literární západ

Lidmila Kábrtová, absolventka dvou univerzit, pražské Fakulty sociálních věd UK a Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, zaujala už před devíti lety svou knižní prvotinou Koho vypijou lišky, označovanou za „experimentální román“, ačkoli šlo převážně o mikropovídky z padesáti slov, prokládané dobovými titulky z periodik. Psala a píše rozhlasové hry, hlavní cenu Nadace Český literární fond získala o pět roků později za sbírku povídek Místa ve tmě, o níž bylo výstižně řečeno, že v ní Kábrtová „tematicky variovala příběhy nešťastných a zneužívaných žen“ – a nyní vydala v brněnském Hostu svou třetí knížku Čekání na spoušť. Nikoli náhodou se ale v recenzní odezvě vyrojilo nemálo úvah týkajících se žánrové delimitace této autorčiny prózy.

Vždyť už v titulku knižní anotace se hlásá, že jde o „román v osmi příbězích“, zatímco v textu se uvádí, že je to „povídkový román“, přesněji charakterizovaný jako „kronika míjení“. Zmíněné určení se zdá být natolik ošidné a ošemetné, až není divu, že se sice v jedné recenzi vyzdvihuje „povídkový rámec textů“, zároveň se ale jedním dechem tvrdí, že třetí prozaická publikace Lidmily Kábrtové jako celek představuje „novelu“. Načež se píše o slabinách údajné novely nebo o směřování autorčina naturelu zvláště v této, opakujme, údajné novele. Jde totiž o to, že jednotlivé povídky nebo příběhy jsou v Čekání na spoušť konkrétně propojeny, že postava z jednoho vyprávění figuruje nebo má své místo i ve vyprávění druhém. Pokaždé na někoho z předešlého líčení narazíme i v dalším příběhu.

Lidmila Kábrtová se sice zaměřila na reprezentanty hned tří pokolení, jenže její prozaický osmistěn, zasahující do skrytě i neskrytě komplikovaných soukromých vztahů, zahrnuje nejméně půlstoleté období (ne-li ještě více). Nejpřesvědčivěji takto prozaička interpretuje zejména léta sedmdesátá a osmdesátá čili nekalé údobí tzv. normalizace. Ačkoli padesátá léta byla mnohem brutálnější. Toto časové zacílení dozajista vtiskuje autorčiným textům výraznou společenskou závažnost, jejich těžiště (též vzhledem k trsovitosti jednotlivých historií, v nejednou až matoucí tříšti jednotlivých vyprávění) ale tkví především v psychologické drobnokresbě. Zčásti téměř minuciózní, zčásti však drobnokresbě nejednou toliko kvapně načrtnuté nebo nastíněné. Přitom se o knize někdy hovoří jako o „románu“.

Výhrady jsou potom nabíledni: knížce se nemálo logicky vytýká, že její pisatelka příliš, až přespříliš usiluje o efektní, zároveň však nemálo průhlednou kompozici, nebo že tento „román v povídkách“ působí jako „pečlivě upletený, příliš utažený cop s minimem vzdorujících, iritujících, nepolapitelných vlásků“ (Iveta Mikešová). Anebo že některé povídky či texty by lépe vyznívaly jako samostatný, na jiné příběhy nenavazující a na nich nezávislý celek. V mottu se píše o „rozbitém zrcadlu, v němž kdysi býval celý odraz“. V tomto obecném vyjádření je nejspíše zakopán příslovečný pes: Kábrtová se jako by pustila do posbírávání střepů z rozbitého zrcadla minulosti, aby oživila či znovuoživila jeho odraz a obraz. Zrcadlo je ale rozbité a dostavuje se tudíž výtka „neproblematičnosti stylu“. Jakož i tvrzení, že jde o typický „mainstream“. Snad se ale tím vyhoví přání čtenářů, aby také „hlava je přestala bolet“.