Blond někdy absolvoval akce, po jejichž skončení bylo více než záhodno se do péče jejích nápojů svěřit. Navíc v Příšerném šklebu bylo silně neutrální území. Kolikrát tam potkal největší kriminální živly, nepřátelské agenty a podobné existence, ale v hostinci se jaksi neslušelo o tom mluvit. Blond si živě vybavoval, jak mu jednou agent dvojitá delta z Abu-Baby přidržoval kbelík po jednom náročném diplomatickém večírku, když se oba ve Šklebu ráno sešli a léčili si následky. V tu chvíli bylo zapomenuto, že před třemi dny se utkali na půdě Lodžského velvyslanectví o pergamen s údaji o královské rodině. U příšerného šklebu nebylo místo na pracovní ani jinou rivalitu.

Blond chvilku pozoroval společnost u stolu, jak snídá, a nemohl se zbavit dojmu, že mají všichni trochu nezdravou barvu, vyjma slečny Zuzany, která zářila svěžestí a spokojeností. Ostatní vypadali, jakoby absolvovali náročnou noc. Blond zaklepal na okno a vstoupil.

„Dobrý den,“ pozdravil, když seskočil na zem, „našlo by se u vašeho stolu ještě jedno místo, prosím?“

Reakce byly různé. Myrtil ani nezaregistroval, že někdo přišel, a dál do sebe se soustředěným výrazem lil pelyňkový čaj, Zuzana nasadila užaslý výraz a řekla „No, Jamesi…“, Jeroným se okamžitě po Zuzanině reakci na Blonda zamračil, Bohoušek kývnul chlupatou hlavou na pozdrav a hrabě Eulián pokynul rukou na znamení, že u stolu je místa dost. Hraběnka Samuel se začal červenat.

„Co vás ke mně přivádí, Jamesi?“ otázal se hrabě, když se všichni přítomní představili, „zase potřebujete udělat chemický rozbor?“

„Nikoliv, hrabě. Tentokrát vás chci poprosit o zapůjčení vašeho chytrouše, potřebuji opravdu rychlý stroj.“

„Ty ho znáš, Zuzanko????“

„Jistě, Jamesi, je vám k dispozici, jedná se o něco vážného?“

„Jistě, je na tom něco divného???“

„Bohužel ano, každá minuta je v tomto případě drahá. Konkrétně se jedná řádově o několik tisíc tolarů.“

„Že se na tebe tak divně podíval!“

„Tak to nemůžeme meškat, omluvíte nás, pánové? Zuzanko?“

„Snad bys nežárlil!“

„Žárlil? Já? Jak jsi na tohle přišla?“

„Skoro to tak vypadá!“

„Já mám jen strach, abys nenalítla nějakýmu floutkovi.“

„James a floutek? Ha ha ha!“

Jeronýma najednou zarazilo, že je u stolu ticho a všechny zraky se upírají na něj a na Zuzanu. Nenuceně si upravil límec u košile a odkašlal si.

„Prosím?“ řekl, „Přišel jsem o něco?“

„Pan Blond by rád využil mého chytrouše, jedná se prý o něco velmi vážného,“ vysvětlil hrabě.

„Aha. A můžeme se podívat?“

„Jistě, proč ne,“ souhlasil Blond.

Celá společnost, vyjma Bohouška, který se rozhodl nenechat ani kousek jídla nazmar, se pak přesunula do sálu s chytroušem.

„A co byste přesně potřeboval, Jamesi?“ chtěl vědět hrabě Eulián, když se s Blondem posadil před klávesnici chytrouše. Ostatní postávali za nimi a se zájmem je sledovali. Včelí plástev byla celá černá – včely tak signalizovaly, že jsou připravené k práci.

„Můžete zobrazit mapu Mořičvílu, přibližně v oblasti Řemeslnické ulice?“

„Ale jistě, to je maličkost,“ řekl nadšeně hrabě a jeho prsty se rozeběhly po klávesnici. Na plástvi se objevilo:

Mapa/Moricvil/Rem.ul/2xzoom

„Co to je, hrabě?“ pookřál Myrtil.

„To jsme si domluvili s královnou matkou. Teď sledujte.“

Ve všech šedesáti čtyřech úlech po okny to začalo hučet a včely začaly houfně vylétat. Za chvilku také vylétl z Eluiánova chytrouše email s žádostí o příslušnou mapu do Mořičvílu.

„Jak dlouho to bude asi tak trvat?“ zajímalo Jeronýma.

„Podle toho, jak je ucpané potrubí, ale obvykle nečekám déle než dvacet minut.“

„Víte,“ pokračoval Jeroným, „už několikrát jsem o tom přemýšlel – nešlo by to urychlit pomocí nějaké výbušniny?“

„Vy si prostě nedáte pokoj, že ano?“ zeptal se Jeronýma nakvašeně Myrtil.

„Už jsem vám to několikrát vysvětloval,“ ohradil se Jeroným, „nikdo nemohl tušit, že mají hnízdo přímo pod námi.“

„O co jde?“ chtěl vědět hrabě.

„Ále, taková lapálie,“ mávl rukou Myrtil, „tady Jeroným se pokoušel zlikvidovat krysí doupě a zlikvidoval si celou laboratoř.“

„Ale pokud by se použily masivní kovové trubky, nic takového by nehrozilo…“

„To známe! Nejdřív je důležité všechny ubezpečit, že žádné nebezpečí nehrozí, pak začnou padat gumové kachničky a najednou člověk letí nad městem a diví se, co se vlastně stalo!“ řekl naštvaně Myrtil.

„A co světlo?“ přerušila jeho lamentování Zuzana.

„Prosím?“ řekli najednou Myrtil, Jeroným i hrabě.

„Obyčejné světlo,“ opakovala Zuzana, „když už budete mít natažené rovné trubky, stačilo by vymyslet systém záblesků a způsob, jak je převést…no, do včel, abych tak řekla.“

Nastalo ticho. Všichni tři muži usilovně přemýšleli. Bohoušek byl zrovna jezevec, hraběnka Samuel vyšívala kapesník a James Blond zachovával mlčení.

„No, kdyby byl zdroj světla dostatečně silný….“ Uvažoval nahlas Jeroným.

„Zatáčky by se daly vyřešit pomocí zrcadel…“ pokračoval Myrtil.

„A co se týká toho systému, stačilo by záblesk-tma…“ připojil se hrabě.

„Kdyby záblesky přicházely dejme tomu ve skupině po osmi, z toho první čtyři by udávali pozici, další třeba barvu ….“

„Promiňte, že vás přerušuji,“ vložil se do úvah tří vědců Blond.

„Ano?“

„Cestou sem jsem se zastavil ve společnosti pro očistu Mořičvílských kanálů…“

„Myslíte První Žumponorskou a synové?“ zajímalo Myrtila.

„Ano, tu. A vypůjčil jsem si plánky městské kanalizace…“

„Oni vám je půjčili? Tuhle jsem po nich něco chtěl, ale nedalo se s nimi mluvit!“ podivil se Myrtil.

„Nepůjčili. Já jsem si je půjčil. Ale chtěl jsem hrabě vědět, jestli by bylo možné zobrazit současně plánek kanalizace i plánek města.“

„Aha, chcete vědět, kudy kanály vedou?“ pookřál hrabě Eulián.

„Ano, tak nějak,“ souhlasil Blond.

„Tak to je samozřejmě možné, půjčte mi ten plánek, nechám to načíst. Mám na to takové zařízení…“ vzal si hrabě od Blonda požadovaný dokument a otevřel jednu ze skříní v sále. Zařízení, které z ní vyjmul, připomínalo ze všeho nejvíc bednu s odklápěcím víkem. Hrabě připojil do bedny jednu z hadic, které vyčuhovaly z chytrouše a otevřel její bok. Ukázalo se, že v bedně není prakticky nic kromě olejové lampy a krabičky sirek značky Sušic & sestřenice. Eulián zapálil lampu a bednu opět zavřel, potom poodklopil horní desku a na sklo, které se pod ní skrývalo položil Blondův vypůjčený plánek a víko opět zaklapl.

„Že jsem tak smělý hrabě, jak to funguje? Tady selhává i moje představivost,“ zajímal se Myrtil.

„Za chvilku pustím dovnitř tady tou hadicí jeden z rojů. Včely se usadí na dno krabice tak, aby vytvořily prosvícený obrázek ze skla. Pozici si zapamatují a pak se přesunou do plástve na stěně a sednou si přesně stejně. Takže ten plánek dostaneme na plástev. Až přijde z města plán míst okolo Řemeslnické ulice, včely ho jednoduše překryjí a výsledek je na světě. Ještě jsem uvažoval o tom, že bych je přesvědčil, aby se nechaly zavřít do emajlu a někam poslat, ale ony strašně nerady takhle cestují.“

„To je opravdu škoda, hrabě,“ přidal se Jeroným, „mohl byste tímhle způsobem poslat jakýkoliv obrázek každému, kdo by měl podobnou plástev jako vy.“

„Já vím Jeronýme, já vím. Ale pracuji na tom. Jakmile to všechno doladím, hodlám konkurovat Lehkému Mikroušovi a vybudovat vlastní potrubí, ale to je zatím hudba budoucnosti.“

„To je skutečně smělý plán. Já bych měla strach, že se mi to někdo pokusí ukrást,“ řekla Zuzana.

Všichni se podívali na Blonda.

