literární západ

Pokaždé, když se při nějaké příležitosti uvádí, že kráčí o knížku vzešlou z pera úspěšného blogera nebo o výtvor „populární blogerky“, našinec může zkoprněle a dlouhodobě setrvat v nekonečných rozpacích, poněvadž doposud ani o onom blogerovi, ani o oné blogerce nejenže neslyšel, ale také o nich nikdy nezaslechl. Tudíž může považovat za přiměřené překvapení svého druhu (v jiných očích to překvapení možná není), že za takovou populární blogerku je považována Zuzana Hubeňáková, která nedávno vydala svou první knížku. Opět jsme ale na vahách: vždy se říkalo, že má-li jít o román, pak je to románový debut. Leč ouha, v tomto případě stojí psáno černé na bílém (ve skutečnosti ovšem nahnědle na nažloutlém), že to není nic jiného než „debutový román“. Arci, každý má své gusto a týká se to i názvosloví. I když je jasné už po prvním přečtení, že o žádném románu nemůžeme mluvit, že je to – pokusíme-li se o žánrové určení – nemálo výbušné pásmo zábavných, mírně černohumorných historek. Neboť autorčin „debutový román“ hodlá oslovovat čtenářstvo zjevně jako výtvor veskrze humoristický.

Nicméně prozraďme, jak se zmíněné dílko jmenuje! Nuže, jeho název zní: Můj bratr albatros a jiná rodinná zvěrstva (vydáno nakladatelstvím Euromedia Group v edici Ikar). Vše se díkybohu odehrává napořád v Čechách, nikoli po boku vojenské soldatesky vraždící, loupící a znásilňující na Ukrajině, takže o žádná skutečná zvěrstva nepůjde a také nejde. Co se ale k oněm „zvěrstvům“ vztahuje, vesměs je spjato s postavou, která má popisované (nyní zejména ve vztahu k sestře a příbuzným) nepřístojnosti na svědomí. Autorce je toto individuum náramně sympatické, přesto ho nešetří a dává mu (ostatně i za přispění redakce) v charakteristikách co proto. Hned zkraje čtenáře varuje, že půjde o osobu „zmítanou jakýmsi hormonálním vychýlením“ neboli o „obšourníka od nepaměti“. Totiž o vypravěččina bratra. Tomu se přitaká i v redakčním přípisu: v něm se vyzdvihuje, že je to proutník, „jsou s ním jenom problémy“, a že z něho vyrostl „hormonální psanec neboli obecní svůdník“. Drama onoho drama humoristického vyprávění naší blogerky spočívá v náhlém rozhodnutí chronického lamače srdcí vzdát se prostopášného života a vydat se po vzoru albatrosů asketů cestou věrné lásky. Což je nepochybně optimální téma pro humoristickou prózu.

Jenže o zdánlivě nekonečném prostopášnictví problematického bratříčka se v průběhu vyprávění dovídáme velice málo a občas jako kdyby se tato černá ovce rodiny z děje téměř vytratila i se svými chřadnoucími milostnými eskapádami. Zuzana Hubeňáková se totiž rozhodla pro vyprávění, pro něž můžeme zvolit žánrové pojmenování „humoreska“ a v němž rozehrává jednu komickou nebo mnohem častěji utěšeně tragikomickou situaci za druhou. Někdy se přitom zdá, že se vydatně poučila v poetice klasických konverzačních dramat: vždyť přesvědčivost jejích humoristických líčení nepochybně tkví mnohem víc v živém, ačkoli veseloherně stylizovaném dialogu, jakož i v nezbytných „scénických poznámkách“, nežli v příležitostné dějové drobnokresbě, ne-li v téměř nepřítomné, neboť až nežádoucí povahokresbě. S prokreslením postav si autorka hlavu neláme: zaměřuje se na scény a výjevy, jež mají v jejím podání dramatické, až divadelní vyústění. Navíc neváhá se střídavým úspěchem uplatnit krkolomné dějové zvraty a želbohu také mnohdy zjevně nadbytečné epizody.

Takzvaný „debutový román“ Zuzany Hubeňákové chce především pobavit, rozptýlit a potěšit, ačkoli se v něm odehrávají nikoli nesnesitelná rodinná zvěrstva, nýbrž z pohledu humoristy tuze snesitelné rodinné a příbuzenské maléry. S přiměřenou nadsázkou se dá konstatovat, že jde o novodobou, do všednodenních groteskních poloh transformovanou variantu „takové normální rodinky“ po padesáti letech. Knihu však dočteme a ujistíme se, že se změnilo úplně všechno. Až na život albatrosů.