literární západ

Fanouškům filmové a televizní tvorby nepochybně nemějme ani v nejmenším zapotřebí představovat českobudějovického rodáka Jiřího Mádla. Jak se dočítáme, od roku 2003 se zdárně zhostil více než čtyřiceti hereckých úloh, což ale nepřeceňujme: pořád se najdou mnozí, kdo žádný film, v němž hraje, ještě neviděli. Snad až na jeho proslulou politickou agitku. Posléze Mádl jako teprve osmadvacetiletý (!) natočil svůj první celovečerní film (Pojedeme k moři) a pět let nato druhý (Na střeše), třebaže (nemýlíme-li se) filmovou režii nestudoval a nevystudoval, pouze scenáristiku a předtím nepříliš renomovanou Univerzitu Jana Ámose Komenského v Praze. To vše je v dané chvíli vedlejší: z režiséra, scenáristy a herce se v letošním roce vyklubal rovněž prozaik. Brněnské nakladatelství BizBooks mu totiž vydalo první knihu, a to nikoli ledajakou: třistastránkovou románovou prvotinu.

Jak se však nazývá? Už s pojmenováním tohoto titulu jsou zbytečné problémy, poněvadž je uváděn verzálkami a měl by se číst Přitažlivost planety Krypton. Takto se o něm píše i na záložce, jenže v anotaci knihy figuruje jiná varianta, a to Planety s velkým „P“, takže správnější název zní Přitažlivost Planety Krypton. Planeta s tímto jménem totiž představuje virtuální prostor, v němž zprvu náhodně a značně intimně komunikují dva mladí lidé, přičemž jejich kontakty jsou zpočátku velice eruptivní, potom vyhasnou a poté je z nich opět jeden z hlavních syžetových pilířů vyprávění. Zjednodušeně řečeno se osou Mádlovy knihy stávají více či méně paralelní osudy jednoho Martina a jedné Veroniky, kteří si dokonce slíbí, že se naživo nikdy nepotkají, aby mohli prožívat nemálo dobrodružné vlastní životní příběhy. Dopadlo to pochopitelně tak, jak se dalo tušit, přičemž se to mohlo nepochybně už od začátku předpokládat: „Veronika se k němu přisunula. /…/ Veronika mu tichým hlasem pomohla. /…/ Veronika ho jemně pohladila po tváři. /…/ Veronika se usmála: Jo jo.“

Namoutě. Možná jsme závěr Mádlova románu nepěkně prozradili („Jo jo!“), o zvlášť drsné prozrazení však dozajista nejde. Přesto se raději zabývejme žánrovým a tematickým určením Přitažlivosti Planety Krypton! Praví se, že tento příběh „lemují témata jako hledání domova, budící se sexualita, láska a složité rodinné vztahy“, jakož i „odvážné vysvlékání dětských šatů“. Z toho by vyplývalo a četba knihy to potvrzuje, že obecně vzato jde o román o tzv. cestě k dospělosti, o další z mnoha „posledních knih o dětství“ a o počáteční fázi vstupování do života, což je v Mádlově podání značně zkomplikováno i hojnými výjevy z ciziny, kupříkladu z Rakouska nebo z Itálie. Z teoretického pohledu by mohlo též jít o tzv. vývojový román, přesněji řečeno o zárodečnou pasáž případného vývojového románu. Poněvadž i když Mádlovi protagonisté o pár roků či ročků zestárli, jako kdyby ze své myšlenkové dětinskosti doposud nevykročili. Mají blíž leda k představě o údajně supermanské knížce Návrat Planety Krypton (psáno verzálkami) a k prapodivnému přesvědčení, že jsou a jsme samí Supermani.

To je sice všechno hezké, jenže realita je jako obvykle mnohem přízemnější. Počínaje neumělou, až kýčovitou obálkou daného knižního spisku. Má to být román, mnohem častěji však má podobu scenáristické synopse. Vypravěčský celek se neústrojně rozpadá na několik ještě neústrojnějších linií či příběhů a vše spěje k sladkobolnému happy endu, happyendovějšímu než různá jiná happyendová počteníčka. Z textu by se dozajista dalo vyloupnout několik zdařilých scén či výstupů, leč málo platné, ponejvíce jsou beznadějně utopené v bezpříznakové slovní hlušině. Estetickou hodnotu knihy bychom nevyšťourali asi ani s příslovečnou lucerničkou, generační svědectví je tu sice přítomno, jenže jeho přesvědčivost je na pováženou. Závěr zní brutálně: jde o spekulativní románový polotovar, ne-li o čtvrttovar a leckteré nakladatelství mělo rukopis vrátit autorovi k přepracování. Což se nestalo.