„Ale… to ne…“ začal se smát hrabě,“ od pana Blonda se není čeho obávat. On mně slíbil, že všechno, co je u mě k vidění, uchová v tajnosti a já mu za to poskytuji chytrouše pro jeho náročné povolání. Dokonce jsme některé věci vymysleli společně.“

„No dobrá, ale co ostatní živly?“

„Většinu odradí už ten fakt, že jsem upír, většina z toho zbytku se ke mně prostě nedostane, protože klepat na bránu nenapadne nikoho a přes zahradu se sem umí dostat jedině Blond. Byly tady pravda některé výjimky, ale ti to také nikomu nepoví. Někdy mně krev přece jen přijde k duhu.“

„Vy je vysáváte?“

„No, tak úplně ne, ale cucnu si.“

„A co je s nimi potom?“

„Úplně normálně je vyhodím. Nevím, jestli už vám někdo sál krev, ale pokud já vím, nikdo nestojí o to zkusit to dvakrát.“

„Mně sál krev váš povedený synovec a skutečně bych to podruhé nemusela zažít,“ souhlasila Zuzana.

„Vidíte, na toho bych málem zapomněl. Díval jsem se před snídaní do našeho rodokmenu a podobný případ se už jednou vyskytnul. Před zhruba třemi tisíci lety chtěl náš praprapředek Hugo vysát selku ze statku pod hradem a narazil na genotyp silnější, něž byl ten jeho, podobně, jako se to stalo Samuelovi.“

„A jak se z toho dostal?“

„Nijak, přešlo to samo. Stačilo hodně celeru a pobyt na zdravém vzduchu. Takže si ho tady nějaký čas nechám a počítám, že na podzim by mohl být v pořádku.“

„Ono mu to možná jen prospěje, kdybyste slyšel, co nám vyprávěl o svém nočním životě…“ Začala Zuzana, ale pak si uvědomila, co se dělo minulou noc, a ztichla.

„Tak se do toho dáme, usadil se před klávesnici chytrouše hrabě Eulián. Vyťukal několik příkazů a na plástvi se objevil plánek Mořičvílu současně s plánem městské kanalizační sítě.

„Ano, tušil jsem to,“ řekl Blond.

„Vy v tom něco vidíte?“ zajímalo Jeronýma, „tady odsud to vypadá jako náhodná změť čar.“

„To skutečně jen tak vypadá. Potřeboval jsem vědět, kde se sbíhá nejvíce kanálů.“

„A kde to je?“

„Tady,“ Řekl Blond a ukázal kamsi na plástev, „pod budovou muzea.“

„Ale to jste se mohl zeptat, pane Blonde,“ řekl překvapeně Myrtil, „rádi bychom vám to řekli. Proč jste to vůbec potřeboval vědět?“

Teď vypadal překvapeně pro změnu Blond.

„Jak tohle víte?“

Blond zpozorněl a pohlédl postupně na všechny v místnosti. Potom usoudil, že jediný hrabě Eulián zřejmě neví, co se před ním snaží zatajit.

„Dobrá, navrhuji tohle – já vám řeknu, proč to potřebuji vědět, a vy mně na oplátku řeknete, jak to víte, ano?“

Myrtil se podíval na Jeronýma a Zuzanu. Jeroným pokrčil rameny a Zuzana se dívala z okna. Hrabě Eulián se tvářil zvědavě.

„Ale tak dobrá,“ řekl nakonec Myrtil, „hledali jsme v podzemí poklad, respektive dědictví po mém dědečkovi a našli jsme jeho tajnou dílnu.“

„Zajímavé, a co bylo v té dílně?“

„Jeroným tomu říká lokomotiva, ale ve skutečnosti je to stroj na kolejích, který se pohybuje na principu páry.“

„Na páru? To je možné?“

„Když dovolíte, pane Blonde,“ ozval se Jeroným, „zkuste si představit konvici na čaj, která je vyrobená tak, že nemá víčko, ale je celá uzavřená. Vodu do ní nalijete jenom malým otvorem a ten pak pečlivě uzavřete špuntem. Co se asi stane, když budete vodu v konvici dostatečně dlouho vařit a pára nebude moci ven?“

Blond se dlouze zamyslel a pak se neznatelně pousmál jako člověk, který má mnoho let přímo před domem velkou hroudu zlata a najednou si ji všimne.

„Vy máte skutečně stroj, který se pohybuje po kolejích a pohání ho pára? To je ale skvělé!“

„Můžu vědět proč?“ řekl podezřívavě Myrtil.

„Ale jistě, teď už vám to mohu klidně říct, protože vás hodlám požádat o zapůjčení té vaší lokomotivy. Někdo unesl děti významných Mořičvílských občanů, osnuje podvod století a usiluje o krach městského systému. Ale hlavní je, že všechnu tuto činnost páchá pravděpodobně v podzemních tunelech. Pokud vy vlastníte lokomotivu, jsou šance celkem vyrovnané.“

V místnosti na chvilku zavládlo ticho. Potom promluvila Zuzana:

„Já jsem celkem pro, ale pod podmínkou, že nás vezmete s sebou. Mně osobně se nestává, že bych mohla každý den zachraňovat město od šílených megalomanů.“

„Jupíííí“ křičela Zuzana a vykláněla se z kabiny bleskem letící lokomotivy.

„Zase to nepřehánějte, Zuzanko,“ varoval ji Myrtil, „stačí, aby něco trčelo ze zdi tunelu, a neštěstí je hotové.“

„Ale dejte pokoj, Myrtile, užívejte si to jako já, kdy jindy se vám to povede?“

„No, abych pravdu řekl, začal jsem uvažovat o tom, že bych založil společnost na podzemní dopravu,“ odpověděl Myrtil.

„To ale není vůbec špatný nápad,“ podotkl Jeroným a hodil do kotle další poleno, „ale chtělo by to důkladně rozmyslet, například ty tunely patří vlastně městu, a to bude chtít platit pronájem.“

Lokomotiva vypustila mohutný oblak kouře, který byl ale okamžitě vysán jedním ze stropních otvorů.

„To by mě celkem zajímalo, kam ten kouř jde,“ zamyslel se Jeroným.

„Kam by asi tak mohl jít?“ podivila se Zuzana, „Přece na povrch starými kanály, alespoň některé z nich se přeci musely zachovat.“

„Pronájem kanalizace nemůže stát tolik peněz vzhledem k tomu, kolik bude celý podnik vydělávat. Představte si to, chcete například vzít manželku do opery a namísto toho, abyste se mačkal v nějakém fiakru za hříšné peníze, dojdete si prostě k nejbližší stanici podzemní železnice a pěkně v klidu se tam necháte svézt…“ rozvíjel svoje plány Myrtil.

„Nerad vám kazím radost,“ ozval se Blond, „ale tenhle nápad už měl pravděpodobně muž, kterého hledáme a zásobuje tímto způsobem po celém městě hostince plechovkovým pivem.“

„Skutečně? To je ale darebák!“

„To jistě je, proto o něj má Speciální městská stráž takový zájem,“ souhlasil Blond.

„Ještě jste nám neřekl, co vlastně provedl?“ chtěla vědět Zuzana.

„Snaží se přinutit Spojené železnice ke krachu, když to shrnu,“ vysvětlil Blond.

„Ano?“ pozvedl obočí Myrtil, „No, v tom případě jsem nucen přehodnotit svoje stanovisko, Spojené železnice jsou mojí potenciální konkurencí, tudíž mně přijde jejich krach jako celkem dobrý nápad. Co myslíte, pane Blonde, za kolik by asi tak mohli prodat trať k Vrcholům?“

„Tedy Myrtile!“ řekla pohoršeně Zuzana, „Já nevěřím svým uším! Z vás se stává pěkný hamoun!“

„Viďte, Zuzanko, taky jsem si všimnul. Od té chvíle, co jsem si uvědomil, že jsem zdědil největší vynález hned po potrubí, dívám se na všechno trochu jinak,“ souhlasil Myrtil.

„Tak toho koukejte honem zase nechat!“

„Mě by celkem zajímalo, jak chce donutit náš neznámý muž Spojené železnice ke krachu? Vždyť je to jedna z největších společností vůbec. Ti by přece nezkrachovali ani při měsíční nečinnosti,“ zeptal se Blonda Jeroným.

„To je jistě pravda, ale pokud společnost zdraží takovým způsobem, že se stane nevýhodné její služby používat, ztratí rázem všechny klienty a nebude moci vyplácet týdenní podíly svým vlastníkům. Sami se postarají o okamžitý krach a o rozprodání majetku, aby utržili alespoň něco.“

„To je ovšem celkem smělý plán. Hádám, že ty unesené děti mají donutit představenstvo společnosti k tomuto poněkud sebevražednému kroku.“

„Jistě. Podíly se vyplácí zítra v poledne a pokud se do té doby nepodaří únosce odhalit, zkrachuje nejen železnice, ale zhroutí se i sociální systém ve městě.“

„Prosím?“

„Je to jednoduché,“ vysvětloval Blond, zatímco nepřestával zrakem kontrolovat trasu jízdy, „město by přišlo o poměrně velkou část daní a tudíž by muselo omezit financování různých veřejně prospěšných věcí, například obnovu ulic, výsadbu zeleně a tak podobně. Spousta lidí by přišla o práci, tudíž by se předpokládám zvedla i zločinnost. Svoji šanci by rychle pochopili výrobci povozů a chovatelé tažných zvířat, tudíž by neuvěřitelně vzrostla spotřeba krmiva. Nezapomeňte, že Mořičvíl je postavený na nejrůznějších do sebe zapadajících systémech a pokud se rozbije jedno kolečko, zastaví se celý stroj. Ještě jsem zapomněl na to nejdůležitější – pokud přestane fungovat železnice, ztratíme dodavatele z vrcholů, protože ani seberychlejší a sebevětší povoz nepřepraví za týden tolik železné rudy, jako jeden vagón v jednom vlaku. To by znamenalo zastavení, nebo alespoň drastické omezení výroby téměř ve všech odvětvích, tudíž nezaměstnanost, demonstrace a tak dál.“

„Páni!“ hvízdl Myrtil, který celý výklad spolu se Zuzanu také poslouchal, „když to teď vidím v takových souvislostech… nemůžeme jet rychleji?“

„Ovšem tohle všechno je jenom zástěrka,“ řekl Blond.

