literární západ

V tomto případě nikoli neúprosných a neústupných dědiců všelijakého majetku a jiných komodit, nýbrž literárních dědiců jednoho z nejvýznamnějších (a také nejděsivějších) klasiků hororu Howarda Philipse Lovecrafta (1890–1937), u něhož svým způsobem zdomácněla zkratka iniciálami, tj. HPL. Tedy že by duchovního a kulturního dědictví, k němuž náleží i narůstající zděšení z děsivé přítomnosti a budoucnosti? Ostatně: škoda, že se už nepíše horror, došlo by potom kolikrát na prožitek nebo na poznání mnohem hrčivěji hrůzostrašnější! Zřejmě bychom také snadno dali dohromady sáhodlouhý výčet autorů, kterým Lovecraft doslova a do písmene uhranul, takže psali lovecraftovsky a mysleli lovecraftovsky. Tudíž náramně a nadmíru hororově.

Pročež není nikterak divu, že před nedávnem v Čechách přišel na svět svého druhu knižní hold tomuto „stařičkému velmistru hrůzy“. Lovecraft ovšemže není ani trochu stařičký, pohlížejme na něj spíše jako na nestárnoucího nebožtíka, nicméně hold to byl (nebo je) opravdový a především nepochybně lovecraftovský. Pod editorskou patronací Antonína K. K. Kudláče málo známé pražské nakladatelství s ryze českým pojmenováním No Limits Art připravilo soubor zbrusu nových, ba přímo nejnovějších hororů tuzemské provenience z pera deseti mladých či mladších českých literátek a literátů. Souhrnný název publikace je přesvědčivý: Dědicové děsu. Sluší a patří se zdůraznit, že tento autorský teamwork je spjat s tvůrčí dílnou, kterou editor vedl na někdejší Literární akademii. Ta v posledních letech utěšeně vstává z mrtvých pod hlavičkou Vysoké školy kreativní komunikace, na níž většina pisatelů právě uveřejněných hororů posléze pokračovala ve studiu.

H. P. Lovecraft kdysi sestavil soupis námětů vhodných pro hororové či hororovité ztvárnění, ergo není divu, že „mladí adepti spisovatelského řemesla“, jak je nazývá Antonín Kudláč, je nyní zakotvili v současné literární tradici (zčásti včetně tematiky) a nejednou se přiklonili k aktuálním žánrovým modifikacím. V knize Dědicové děsu se proto setkáme například s action story nebo s městskou fantasy, podstoupíme návrat ze záhrobí nebo přijdeme na kloub záhadným tajemstvím „uzavřené venkovské komunity“. Mimochodem: veskrze hodnověrný, byť stylizovaný lovecraftovský horror z prostředí dnešní venkovské komunity vytvořila (v knize Cestou špendlíků nebo jehel) literární badatelka Zuzana Říhová, která na zmíněné škole vyučuje. Pochopitelně v žádném případě ve vydané povídkové knize nejde o přímočarou imitaci slovesného či hororového umění HPL. Jak konstatuje A. K. K. Kudláč, vesměs kráčí o „velmi volnou žánrovou inspiraci“.

Jsou to ovšem moderní horory a hrůzostrašné jsou skutečně jaksepatří. Také jsou literárně zdařilé a čtenáře nejvíce zaujme a potěší, že představují tematicky i stylově nemálo pestrý vějíř nejrůznějších hororových situací. Jejich společným jmenovatelem pak budiž nevyhnutelné čtenářské zjištění, že děsu a děsivého je v těchto vyprávěních vskutku požehnaně. Začlenění do linie moderního hororu je tu jistěže znát, stejně jako určité vlivy soudobé hororové filmové scenáristiky, to však nic nemění na konstatování, že knížka je i jako celek uspokojivě děsivá a dostatek hrůzy a strachu nahánějící. Skládá se z deseti rozličných příběhů, sepsaných sedmi autorkami a třemi autory: vyjmenovávat je jednoho po druhém by bylo školometské, jmenovat nahodile jen některé by zase mohlo být nespravedlivé, proto nechť se dostane pouze na prvního a na poslední. Tím prvním je Michal Ozogán, kterému učarovalo téma succuby, tou poslední je Monika Bendová, která svůj horor uzavřela srovnáním: „Růže s ostrými trny, ale vůní něhy.“

Sečteno a zváženo: čtenářský zážitek. Vzhledem k věku literátů si také můžeme přát a umíme si to představit, že jednou všech deset autorů vydá samostatnou knížku. Možná hororů, možná nikoli.