literární západ

Českobudějovický rodák, osmatřicetiletý prozaik Jan Štifter se v průběhu uplynulého desetiletí stal spisovatelskou osobností přinejmenším jako vypravěč o životě v jižních Čechách. Přitom je zřejmé, že jeho pozoruhodné tvorby by si daleko víc měla s uznáním všímat také celorepubliková literární média. Pochopitelně nejde o žádné soupeření, možná se však Štifter někdy vyrovná v popularitě (pokud ji nepředčí) nevyrovnaně píšícímu Jiřímu Hájíčkovi a ve více či méně vzdálené budoucnosti bude patřit i ke kandidátům na Státní cenu za literaturu. Prozatím však má za sebou patero zajímavých knih, v nichž osvědčuje svůj talent, ale také nemálo trýznivé kolísání mezi bytostným založením povídkáře a směřováním k románu.

Po novelách Kathy a Cafe Groll totiž českobudějovický literát zaujal svým prvním románem Sběratel sněhu (2018), po níž následovala sbírka deseti povídek Světlo z Pauliny (2020). Román je román, povídky jsou povídky, jenže ve Štifterově podání se žánrové rozdíly dílem stírají, dílem svérázně doplňují. Povídky z „Pauliny“ mohou vyznívat jako fragmenty budoucího či připravovaného románu, zatímco Sběratel sněhu se opírá o epizodický půdorys, o prolínání několika časových rovin a o výjevy z různých období naší nedávné historie. Prozatím však spisovatel (ostatně absolvent oboru kulturní dějiny) na rozdíl od zmíněného Jiřího Hájička píše převážně nebo téměř výhradně o minulosti, snad nejvíce o prvorepublikových desetiletích. Občasné výjimky potvrzují toto pravidlo, výjimkou však není nejnovější Štifterova kniha s názvem Paví hody, kterou nyní – stejně jako obě předchozí autorovy tituly – vydalo pražské nakladatelství Vyšehrad, opět ve své nemálo prestižní edici Tvář.

Jihočeský spisovatel pro ni užívá (máme-li věřit nakladatelské anonci) žánrové označení „venkovská románová kronika“. To je ovšem ze všeho nejvíce právě záměrně lákavé a poutavé komerční pojmenování: nikoli náhodou se i ve zmíněné anonci konstatuje, že závažné pasáže této knihy se odehrávají v přepychové vile v Trutnově, kterou až do poválečného odsunu obývali sudetští Němci, jakož i v luxusním hotelu v Trenčíně na Slovensku, kam dramaticky zavítal jeden z protagonistů autorova vyprávění. To navíc zdaleka nejsou jediná místa románu, která nemají pranic společného s případnou „venkovskou kronikou“. Nic neprozradíme, připomeneme-li, že tato nepravá kronika je situována opět především do prvorepublikových a poté protektorátních časů, což je zřejmě Štifterova specialita par excellence. Cílevědomě nepokročí za prosinec 1946, jako kdyby vše, co v následujících letech následovalo, se už vymykalo látkám způsobilým pro kronikářské zachycení. Opravdu však jde o „kroniku“? Samozřejmě tím míníme nějakou její moderní, ne-li dokonce postmoderní variantu? Obáváme se, že s ničím takovým se zde nesetkáme.

Mnohem víc než pojmenování „románová kronika“ by si pátá kniha Jana Štiftera zasloužila určení „románová mozaika“. Vskutku se totiž skládá z nekonečného množství epizod, které jako celek vytvářejí učiněnou románovou tříšť. Ta by se sice měla stát tmelem vypravěčského záběru, čím dál víc se však v tomto vrstvení jednotlivých epizod rozličné dějové linie překrývají až zakrývají. Také by se Štifterova kniha dala vnímat a vykládat jako svého druhu románové retro, i když už pamětnící první světové války a nejranějších „kdy se psalo T.G.M.“ už mezi námi nežijí, ba mnohdy ani jejich přímí potomci nikoli. Z jiného pohledu se však po přečtení Pavích hodů zdá, že autorovou doménou jsou povýtce kratší úseky, že si mistrovsky libuje v drobnokresbě, jinak řečeno že svým bytostným založením je nejspíše povídkář, nikoli romanopisec, jak se ostatně potvrdilo již v povídkové knize Světlo z Pauliny. Pořád však jeho dílo je záhodno „ostře sledovat“: Štifter psát umí. Zejména povídky.