„Zástěrka?“ podivila se Zuzana.

„Náš neznámý muž s tím počítá. Nechá situaci vyhrotit, ale nikoliv dospět ke zkáze města.“

„Koupí železnice?“ zeptala se Zuzana.

„Ano,“ přitakal Blond, „počká několik dní, až bude situace v ulicích zoufalá a koupí společnost za směšně nízkou cenu. A začne vydělávat neuvěřitelné peníze. Navíc náš neznámý vlastní továrnu na plnění plechovek, takže vrhne na trh v masovém měřítku věc, která je už sice známá, tudíž značně proslavená, ale zatím stále nedostatková.“

„Jenže nedostatková je proto, že hliníku je pouze omezené množství a použité plechovky se musí přetavovat, a to stačí tak tak na to, aby se uspokojili zákazníci ve městě. O tom náhodou vím, kupuji je od pana Kefíra,“ ozvala se Zuzana.

„Ano, to je pravda,“ souhlasil Blond, „jenže v tom je právě ta genialita celého plánu našeho protivníka. Jakmile koupí Spojené železnice, koupí zároveň i Hliníkový most nad Vymletou dírou. A najednou má materiálu tolik, že může vyrobit dostatečné množství plechovek pro celé Vrcholy, kde mu mimochodem půjdou přímo skvěle na odbyt, protože lidé z Vrcholů znají plechovkové pivo ze svých návštěv města, ale je u nich tak nedostatkové, že si ho nemůže skoro nikdo dovolit. U nás stojí plechovka 10 tolarů, ale ve Vrcholech pořídíte tu samou plechovku za 150 tolarů. Už chápete? Je chytřejší než všichni obchodníci na světě. Dovezl do vrcholů pár krabic a vytvořil tak poptávku. Jakmile začne dovážet plechovky s pivem v dostatečném množství a za rozumnou cenu, nebude mít s odbytem sebemenší problém.“

„To je přímo neuvěřitelné!“ zvolal Myrtil

„To ano,“ zvedla varovně prst Zuzana, „ale když rozebere Hliníkový most, jak potom bude dovážet do hor pivo, když si zničí trať?“

„Nejprve jsem myslel, že začne okamžitě budovat nový most, třeba kamenný, nebo ze dřeva, ale pak jsem si vzpomněl na svoje studia ve Vymleté díře a na to, že pět mil proti proudu Trhavice je starý most ještě z dob osidlování Vrcholů. Kaňon je v těch místech široký sotva dvacet metrů a most je postavený z žulových kvádrů, tudíž vlak po něm může bezpečně přejet, aniž by hrozilo zřícení.“

„Samozřejmě,“ přitakal Myrtil, „křtili se na něm noví studenti, nevěděl jsem že jsme studovali stejnou školu!“

Blond spojil ruce do jakéhosi znamení a provedl půlobrat vlevo, poskočil na jedné noze a zakokrhal. K údivu Zuzany a Jeronýma Myrtil celý rituál naprosto stejně opakoval.

„Alfa alfa gama 13!“ zvolali Myrtil i Blond současně.

„Asi se zbláznili, to je z toho kouře!“ pošeptala Zuzana Jeronýmovi.

„Abyste tomu rozuměli,“ snažil se vysvětlit Myrtil, „Alfa alfa gama 13 je studentský klub ve Vymleté díře, pro úzký okruh studentů s nejlepším prospěchem.“

„Aha. A ten tanec patří k tomu všemu?“ zajímalo Jeronýma.

„Jistě,“ potvrdil Myrtil.

„Nejlepších studentů jste povídal?“

„No jistě! Něco se vám nezdá?“

„Ale ne, v pořádku,“ culil se Jeroným a šťouchl do Zuzany, která nepokrytě prskala smíchy do kapesníku.

„Závidíte, tak je to!“ urazil se Myrtil.

„Ale no tak, pane…“ chlácholil ho Jeroným

„Já vůbec nechápu, na co narážíte tím vaším smíchem, Zuzanko!“

„Víte, Myrtile, Jeroným mně jednou vyprávěl, jak jste zkonstruoval patentní zámek na muzejní vrata.“

Myrtil se podíval s despektem na Jeronýma: „Tedy kolego, to jste skutečně ale přehnal!!!“

„Promiňte, pane,“ smál se Jeroným už na celé kolo, „když to je jedna z nejlepších historek, jaké umím vyprávět.“

„Dobrá, pochopil jsem. Kde jsme to skončili, pane Blonde?“

„Tak a teď se mnou nebude alespoň dvacet minut mluvit!“

„Strašné, co?“

„Říkal jsem,“ pokračoval Blond, „že náš neznámý pachatel chce použít starý kamenný most nad Vymletou dírou.“

„To je od něj jistě důmyslné. Ale řekněte mně, příteli, když toho tolik víte, jak to, že ještě neznáte onoho neznámého?“

„Možná mě bude dokonce ignorovat!“

„To je přímo hanebné!“

„Nemohu to říci s určitostí na sto procent, ale domnívám se, že vím, kdo to je.“

„Ano? A kdo?“ zpozorněl Myrtil.

„Když chvilku vydržíte a budeme mít štěstí, za chvíli se s ním setkáme. Velitel Mataharis po něm pátrá ve městě a já už mám díky pomoci hraběte Euliána taky celkem přesnou představu, kde ho hledat,“ usmál se Blond a začal brzdit.

Muž roztřesenou pravičkou zašátral v náprsní kapse a vytáhl umolousaný balíček cigaret. S chtivým výrazem a podivně zasmušilým úšklebkem vytáhl cigaretu a vložil si ji do úst. Druhou rukou utvořil hradbu proti větru a s rozkoší si zapálil. Vyfoukl kouř. Zahleděl se přitom maně na kolejiště před svými zraky a zkroušeně si odfrkl.

Nikdy nepřemýšlel nad takovou banalitou, jakou bylo zpoždění vlaku. Taková nehoráznost a v téhle zimě… Přestože měl na sobě kabát a fešný klobouk posazený na hlavě, byla mu zima. Chlad se mu vtíral až do morku kostí. Zima mu tiše klíčila v hlavě a prostupovala celé tělo. Oba spánky ho bolely, jako by mu na ně kdosi z obou stran vší silou tlačil. Jakoby se mu snažil rozmáčknout hlavu.

Bolesti ho však netrápily, mnohem větší starost mu působila nadcházející schůzka. Toho hosta zkrátka nesměl propásnout. Naplňovalo ho to nervozitou spolu s vtíravým pocitem strachu, který mu s neochvějnou radostí oznamoval, že vlak prostě nepřijede. Muž však svou naději nechtěl jen tak zahodit. S prapodivným pocitem vzrušení, chtivosti i uspokojení si potáhl z hořící cigarety.

S předstíraným bezstarostným výrazem si přejel dlaní po strništi, které mu pokrývalo většinu obličeje. Nesnášel ty drásavé chloupky a nesnášel holení. Jeho modré oči zabloudily k nebi, které bylo pokryto šedými mraky plnými temnoty a nedobrých znamení. Vypadalo jako příznak nadcházející apokalypsy. Ta myšlenka ho vlastně pobavila. Představoval si svůj poslední soud a ponořen do svých myšlenek se nevědomky usmíval. Rty stále svíraly cigaretu. V koutcích mužových očí se zaleskly slzy.

Sněžná vločka z nebe pomalu dopadla na jeho pečlivě vyleštěnou obuv. Následovala ji slza. Mužův úsměv se zkřivil. Nemohl se ubránit sebelítosti. Nemohl přestat uvažovat nad ztracenou nadějí. Nedokázal zastavit ten proud vlahé lítosti, který mu tekl po tváři. Který mu plul v myšlenkách a unášel ho na roztřesené vlně poklidu. Věděl, že už nikdy nebude nic v pořádku, že svoji rodinu už neuvidí, že ztratí to nejcennější, co má. Svůj život. Svou pýchu, své bohatství, svoji strojenou mluvu. Svůj dech. Svoje cigarety.

Myslel na dětství, na své přátele, na lásku, která mu na čas zatemnila mozek. Myslel na život. Myslel na smrt. Představoval si ty davy před svým hrobem. Bavil se tklivými představami posledních řečí, v nichž ho jeho nejdražší přátelé vynášeli do nebes a dělali z něj boha. Neurvale si setřel slzy z tváří a násilím si snažil urovnat myšlenky. Nechtělo se mu myslet na nejhorší, když tu existuje ještě naděje. Byť nepatrná. Byla tu a on se jí utěšoval. Nechtěl trávit vzácné minuty svého života v zbabělých myšlenkách. V přemítání nad vlastním neštěstím. Hodil to za hlavu a počal se soustředit na jedinou myšlenku.

Vlak. Vlak a v něm člověk, s nímž se má setkat. Člověk, který drží v rukou jeho život. Poškrábal se na zátylku a sykl bolestí, když si za krk vysypal žhnoucí uhlíky z cigarety, již nevědomky stále svíral. Šedé kameny stanice, která ho obklopovala, mu připadaly studené jako hrob. Louky v okolí byly pokryty sněhem, stejně jako kolej. Kolej, která se táhla jako had, jako hadí ocas či smyčka, jež se pomalu stahuje kolem krku.

