému stanovisku všehovšudy pár úvodních stránek či několik vstupních kapitol? Po nichž totiž beztak následují stovky a stovky stran sice arciumné, leč pohříchu zcela nestravitelné vypravěčské hlušiny.

Hledejme návod ke čtenářskému použití i v textu knižní záložky: prý je to filosoficko-erotická groteska z filmově-sportovního prostředí, prý je to „nepříběh“ z rozhraní dvou epoch a prostorů, prý tady scény přitažené za vlasy chtějí „současně být i výpovědí o době“. Takovou výpovědí ale může leckdy být i knížka zcela zbytečná a bůhvíproč vydaná! Dále se v záložce poučíme, že „přesto vše chce dospět i k nějakému vyústění“. Než však někam nějak vyústíme, naznačme, že nejpoutavější je možná obsah této prózy a tituly jednotlivých kapitolek. Ty tituly mj. znějí: „Jak ho omývala. Jak spolu zápasili. Jak sestupoval do údolí. Jak byl opět nápomocen. Jak vedl hovory ve zdviži. Jak se celý zmáčel. Jak se nemohli ničeho dobrat. Jak se mu něco zdálo. Jak se zakousl do středu světa. Jak ucítil ruku na rameni. Jak potkal děti a všecko viděl.“ Apod. atd. aj. Prozraďme i moudrý název závěrečného oddílu: „Toho nevzbudíš, kdo jen předstírá, že spí.“ Co vše ale předstírá tato nespící, byť i uspávající próza?

Opravdu, co by o té knize napsal náročný kritik Jan Štolba? Nejspíše by měl s pseudonymní recenzí kvapně přispěchat a dokonce si s ní tuze pospíšit, aby se o existenci tohoto románu o něco víc vědělo. Dokonce i na nevševědoucí Wikipedii. Vzdáleně se člověku v paměti znenadání vybavuje legenda, jak z tisícistránkového rukopisu Ladislava Fukse se nakonec redakčně vyňala jen jedna část, aby tak poté vznikla proslulá spisovatelova novela Pan Theodor Mundstock. Rovněž z uondaně nekonečného Nezastavitelného dne by totiž možná stálo za to redakční pinzetou povysbírat alespoň několik (jistěže méně by pokaždé bylo více) nejpřesvědčivějších a nejpůsobivějších pasáží, ty v útlounkém rozsahu a v mininákladu pro autorův fan club zpřístupnit a zbytek rukopisu či počítačopisu pak odeslat jednou provždy rekomando do nejbližšího Literárního archivu. Co dodat? Štolbovu prózu vydalo renomované nakladatelství Jan Majcher – Cherm a při vší úctě k tomuto knižnímu domu by se mělo (i by si měl) přiznat, že jde o neblahý ediční omyl. Nejlépe to ostatně vystihuje závěrečná věta z krátké ukázky na přebalu: „Chlapec chtěl ohnivé boty a připálil si tkaničky.“