literární západ

Žánrově i tematicky se to zdá být nad slunce jasnější: v nové knize zkušené novinářky a blogerky Lucie Šilhové s poněkud záhadným názvem Hřích mám pořád v záloze nejde o nic jiného než o sice bohulibý, ale také o nemálo ošemetný a kolikrát značně riskantní záměr nebo pokus v rámci pravidelně uveřejňovaných fejetonů „glosovat život ženy padesát plus“. Tyto fejetony nyní vycházejí souborně v uvedené knize a připomeňme, že je autorka začala publikovat v říjnu 2019 (tedy ještě před tzv. koronavirem) na serveru ProŽeny.cz a svůj cyklus, můžeme jej také v souladu s pisatelčiným nepřímým vyznáním označit za fejetonistický deník, nazvala nemálo trefně a výstižně Očima padesátky. Nepochybně nikoli té jizerské.

Začínají slibně, poněvadž Šilhová vychází z přesvědčení, že „dívat se na svět očima padesátky je jako koukat do nedopité lahve vína“. Navíc se autorka v jednom ženském magazínu s přelesklou obálkou dověděla, že „padesátka je prý nová třicítka“. Zdali opravdu je, či nikoli, to se ukáže až při nějaké vhodné příležitosti. Nemáme zapotřebí ani dost kuráže do tohoto přemejšlování vstupovat, jelikož je zajímavější se zamyslet nad vlastním pojetím autorčiných blogů. Ano, jsou to blogy a píše je blogerka, ano, ve skutečnosti to ovšem z pohledu žánrového nejsou blogy, nýbrž typické fejetony (možná by je upřímně pochválil i Jan Neruda a bavil by se při jejich čtení či při opatrném pročítání) a sepisuje je duchaplná, patřičně všímavá a patřičně ironická fejetonistka – jenže tady naznačená žánrová delimitace končí a je třeba texty Lucie Šilhové oddělit od těch, kterým říkáme povídky nebo short stories nebo například minipovídky a miniatury, nemluvě o mikropovídkách.

Krásná literatura má velice široké rozpětí a blogerka Šilhová si v ní vydobyla svým způsobem renomované místo, i když ponejvíce na jejím okraji či úkrají. Zdůrazněme ovšem, že nikoli nedůstojném. Připomeňme, že od počátku své profesní dráhy vystřídala všechny důležité ženské lifestylové tituly. Že o jejich existenci mnozí pánové nemají sebemenší tušení, může se snadno stát, podstatné je, že v nich skoro pokaždé šéfovali a kupodivu v nich budou (až na překvapivé výjimky) s největší pravděpodobností i nadále šéfovat. Po několika povýtce žurnalistických knihách zkusila Lucie Šilhová psát a v nakladatelství Motto knižně vydávat volnou beletristickou sérii Beru to na sebe (prý o tom, co si ženy myslí, ale nikdy to neřeknou nahlas, což je možná leckdy škoda) a Svedu to na tebe (o osmi tvářích jedné ženy: tažme se, zda v tom výčtu autorka nepřestala příliš brzy!), přičemž kniha Hřích mám pořád v záloze (vydaná opět v Mottu) představuje jejich více či méně aktuální pokračování.

Přesto však v jednom okamžiku tak trochu ztratíme smysl pro humor a zábavu a především pro nehorázné reklamní nadsazování a přehánění. Na zadním přebalu knihy případného čtenáře do kukadel přímo praští zvěst, která hlásá, sděluje a praví, že jde o „divokou sbírku fejetonů“. Ani o tu sbírku nikoli, poněvadž jde o zmíněný cyklus, to je však víceméně maličkost. Jenže jakápak „divoká“? Co je na blogerství nebo na fejetonech Lucie Šilhové „divokého“? Možná by ten, kdo něco takového vyšťourá, měl za odměnu dostat pár výtisků gratis na rozdávání, nevyšťourá však. Dále tu stojí psáno, že tato kniha každičkého čtenáře (pravděpodobně především čtenářky) „připraví o poslední zbytky nesebevědomí“. To ale musel napsat buď někdo přespříliš sebevědomý nebo naopak kdosi mimořádně nesebevědomý! Co když ale některý čtenář/ka o nic takového být připravena nechce? A hodlá nesouhlasně argumentovat? Potom si ale musí vzít k srdci autorčino upozornění, že „když dojdou argumenty, není to tak zlé, jako když dojde toaletní papír“. Přiznejme, že na tom opravdu něco je.