Muž se pousmál. Znenadání mu na mysli vytanuly vzpomínky z dětství, kdy na kolejnice pokládal mince a vzrušeně je pak sbíral jako rozjeté placky kovu. Vzpomněl si i na ostražitost, s kterou přikládal každou chvíli ucho na kolejnici, aby poznal, zda se neblíží ta ocelová příšera, co by ho bez jediné otázky rozmačkala jako ty kousky kovu.

Toporně se pousmál a šouravým krokem, drže se za bolavý bok, vykročil ke kolejím. Viděl je jen stěží. Snesla se mlha, díky níž bylo vidět sotva na krok. Šedavá opona se stáhla před ním i kolem něj a zahalila celý tenhle mrzký svět do šedivé nejistoty. Muž poklekl jakoby v poslední modlitbě ke kolejím. Klekl na štěrkový násep. Cítil, jak se mu kamínky zarývají do kolen. Obezřetně sejmul klobouk z hlavy a položil jej vedle sebe. Promrzlou rukou odhrnul vrstvu sněhu z koleje. Pak vytáhl z kapsy kovovou minci a položil ji na studenou kolejnici. Jako tehdy, když byl ještě malý…

Poté ke studenému kovu přiložil ucho. Uslyšel hučení a cítil, jak se kolejnice třese. Modré oči se mu rozjasnily okamžikem náhlého poznání. Srdce se na chvíli sevřelo. Opona spadla. A nadobro zakryla jeviště mužova života. Ocelová příšera se tentokrát nespokojila jen s mincí, vzala si vše.

Meritum věci spatřujme v tom, že Fencl sepsal pro dubnový Plzeňský deník recenzi (vskutku jde o typickou recenzi takřečenou novinovou) nové prózy „člena Obce spisovatelů Václava Grubera ze Stoda“ s názvem Zastřelte toho chromého koně. Každý píše recenze, jak umí i jak neumí, také proto nebudeme danou recenzi hodnotit podle toho, nakolik se jí podařilo postihnout a ocenit (resp. neocenit) autorův záměr, styl, žánrovou variantu či nikoli. To ponechme zcela stranou. Hnidopiši by pochopitelně Fenclovi neodpustili věty typu: „Erotice se autor také nevyhýbá, ale vše nevyvratitelně směřuje k jedinému už od chvíle, co spí Jindřichova žena s lékařem, který…“ Nebo že „svou hloupostí, ale i cíleně tak Věra připravuje a řídí hrdinům konec…“ Věru každý píše, jak dovede a svede. Nebo o tom, že se u Grubera dle Fencla prý dočkáme tolika milostných eskapád! Co vůbec znamená to cizí slovo – eskapáda? Nuže, buď únik či útěk, anebo nerozvážný čin, nerozvážný kousek. Problém může být i v tom, že Fencl možná četl úplně jinou knihu, kde je „milostných eskapád“ plno, zatímco u Grubera je jich spíše přiměřeně. Leč pojďme dále.

Základní pochybení je totiž v názvu recenze. Fencl ji nazval: „Václav Gruber napsal o chromém koni“. Snad úderné, určitě zmateční. Ano, Gruber zvolil přirovnání tragicky onemocnělého člověku ke „chromému koni“, leč při Fenclově pojmenování recenze došlo k výraznému posunu. Na první pohled se může zdát, že prozaik ve své knížce skutečně vypráví o „chromém koni“, čili může jít o případ buď zvěrolékařský, anebo o nějaké tklivé, nikoli rozuměj důtklivé vyprávění pro děti. Možná o vyprávění srdceryvné a měkkosrdcé, třeba o tom, jak se nebohý chromý koníček uzdravil a přestal kulhat, kdoví! Nic proti podobným happyendům, jsou či mohou být dozajista povznášející (čtenářsky však pouze někdy), zvláště tváří v tvář světu, v němž „koně se také střílejí“. Jinými slovy z autorova názvu Zastřelte toho chromého koně nikterak, ba ani v nejmenším, nevyplývá, že spisovatel vydal knihu o chromém komoni či oři. Název recenze však k tomu míří.

Nicméně toho raději nechme: vždyť recenzent Fencl praví, že děj knihy sledujeme „s nezadržitelností taktu udávaného v podstatě krutou přírodou… načež si můžeme vybrat“. To asi ta příroda není tak krutá, když si můžeme vybrat! Pospěšme však nikoli ke kardinálnímu bodu obžaloby, jak nepsat recenze, nýbrž k jednomu zdánlivě zcela nepodstatnému detailu. Gruberova kniha čítá přibližně dvě stě padesát stran a na nich několik vět, ano, celých několik vět je tu věnováno Paříži. Stojí za to si je všechny (s nepatrným zkrácením) zopakovat, přičemž na osobách podílejících se na dialogu nebo vzpomínajících tolik nezáleží. Jde pouze o Paříž, o nic jiného. Nuže čtěme!

„Máte ráda Paříž?“ – „Mám ráda menší města, ale Paříž má opravdu atmosféru. Byl jste tam?“ – „Na zájezdu s cestovkou. Odpoledne se vyjelo, ráno jsme byli v Paříži, večer se jelo zpátky. Já jsem se tenkrát na ten výlet připravil. Jeden kamarád z práce tam už byl, tak mi na mapě ukázal, co všechno je dobré v Paříži vidět. Naplánoval jsem trasu a když nás ráno vysadili na náměstí Svornosti, vytáhl jsem ten plán a vyrazili jsme. Bylo to krásný. Obědvali jsme v trávě pod Eifelovkou, v podvečer jsme koukali na Paříž z Montmartru, pak slezli znovu na náměstí Svornosti. Ta trasa byla devětadvacet kilometrů.“ – “No Paříž na takové procházky moc není. Za Napoleona to přestavěli opravdu velkoryse. Všechno je obrovský. Přejdete přes ulici a jste z toho unavený.“ /Nyní přeskočme zmínku o koupání v kašně na náměstí Svornosti, kde o Plzni nepadne ani slovo./

„Pak Kamila vyprávěla, jak při půlroční stáži v Paříži procházela jednotlivá muzea a galerie, jak bydlela v mrňavém pokojíku pod střechou činžáku, kde bylo na ploše tři krát dva metry všechno včetně sprchového koutu a toalety, jak se seznámila s Elise a dalšími literáty…“ Po pěti stránkách přijde další a poslední zmínka o Paříži: „V Paříži jsem měla nejradši Rodinovo muzeum. Bylo jedno z prvních, co jsem viděla, protože bylo zadarmo. Rodinovy sochy mi ze začátku připadaly takové šedé a syrové, ale když jsem se na ně dívala opakovaně, zdálo se mi, že ožívají.“ – A to je v knize všecko všecičko, co tady stojí psáno o Paříži.

Ta Eifelovka se samozřejmě jmenuje a píše Eiffelovka (Tour Eiffel), což ví každý trošininku světaznalý našinec žel s výjimkou redaktorky Gruberovy knížky, která se nenamáhala podívat do kterékoli příručky nebo na nějaký plán Paříže. O něco víc může čtenáře zarazit hrdinčina zmínka, že vstup do pařížského muzea Augusta Rodina je zadarmo: to musela být ve francouzské metropoli někdy v dávnověku, poněvadž Rodinovo muzeum je soukromé, neplatí tam žádné muzejní nebo žurnalistické průkazky, kdepak, musí se klopit eura či kdysi franky! A nějaký náfuka by se asi přeptával, o kterého Napoleona tu jde – za císaře Napoleona Bonaparta se totiž v Paříži nepřestavělo skoro nic. To až mnohem později, za císaře Napoleona III., ovšem nechtějme po redaktorce, aby se vyznala v dějinách! Ačkoli to vypadá jako věta o Praze, že v ní král Václav postavil Karlův most.

Jenže tohleto nakonec není tolik důležité. To jsou jen legrační chyby. Přečtěme si ale, prosím, všechny Gruberovy věty o Paříži ještě jednou. Tak. A teď si poslechněme, co o autorově próze zasvěceně a především objevně v Plzeňském deníku napsal Ivo Fencl: „Tato kniha navíc ukrývá i kouzelné vylíčení Paříže ve srovnání s Plzní – a západočeské město vůbec neprohrává, nýbrž vítězí.“

Uf. Třikrát uf! Tj. uf, uf a uf. Našla by se celá řada přesvědčivých vysvětlení, co tímto tvrzením spisovatel a recenzent v jedné osobě chtěl říci. Asi že Paříž muška je zlatá. Jenže tenhle úlet o Plzni, to je evidentně záměrné ohlupování neboli oklamávání veřejnosti. Možná takhle recenzent nestydatě šidí i sám sebe, možná si přeje něco recesisticky nabulíkovat nebohému Václavu Gruberovi. Možná si je totálně jist, že jeho recenzentským pubertálním kejklům nikdo nepřijde na kloub. Co počít, přistupme raději k tomuto podvůdku pozitivně! Na téže stránce Plzeňského deníku píše Vladimír Gardavský o jiné nové knize, že v ní jde o třináct variací na téma lidského osamění. Zapomněl však, nejsa Fenclem, na závěr připsat až choromyslnou, leč povinnou a působivou větu: „Západočeské město vůbec neprohrává, nýbrž vítězí.“

Holt Gardavský není Fencl. Náš Fencl, ten umí. Lhát. Pardon: vymýšlet si, až se od pusy práší a prachovka nikde. A to se v recenzi nemá. I když ani západočeský Ivo Fencl vůbec neprohrává, nýbrž vítězí. Vždy přece ví, co píše, byť neví, o čem píše.

