literární západ

Ostravský rodák Jiří Klečka rozhodně nepatří k těm, jejichž jména se nápadně skví na všech sloupích. Koneckonců pořád ještě jde o nové a málo známé jméno v současné české literatuře, respektive v nové próze. Debutoval v šestatřiceti letech, kdy mu ve Vyšehradu vyšel román Pět ročních období: vstoupil tudíž do našeho písemnictví nikoli jako povídkář apod., nýbrž rovnou jako romanopisec. Tomuto žánru zůstal věrný i ve své druhé knize s poněkud záhadným názvem Papírové domky (vydané opět ve Vyšehradu), o které se oprávněně tvrdí, že autor jeho děj či jeho příběh poprvé zasadil do svého rodného kraje a zejména do rodného města. Bytostné tíhnutí k románům ostatně Klečka vysvětluje či zdůvodňuje dosti jednoduše: už odmalička mu prý učarovávaly příběhy a zrovna v moravskoslezském kraji se údajně nabízí značné množství nevypovězených příběhů. To je sice pěkné, ve kterém kraji však není takových neznámých a neztvárněných historií habaděj? Vždyť by se dalo říct, že co kraj, to velké bílé místo v paměti. Ve Frýdlantu nad Ostravicí žijící Jiří Klečka se však logicky zaměřil na Ostravu.

A tak napsal román, který uměřeně kolísá mezi poetikou televizního seriálu a mezi pojetím románu psychologického (nepochybně zároveň i rodinného) s evidentním přesahem do fantastického nebo poněkud tajuplného vyprávění. Přitom i k autorskému pokusu o více či méně nadčasové vyznění zvoleného románového líčení. Dočítáme se, že dějiště tohoto příběhu, „černá“ Ostrava je v Klečkových očích „městem s černou duší“, potom aby čtenářům vskutku začal už na počátku běžel a běhal mráz po zádech! Protagonisté této knihy přitom nejsou rodilí „Ostravaci“, představují svého druhu pozitivní „náplavu“, která získává vavříny zejména v moravskoslezském divadelním světě – načež se ukazuje, že skutečným hrdinou či hlavní postavou románu není nikdo z několika postaviček, nýbrž ostravský dům, v němž přistěhovalá rodina právem spatřuje a také buduje svůj nový domov. Jenže není dům jako dům a právě jejich dům je stále tajemnější, záhadnější, nevyzpytatelnější a nepochopitelnější. Až se na obzoru vynoří i cosi takového, co připomíná bezohlednou „stvůru, která požírá lidské sny“.

Ostravský či frýdlantský literát si zvolil jako motto své druhé knihy slova Johna Lennona: „Věřím ve vše, dokud to není vyvráceno. Takže věřím na víly, mýty i draky. To vše existuje, pokud to existuje ve vaší mysli. Kdo řekl, že sny a noční můry nejsou stejně skutečné jako to, co je teď a tady?“ Něco podobného se odehrává i v románu Papírové domky: stále víc do značné míry každodenní rodinný příběh může připomínat šeredné sny či ještě šerednější noční můry, vtělené do onoho zvláštního, napohled naprosto nevýjimečného domu ve Slezské Ostravě. Možná se právě on stává symbolem zmíněné „černé duše“. Jenže vše, o čem se vypráví, by se mělo odvíjet v souzvuku fantaskního a nefantaskního a podřizovat se tvrzení, že „nic z toho se neděje, všechno je to jenom co kdyby“.

Kamenem úrazu Klečkovy knihy je však právě trestuhodný nesoulad mezi polohami, které umanutě vzývají cosi jako všední esoterično, v kontaktu s nímž potom „realita už nemá tak pevné základy“, a mezi způsobem vyprávěním autorsky zakotveným právě v uvedené realitě. Jenže právě míra této široširé reality je neuváženě přetížená, ne-li čtenářsky nepřijatelná svým množstvím slovní hlušiny, které nečiní z Papírových domků dílo rozvláčné, nýbrž pohříchu rozvleklé a rozbředlé. Může se dokonce stát, že budeme romanopiscův výtvor vnímat jako slohové cvičení sice „na jedničku“, leč právě jako pouhé, zdatné slohové cvičení na téma lži, která protagonistu udržuje naživu. Než nakonec všechny tyto lži shoří a ztrouchniví jako titulní papírové domky.