Navštěvuje rokycanské  gymnázium. V budoucnu by se chtěl věnovat studiu žurnalistiky. Miluje čtení i psaní povídek, rád by se prosadil v literárních kruzích.

V následujících řádcích se však připojíme ke gratulacím Josefu Hrubého tak trochu z odvrácené strany, prostřednictvím posouzení hlasu opačného, svým způsobem nelichotivého. Stojí to určitě za zmínku: však i Umberto Eco prohlašuje, že čte jedině negativní recenze svých knih, poněvadž pouze tyto kritické reference a reakce jsou v jeho očích důležité. Takto k věci přistupujme i my: nepůjde o žádné ukapávané kapky dehtu do bečky medu, nýbrž o připomenutí aktuálního stanoviska dílem literárněkritického, dílem literárněhistorického. O co jde? Generační vrstevník Josefa Hrubého, olomoucký vysokoškolský pedagog na odpočinku František Všetička si v důchodu ani trochu nepočíná jako na odpočinku: píše beletrii, píše odborné práce, píše cestopisné knížky, překládá – a píše také recenze. Ta Všetičkova recenze, kterou máme v úmyslu se zabývat, vyšla v posledním čísle (resp. dvojčísle) literární revue Weles a badatel v ní hodnotí sbírku Josefa Hrubého Post festum, vydanou v roce 2010 v Liberci v nakladatelství Josefa Vinkláta. Obecně vzato je to dobrý počin: vždyť mimo Plzeň se o Hrubém píše málo, ba pramálo, takže každý hlas do střípků kritické mozaiky nechť je patřičně vítán.

Nikoli náhodou František Všetička zahajuje svou recenzi literárněhistorickou informací, nad níž by ovšem právě literárním historikům měl zůstat rozum stát. Badatel má totiž za to, že nové, tj. třetí tisíciletí je Hrubému „poměrně nakloněno“, prý na rozdíl od sedmdesátých a většiny osmdesátých let století minulého. Čili na rozdíl od dvacetiletí, kdy básník byl na tzv. indexu a nesměl publikovat. Všetička ale šmahem pomine celé léta devadesátá, období Hrubého plodného a bibliograficky hojného návratu do české poezie – a konstatuje, že v nynějším tisíciletí básník vydal sbírky Básně na pohlednici (2002) a Osoby 2004), přeložil sbírku rakouského poety Manfreda Chobota Já, don Quijote, vydanou v roce 2005 (v tomto případě šlo o dvojjazyčné vydání) – a k těmto dvěma původním titulům podle Všetičkova tvrzení „nyní přistoupila sbírka Post festum“. A dost. V daném okamžiku je zapotřebí zdůraznit, že toto číslo Welesu bylo redakčně připraveno přibližně v listopadu 2011, ne-li o pár dnů ještě později – a že v té době mj. uplynulo už přes půl roku od vyhlášení Litery za poezii v rámci Magnesie Litery. A tenkrát se o Josefu Hrubém nemálo psalo.

Mýliti se je lidské, chybička se vloudí každému, dokonce i literárnímu historikovi, jenomže podobná věcná selhání by se právě literárním historikům stávat neměla. Z toho, co říká František Všetička, bychom mohli, ba měli učinit logický závěr, že Josef Hrubý v letech 2004–2009 pranic nevydal a že tuto dlouhou publikační prodlevu ukončil teprve recenzovaným titulem Post festum, navíc poněkud překvapivě vydaným v Liberci, nikoli v básníkově Plzni. Všechno je ale jinak a s tím bychom se u literárních historiků a kritiků opravdu setkávat neměli! Místo polemiky postačí strohý a suchý výčet: Hrubý v roce 2006 vydal sbírku Krážem, rok na to v pražském Protisu knihu veršů Miláček Arcimboldo a téhož roku ještě i sbírku Volyně a jiné krátké řádky. Pak skutečně nastala tříletá prodleva, ukončená polobiliofilským vydáním publikace Polyphony a zejména básnickou knihou Otylé ach, doprovázené vlastními autorovými ilustracemi. Právě tato knížka byla odměněna Literou za poezii, i když stejně jako většina titulů Josefa Hrubého vyšla v Plzni, nikoli v Praze. V roce 2011 autor vydal ještě Noční poštu, ta se však nemusela Všetičkovi dostat do ruky. Nejsme dokonalí. Ale co těch lajdácky pominutých patero titulů? Jako by je Hrubý ani nenapsal, jako kdyby byly ani nebyly…

Nabízí se však určité vysvětlení, i když u literárního historika rovněž není úplně „košer“: poezie Josefa Hrubého se Všetičkovi zvlášť nezamlouvá (na to má jako kritik a čtenář právo), a tak se valně nepídil, zda básníkova bibliografie není přece jen obšírnější. Tvrdí například, že Hrubý je nejlepší tam, kdo dovede myšlenkově a obrazně scelit báseň do jednoho jednoznačného celku – z čehož vůčihledě vyplývá, že mnohdy básník podle něho nic takového scelit nedovede. Dále Všetička míní, že Hrubý má až nadměrně barevnou představivost a že i podle vlastního přiznání „názorově vyzískal“ vždy víc od výtvarníků než od literátů. Je to ale pravda se vším všudy? Kdoví. A pak olomoucký bohemista konstatuje, že „Hrubého básnická představivost je nezkrotná až překotná, což v některých případech vede k tomu, že báseň je nesrozumitelná.“ Načež dodává, že část recenzované sbírky je zašifrovaná, odtažitá…

Tolik Všetička. Lze se přít, zda to on neporozuměl autorově imaginaci, anebo na jeho kritickém šprochu je pravdy i víc než trochu. S jeho závěry nebo postřehy nemusíme ani v nejmenším souhlasit, přesto je dobře, že některý bohemista nahlíží a reflektuje básnickou tvorbu Josefa Hrubého v trochu jiných souvislostech, než jak bývá pohříchu též v Plzni zvykem. Poněvadž o výrazném tvůrci se sluší a patří vést rozpravu, zatímco o těch nevýrazných se buď kamarádíčkovsky mlčí – anebo se otiskují toliko chvalozpěvné převyprávěnky jejich veršů. Ano: jen neurazit, jen nenarazit… A činit se takto nejen u vrbiček, ale i při zdi.

Koneckonců to jde docela snadno. Po úvodních oddílech dokročíme ke stručnému přehledu dějin české literatury (vše v anglickém překladu, připomeňme) – a už to začíná… Nejprve je tu text o české literatuře v letech 1900–1945, ten však není nikým podepsán a navíc vůbec na něho není žádný odkaz v tiráži! A také činí pouhých pár řádků: to je opravdu umění a od toho zřejmě máme ustaven ctěný Institut umění, který „umí“ sesypat skoro půlstoletí české literatury do jediného odstavce! To jsou nám věci! Pro informaci: zmíněni jsou tu Vítězslav Nezval, Franz Kafka, Jaroslav Hašek, Karel Čapek, Jaroslav Deml, Julius Fučík, Jiří Kolář a Vladimír Holan. Nikdo jiný. Kdopak však je ten Jaroslav Deml, jak v českých zemích, tak jako v cizozemsku stoprocentně zcela neznámý? Lze se obávat, že si v Institutu umění pobaveně hrají hrátky i s klasiky české literatury a že pravděpodobně mají na mysli Jakuba Demla. Jenže kdo asi ten textík s Jaroslavem Demlem na s. 13 sesmolil? Nebo ten lapsus přehlédl? Mohlo to dopadnout ještě hůře, mohlo být přejmenováno i vícero našich klasiků. Doufejme, že to nebyl autor následujícího pojednání o české literatuře po roce 1945, tj. teoretik a publicista Petr A. Bílek, to by pak měl medle vrátit profesuru! Ale třeba to byl jen nevinný vědcův šprým a šproch, připomínající neomylné hýkání strejčka Jedličky!

Zdá se, že v Institutu umění – Divadelním ústavu mají tuze rádi hru na schovávanou, nejspíše jde o dětské nemoci poměrně nedávno založeného ústavu. Kdo to může mít na svědomí? Terminologicky je to nejasné, poněvadž jako „editors“ jsou uvedeni Jaroslav Balvín a Viktor Debnár, což odpovídá českému „redaktoři“, nejsou však zároveň i editory svazku? Pomiňme skutečnost, že se komusi podařilo utajit před milovníky literatury z celé zeměkoule kupříkladu Ladislava Klímu nebo Otokara Březinu (ten patřil i ke kandidátům Nobelovy ceny za literaturu), o dalších raději nemluvě. Proto jděmež dál. Následuje kapitola o současné české literatuře (1995–2010), má několik podkapitol a z tiráže (v obsahu totiž o tom není řečeno vůbec nic, v něm se opravdu hraje na „schovku“) se dovídáme, že pasáže o poezii připravil Radim Kopáč a Milena Šubrtová o literatuře pro děti a mládež. Leč kdo informuje o próze nebo esejistice? Redaktoři? Editoři? Je to totálně utajeno. Pospěšme k něčemu veselejšímu: Milena Šubrtová neopomněla mezi soudobými autory zmíněné literatury pro děti a mládež uvést také plzeňského (nyní již strašického) pseudonymního prozaika a výtvarníka Vhrsti! To je jediné západočeské jméno v celé publikaci: žádný Josef Hrubý, žádná Karla Erbová, žádný Roman Kníže… Pražský pohled na region je zkrátka a dobře o poznání přísnější a jiné to nebude: být však takto kritický v Plzni, to by se našinec mohl se zlou potázat!

Přeskočme všechny záslužné informativní pasáže o českém literárním životě, institucích, festivalech atp. a začtěme se do oddílu Literární periodika. Na první pohled se zdá, že do tohoto „pytle“ napěchovali editoři nebo redaktoři tolik zajíců, že až nám oči přecházejí, najdeme tu i časopisy docela neliterární nebo ty, co jsou literární jen zčásti jako namátkou „kulturní čtrnáctideník“ A2, dvouměsíčník Listy, ale také přílohu Práva Salon (ačkoli příloha není literární časopis), resp. povýtce neliterární Živel aj. Co je však do západočeských očí bijící, toť skutečnost, že sestavovatelé publikace bezstarostně pominuli náš de facto jediný literární měsíčník (tj. vycházející i v letních měsících), byť „pouze“ regionální, tj. zaměřený výlučně na tvorbu v regionu, totiž PLŽ – Plzeňský literární život. Co je k tomu vedlo? Vždyť PLŽ je „úředně“ uznáván jako literární časopis, řadu let je vydávání Plže podporováno ministerstvem kultury, v jehož expertních komisích se už vystřídalo velké množství odborníků a nikdo z nich nezpochybnil, že PLŽ je literární časopis a ne že není – až teď přišel Institut umění a vyobcoval ho z české literatury. Podobně bědně dopadly i pardubické Tahy, zatímco jednou ročně vydávaný Labyrint revue (kulturní magazín) tu najdeme. Uroňme však ještě jednu slzičku nad Plžem: vychází už jeho jedenáctý ročník, jako kdyby však nebyl. Schválně zda jedenáct let vydrží Institut umění!

Nyní však uroňme opravdu převelikou slzu, poněvadž půjde o přítele. Možná by stačilo jen to, co kdysi napsal Jiří Karásek ze Lvovic místo celé polemiky, totiž zvolání: Příteli! Oddíl o antikvariátech totiž zpracoval básník a prozaik Michal Šanda, který je na slovo vzatým znalcem českých „bukinistů“. Však o nich zasvěceně referuje na stránkách internetové Dobré adresy, jenomže tentokrát uhodila kosa na kámen a zdá se, že i takový věci mistr jako Šanda se v daném případě nešťastně utnul. Zase půjde o Plzeň, o co jiného! O jiných městech pomlčme, ač opavské antikvariáty jako kdyby nebyly, znamenitý královéhradecký jako kdyby expert neznal, v Liberci jsou dva kousek od sebe, nikoli pouze jeden, leč k Plzni: Michal Šanda uvádí pouze tři plzeňské antikvariáty. Nepovíme, jaké, nebudeme tvrdit, který z nich je kvalitnější a který žel není tolik kvalitní, pohříchu se však pisatel nezmiňuje zrovna o těch, do nichž chodívám už málem třináct let, o těch, co si zaslouží být znovu a znovu knihomilně prozkoumávány. Michale, přijeď do Plzně, projdi si místní antikvariáty, prosím, učiň tak!

Takže si to shrňme: plzeňští literáti se až na Vhrsti do publikace přes přísný filtr nedostali, literárnímu měsíčníku PLŽ byla vůbec upřena existence, plzeňských antikvariátů jako by šeredně ubylo, co v té Plzni vůbec je? Zkusme troufale odpovědět, že Zápisník dr. No. Kdeže, tak snadné nebude. Copak se totiž v oddílu Czech Literature on the Web dočtete o západočeském internetovém serveru Literární Západ? Správně: ani ň. Takže asi ani žádný takový server není, to, co právě čtete, také není – a že chudinka svět celý se o tomto regionu díky neumětelství Institutu umění nic nedoví, to pranic nevadí. Proč by o tom také něco měl vědět, když v Praze o tom vědí houby houbičky?

Na druhou stranu, pokud jste dokázali Fanouše správně instruovat, plnil svoje povinnosti do puntíku. Když mu Mataharis přikázal, aby ho zavezl do Fialkové ulice, mohl si být jistý, že i kdyby přes cestu najednou spadla věž kostela, Fanouš by ji zahodil na stranu a moc by o tom nepřemýšlel.

Nicméně žádná z kostelních věží, které míjeli, na to nevypadala. Mataharis byl téměř stoprocentně přesvědčený, že jejich mise je o několik hodin zpožděná, ale bylo třeba učinit povinnosti za dost. Stále mu nešlo do hlavy, jak dokázal Blond celou situaci odhalit rychleji než on. Mataharis celou svoji školní docházku i celé studium na Hluboké škole ve Vymleté díře vyhrával všechny soutěže, kde bylo zapotřebí byť i jen trochu použít logiky. Měl ve svém pokoji řadu diplomů a různých cen, ale na Blonda byl evidentně krátký. Blond jednal vždy o něco rychleji. Mataharis děkoval všem známým bohům, že je Blond jeho podřízený a ne zaměstnanec nějaké konkurenční speciální stráže. Například Brolin měl k dispozici agenta s označením Alfa. Byl to takový Abu-Babský zvyk, že místo číslic používali Lodžskou abecedu. Alfa nebyl špatný, dokonce byl přímo výborný, ale ani Brolin, ani Mataharis se nikdy neodvážili poslat je proti sobě s Blondem. Navíc panovalo podezření, že jsou oba spolužáci, protože ani jeden z nich nikdy neprozradil sebemenší údaj o své minulosti. Dokonce to vypadalo, jako by žádnou minulost ani neměli.

Blond dokázal mluvit prakticky jakoukoliv řečí, pokud jste mu na půl hodiny půjčili příslušný slovník, a dokonce používat slangové výrazy a místní přízvuk. O jeho fyzické kondici nemělo vůbec smysl začínat debaty, protože kdyby Blond chtěl, mohl z něj být klidně vyhazovač, vrah, lovec, námezdní žoldák, podpěra balkónu a spousta dalších povolání, kde se na fyzičku klade důraz. Když jste se ho zeptali na jakoukoliv informaci, řekl vám ji s takovým výrazem, že jste měli dojem, že nevědět to je jaksi proti přírodě. Z toho důvodu Blonda ze srdce nenáviděla slečna Roháčková, která měla malý prosperující podnik, který se zabýval sestavováním různých kvízů a hádanek. Za tolar jste si mohli koupit jeden výtisk, a když jste všechny otištěné úkoly správně vyřešili, byli jste zařazeni do slosování o pěkný balík. Když Blond vyhrál jako jediný správný řešitel poosmnácté v řadě, zařadila slečna Roháčková na titulní stránku standardně nápis oznamující, že tajným agentům je účast v soutěži zakázána. Od té doby Blond zdarma posílal správná řešení různým Mořičvílským dobročinným spolkům, a tak z větší části financoval jejich činnost.

Mataharis se probral ze zamyšlení, když kočár zastavil před krámkem pana Štrůdlíka. Na místě, kde krámek ještě včera stál, byly ohořelé trosky a naštvaný strážník Skořápka. Mataharis seskočil z kozlíku, požádal Fanouše, aby ho nikdo, kromě zaměstnanců SMS nerušil a došel ke Skořápkovi.

„Co se tu proboha stalo, Bledulíne?“

„Nevím, pane,“ zasalutoval předpisově Skořápka, „když jsem dorazil na místo, krámek právě dohoříval. Po Štrůdlíkovi nejsou nikde ani památky… ani po… no víte po čem…“

„Máte na mysli kostru? Ostatky?“

„Ano, pane.“

„Myslel jsem si to.“ zamručel Mataharis. Byl rychlejší. „Vyslechl jste ty lidi kolem?“ ukázal Mataharis na dav čumilů držící se v uctivé vzdálenosti od Fanouše.

„Vyslechl pane.“

„A kdo tedy viděl Štrůdlíka naposledy?“

„Já, pane.“

Mataharis pozdvihl udiveně obočí a Skořápka pokračoval:

„Včera se tu odehrál menší incident s dvěma nadpřirozenými bytostmi, hlásnou troubou a rozbitým prodejním pultem. Zasáhl jsem a celý konflikt diplomaticky urovnal. Podle svědků pak pan Štrůdlík zavřel krám a od té doby ho nikdo nespatřil. Požár vypukl dnes ráno a než sem dorazil hasičský sbor, nebylo co hasit.“

„Aha. No, podrobnosti toho konfliktu zřejmě nejsou důležité, viďte?“

„Ne, pane. Jednalo se o lokální konfrontaci názorů na některé aspekty tržního mechanismu.“

„Dobrá. Tak mě napadlo skořápko, vy chodíte na nějaké kurzy?“

„Ano, manželka mě přihlásila do večerních kurzů pro začínající obchodníky. Chce si na penzi otevřít malý krámek.“

„Krámek? A s čím, jestli se mohu zeptat?“

„Chce prodávat použité knížky, pane.“ začervenal se Skořápka.

„No vida, neotřelý nápad. A kde je vezme?“

„Koupí. Pak přidá tu… no… při-ja-tou hodnotu a zase je prodá.“

„A tak. No dobrá, tak ať se vám daří. A kdy že to jdete do penze?“

„Příští rok, pane.“

„Tak to máte na studium ještě dostatek času. Co myslíte, vypadám já jako vystudovaný člověk?“ zeptal se Mataharis, aniž polevil s úsměvem.

„Jistě, pane.“

„Skvěle. Takže buďte tak hodný a přestaňte na mě používat obchodní slovník a řekněte mi sakra, co se tady včera stalo!!!“

Překvapený Skořápka zalapal po dechu.

„Jestli můžu hádat, byl tady Cyril s Vilémem, že ano? Ten včerejší řev se nedal přeslechnout,“ nadhodil Mataharis.

„Ano, pane,“ postavil se Skořápka do pozoru, „byli tady a chtěli po Štrůdlíkovi půjčit kladivo, aby mohli rozmlátit hlásnou troubu. Ehm… vy znáte Cyrila s Vilémem?“ osmělil se Skořápka.

„Několikrát jsme se setkali,“ připustil Mataharis. Potom pokýval soustředěně hlavou a rozhlédl se po okolí. Štrůdlíkův krámek byl zapasován mezi dva známé Mořičvílské výrobce – Gerhartovu továrnu na doutníky a Společnost pana Kefíra, která v pravém slova smyslu vyráběla doslova pouze peníze, čili obchodovala ve velkém. Před vstupem do Gerhartovy továrny stál jako socha tvor podobný Fanoušovi. Mataharis si ho všiml až na poslední chvíli, protože tvor stál absolutně nehybně a prach a saze ze Štrůdlíkova krámku udělaly také své, a tak splýval s pozadím očazené budovy. Mataharis si šel prohlédnout zblízka a musel konstatovat, že se jedná pravděpodobně o Fanoušova blízkého příbuzného s rozkazem hlídat továrnu před nepovolanými lidmi.

„Fanouši, máš nějakého bratra?“ zeptal se přes rameno a zkoumal tvorův obličej.

„Hmmrm“ zamručel Fanouš.

„Tohle je tvůj bratr?“

„Hmmmrm“

„Dobře. Teď poslouchej Fanouši, abychom to zkrátili, zeptej se tohohle svého bratra, jestli tady stojí celou noc. Jestli viděl pana Štrůdlíka před požárem odcházet a jestli viděl někoho vejít dovnitř od chvíle, kdy odešel tady strážmistr Skořápka. Pochopils to, Fanouši?“

Následovala si pětiminutová pauza, kdy se Fanouš tvářil soustředěně, než nakonec řekl:

„Hmrrrmm.“

Potom přistoupil ke svému bratrovi a oba si vyměnili několik různě intenzivních Hmmmrm. Když skončili, otočil se Fanouš na Mataharise a kývnul hlavou. Mataharis zvedl oči k nebi, jako by se ptal, za co musí zrovna on pracovat s Fanoušem.

„Stojí tu celou noc, Fanouši?“

Kývnutí.

„Šel Štrůdlík pryč, než začalo hořet?“

Zavrtění hlavou.

„Šel někdo dovnitř?“

Zavrtění hlavou.

Mataharis pokýval hlavou, dal Fanoušovi kostku cukru, které pro tyhle případy nosil po kapsách, a šel si spáleniště prohlédnout zblízka. Dav okolostojících zevlounů se mezitím rozrostl zhruba na dvojnásobek. Mataharis kývl na Fanouše a ukázal hlavou směrem k davu. Některé posuňky totiž Fanouš chápal naprosto přesně, na druhou stranu v tomhle případě projevili rychlou chápavost i přihlížející lidé, a tak než k nim Fanouš vykročil, nebyla okolo místa činu ani noha. ^[1]

Mataharis chvilku hloubal nad troskami a potom zavolal na Fanouše, něco mu polohlasem řekl, Fanoušovi se blýskly oči a dal se do rozebírání trosek. Mataharis naskočil na kozlík a odjel zpět na velitelství SMS.

Když se Mataharis vrátil ke zbytkům Štrůdlíkova krámku, byl Fanouš s rozebíráním trosek téměř hotov. Pod hromadou trámů a suti zel středně velký otvor do podzemí. Kromě Mataharise z kočáru vystoupili i čtyři členové SMS vybavení kušemi typu Turbo s možností pěti výstřelů bez dobíjení. ^[2] Všichni, včetně Fanouše, se pak spustili do podzemí. Otvor vedl do úzké klesající chodby, která ústila do poměrně širokého tunelu, pravděpodobně pozůstatku po staré kanalizaci. Co bylo však divné, na dně tunelu byly stejné koleje, jaké používala Spojená Mořičvílská železnice. Mataharis rozsvítil lucernu a podrobně prozkoumal jednu z kolejí. Byla značně ošoupaná, což svědčilo o jejím častém používání. Mataharis pokrčil rameny, mávl rukou na své muže, aby ho následovali, a vydal se po kolejích do hloubi podzemí.

Hubert Kefír byl bohatý muž. Byl to ten případ, kdy člověk zdědí po svých rodičích fungující obchod a vlastním přičiněním ho dokáže dovést k ještě větší prosperitě, a to hned několikanásobně větší, než jeho předci. Tradice obchodování rodu Kefírů sahala několik století nazpátek, ale až Hubert Kefír dostal nějakou náhodou do genetické výbavy toho správného obchodního ducha. Když obdržel od svého otce ve svých pětadvaceti letech klíč od krámku v Řemeslnické ulici, řekl si, proč se držet při zemi, a v současné době, tedy po třiceti letech, vlastnil síť pěti obchodních domů vlastního vynálezu po celém Mořičvílu, jednu pobočku v Abu-Babě a v jednání bylo vybudování prodejny ve Vymleté díře. Fígl, kterým Hubert Kefír dosáhl takového úspěchu, byl celkem jednoduchý – dejte lidem, co chtějí, a když vám zbude trochu času, donuťte je, aby chtěli to, co zrovna máte na skladě.

Nejdříve to byly gumové kachničky, věc do té doby nevídaná a celkem zbytečná. Hubert Kefír si všiml, že kachničky vznikají jako vedlejší produkt při výrobě výbušnin, a tak si jich objednal v muzeu několik velkých beden a vložil všechny peníze do útočné reklamy. Slogan zněl „Kdo nemá ve vaně naši kachničku, neumí si koupání užít.“ Kachniček bylo v Mořičvílu v té době samozřejmě velké množství, ale obchodník Kefír dal na ty své vytisknou svoji značku a to byla novinka. Jakmile si někdo koupil první kachničku, odstartoval tím přímo nákupní horečku. Když ji má soused, proč bych si ji nemohl dovolit taky, řekla si většina lidí a firma Kefír zaznamenala obrovský zisk. Cena kachničky, za kterou ji Kefír koupil v muzeu byla půl tolaru, potisk vyšel na několik měďáků a prodejní cena byla tolarů deset.

Dalším nápadem pana Kefíra bylo zužitkování kachničkové horečky pro prodej dalších věcí, v tomto případě ručníků. Nový slogan byl „Ke každé kachničce značkový ručník.“ A opět se ukázalo, že největším přítelem každého obchodníka je snobský zákazník. Každý, kdo měl kachničku, chtěl mít automaticky i ručník, bohatší rodiny dokonce hned několik ručníků. Co na tom, že byl o dvacet tolarů dražší, než stejný ručník koupený někde jinde, tenhle byl od Kefíra, a to už něco znamenalo.

K ručníku se samozřejmě hodil župan, k županu dobrý doutník a tak dále. Do dvou let prodával Kefír kdeco, ale protože to mělo natištěnou jeho značku, považovalo se jeho zboží automaticky za lepší.

Další věcí, které si pan Kefír všiml, byla nevyužitá kupní síla těch obyvatel, kteří si jeho zboží nemohli dovolit, což byla dost podstatná část obyvatel města. Chvilku o problému uvažoval a pak přišel opět s novátorským nápadem – zavedl slevy. A opět to fungovalo. Když jste například prodávali mýdlo za pět tolarů a nešlo na odbyt, protože bylo příliš drahé, začali jste ho prodávat za šest, čímž se stalo ještě dražší a nekupoval ho skoro nikdo. Za měsíc jste šli s cenou na čtyři tolary a dali jste k němu zadarmo krabičku párátek. V tu chvíli vypuklo davové šílenství a po mýdlu se jenom zaprášilo, protože kdo by odolal možnosti ušetřit dva tolary a ještě dostat párátka. Že výrobní cena mýdla i s párátky byla dohromady tři tolary a za rohem jste ho mohli koupit za tři padesát celou tu dobu, ale zabalené do obyčejného papíru a bez párátek, si nikdo ani nevšiml.

Obaly byly další vynález, kterým Hubert Kefír přispěl do Mořičvílského obchodního systému. Když jste chtěli prodat dejme tomu sekyrku a nebyl o ní zájem, stačilo ji zabalit do pěkné krabičky a nechat na ní namalovat elfku, jak drží zmíněný výrobek v ruce a kácí strom. A za pár dní bylo po sekerkách.

Poslední věc, která dopomohla Hubertu Kefírovi k současnému bohatství, byla soutěž. Nic nedonutilo obyvatele města utrácet víc, než možnost získat něco zadarmo. Za každých utracených deset tolarů v jakémkoliv obchodě firmy Kefír jste dostali jeden bod. Když bylo bodů dvacet, dostali jste za ně kachničku na památku Kefírových začátků. Za sto bodů jste mohli obdržet župan, za pět set sadu Gerhartových doutníků typu Medium a tak dál.

Hubert Kefír byl tedy bohatý muž, kterého nenáviděli všichni obchodníci z celého města, ale protože to byl i muž mimořádně inteligentní, měli jeho zaměstnanci příkaz poslat zákazníka ke konkurenci v případě, že požadované zboží nebylo zrovna na skladě, takže nenávist Mořičvílských obchodníků nebyla zase tak veliká, aby se musel obávat o svoji bezpečnost. Kefír se za své bohatství nikdy nestyděl a nebál se ho dávat najevo – vlastnil několik lukrativních pozemků po celém Mořičvílu a na každém z nich měl postavený překrásný dům. Vlastnil podíly v množství Mořičvílských podniků, v bankovním domě Lupin dokonce podíl rozhodující. Choval koně, měl farmu na zpracování vlny ve Vrcholech, provozoval doručovací službu (pro svoje zboží samozřejmě) a přemýšlel o vlastní třídicí stanici pro potrubí.

Díky svému společenskému postavení měl samozřejmě i dobré styky s Mořičvílskou smetánkou. Ve čtvrtek se v jeho vile na Borůvkovém kopci pravidelně scházeli největší boháči a vlivní lidé z celého města. Mezi nimi i velitel speciální městské stráže, velitel Mataharis. O to větší překvapení pro Huberta Kefíra bylo, když v jeho domu na Lotosovém nábřeží jmenovaný vystoupil z krbu následován čtveřicí drsných mužů se samostříly.

„Představte si, Huberte,“ oprášil si Mataharis z šatů prach, „řekl jsem si, co kdybych se prošel trochu podzemím a podíval se, kam vedou ty chodby s kolejemi. A na co nepřijdu – jeden vchod je od vás z krbu, to je ale náhoda, co? A víte co je na tom nejlepší? Další vchod je u Štrůdlíka v krámku. Tedy v bývalém krámku, on mu totiž dnes v noci shořel, ale to už asi víte.“

„Já nemám slov,“ zalapal po dechu Kefír.

„To ani není třeba, drahý Huberte,“ ujistil ho Mataharis, „klidně budu mluvit sám. Víte, myslím si, že to bylo asi takhle: Jakmile někdo přišel na ten nápad s plechovkami z hliníku, předpokládám, že jste byl první, kdo se toho chytil. Je to praktické, dobře se chladí a ta zvláštní chuť, jakou pivo získá. Tak jsem si říkal, kde je asi nějaká plechovkárna, ale nic takového ve městě nemáme. Ani v nejbližším okolí ne. Tak kde asi tak můžete ty plechovky brát, co? A co plnění? Pokud vím, to by si vyžádalo další prostory a celkem složité zařízení, ale to také žádný pivovar k dnešnímu dni nemá. A pak je tady samozřejmě doprava, protože já osobně jsem ve městě moc povozů s tímhle zbožím nepotkal. A při tom jsou plechovky už všude. Takže když si to dám dohromady, Huberte, napadá mě jediná věc – podzemí. Pod zem se dá schovat celá výroba i dopravní systém, stačí natáhnout koleje ve starých kanálech a obchod století je na světě. Žádná konkurence, která by vám ukradla technologii, žádné dopravní zácpy v ulicích, všechno rychlé a bezpečné.“

Kefír se posadil do křesla a otřel si kapesníkem čelo.

„Vlastně je to dobrý nápad,“ pokračoval Mataharis, „a není na něm nic špatného. Musel jste vydělat spoustu peněz. Jenže problém byl v nedostatku hliníku, že ano? Na světě je ho jen omezené množství, takže plechovky nejde vyrábět donekonečna. Sbírat staré a ty pak přetavovat, to je jistě řešení, ale nefunguje stoprocentně. Takže je třeba vymyslet způsob, jak obstarat stále větší množství hliníku. Chvíli stačí drobné nebo větší krádeže – například kašna, okapy z opery a podobné operace. Pak někoho napadne jiná věc: kde je nejvíc hliníku pohromadě? Přece hliníkový most nad Vymletou dírou, jenže jak ho ukrást? A co koupit Spojené železnice, most prostě rozebrat a nahradit ho třeba dřevěným, nebo kamenným, to už je jedno. Nový most určitě vyjde dráž než ten původní z hliníku, určitě taky bude mnohokrát náročnější ho postavit, ale vzhledem k tomu, že nejen získáte obrovské množství materiálu na plechovky, ale také monopol na dopravu do Vrcholů, takže i nový trh, se to mnohonásobně vyplatí. A dá se předpokládat, že plechovkové pivo je takový hit, že se po něm lidé utlučou i v horách.“

Kefír se teď potil už zcela nekontrolovatelně. Na křesle se, obrazně řečeno zhroutil sám do sebe.

„Ale víte, Huberte, co mně do toho nezapadá?“ pokračoval nemilosrdně Mataharis, „podzemní slévárna, to je váš styl, vždycky jste měl před konkurencí velký náskok, podzemní stáčírna, proč ne, koleje v kanálech? Geniální, koho jiného než vás by to mohlo napadnou uvést do praxe, navíc, vy na to máte peníze. Ale krást hliník? To ne, Huberte, natolik vás za ta léta znám. To není váš případ. Vydírat představitele Spojených železnic? To už vůbec nejste vy.“

Kefír si ulehčeně vydechl, ale na jeho pozici v křesle se jinak nezměnilo vůbec nic.

„Vy jistě víte, Huberte, že Spojené železnice nezdražily jenom tak z dlouhé chvíle, nebo proto, že by si myslely, že vydělávají málo. Jste určitě informován, že jsou k tomu tlačeni únosem svých potomků. Ale nemyslím si, že byste v tom byl nějak zapletený, jen že o tom víte. Podle mého názoru totiž existuje další osoba, která to celé vymyslela. Náš neznámý muž nějakou náhodou objevil vaše tajemství, tady mám na mysli podzemní výrobu a distribuci. Pak přišel na nápad s krachem spojených železnic, a protože to byl evidentně někdo, kdo na to měl žaludek a mozkovou kapacitu, začal svůj plán uskutečňovat. A hlavně začal vydírat. I vás Huberte. Jenom mně vrtalo hlavou, jak a čím vás vydírá. Žádné děti nemáte, vlastně ani příbuzné, jenom manželku. Ale ta, jak jsem zjistil se těší dobrému zdraví ve vašem domě na nábřeží. Takže jsem dospěl k závěru, že jste provedl něco hodně špatného a on to na vás zjistil. Pak jsem si řekl, co by to asi tak mohlo být.“

Kefír se v křesle ještě zmenšil. Teď už vypadal jako plyšový medvídek po vyprání v ricinovém oleji.

„Já čekám, Huberte,“ posadil se Mataharis do křesla naproti Kefírovi.

Kefír se schoulil ještě víc, ale pak jakoby z něj spadla všechna tíha a on se rozhodl ke všemu přiznat s vědomím, že pak už možná konečně pořádně vyspí.

„Mám milenku,“ pípl.

„Myslíte vaši sekretářku?“ zeptal se Mataharis a připálil si doutník, který ležel v krabici na stole.

„Vy o ní víte?“ zděsil se Kefír.

„Ne, to mě jen tak napadlo,“ utrousil mezi zuby Mataharis a vypustil obláček kouře.

„Aha. Kdyby to zjistila Hermína, byl by to můj konec. Polovina majetku pryč, ale to by tak nevadilo jako to, co všechno bych si musel vyslechnout.“

„Vidíte, že to jde Huberte.“

„On nás viděl. Nechal nás namalovat při tom… no, vždyť víte při čem. Ve městě je jeden lampář a ten umí malovat pekelně rychle a přesně a on si ho na mě najal! Ten člověk v sobě nemá kousek slitování, je to příšera beze studu.“ Kefír se opět zhroutil.

„Takže už nám zbývá jenom jedna otázka. Kdo je ten ON?“

Kefír se pohroužil do hlubokého mlčení. Mataharis chvilku labužnicky vychutnával chuť doutníku a potom navázal:

„Popravdě řečeno, nečekal jsem, že mně to jen tak prozradíte, znám vaši manželku natolik dobře, že si zcela jasně uvědomuji, co by pro vás znamenalo prozrazení vašich aktivit se slečnou Barborkou. V porovnání s několikaletým žalářem je to neporovnatelné. Já osobně bych se také dlouho nerozmýšlel. Ve vězení je koneckonců jenom chlad a vlhko, možná nějaká ta krysa, když budete mít štěstí. Za dvacet, třicet let vás pustí, vrátíte se do podniku, který mezitím budou spravovat vaši podřízení, začnete znovu… Ale výčitky paní Hermíny, to je skutečné peklo. Možná na vás bude křičet celé hodiny, už jen ta představa je téměř nesnesitelná. A majetek? Škoda že nemáte nějakého schopného právníka, který by doložil, že máte na majetku daleko větší podíl, než vaše paní…

„Dost!!!“ vyskočil Kefír. „Já vám to řeknu, ale musíte mně slíbit, že ho dopadnete dřív, než to stihne prozradit Hermíně, ano?“

„Máte moje slovo, přirozeně.“

„A vaši muži?“

„Tihle?“ ukázal Mataharis na čtveřici ozbrojenců, „Pane Hoblíku, byl byste tak laskav a popsal byste prosím tady panu Kefírovi, co jste viděl před několika týdny v jeho pracovně?“

„Slečna Barborka byla oblečená do takových zajímavých řemenů a pan Kefír ji…“ začal agent Hoblík, ale Kefír ho rázně umlčel.

„Vy mě špehujete, veliteli?“

„Já? Nikoliv. A co podniká ve svém volném čase pan Hoblík, to je čistě jeho soukromá věc. Spíš se všimněte jiné věci – evidentně zná vaše hříchy do nejmenších detailů a všiml jste si, že by vaše manželka něco věděla? Musím k tomu ještě něco dodávat?“

Kefír opět svěsil ramena, která před chvílí bojovně narovnal.

„Dobrá, věřím vám. Ono mně nic jiného ani nezbývá, že?“

Mataharis zachovával tvář hráče pokeru.

„Nevím, kdo to je, nebo jak se jmenuje, nechává si říkat Šéf. Viděl jsem ho jenom několikrát, a to měl vždycky na obličeji masku Mikuláše, takže ani nevím jak vypadá.“

„Asi tak metr šedesát vysoký?“ nadhodil Mataharis.

„Asi tak, zase jenom hádáte?“

„Tentokrát ne. Tentokrát si ověřuji fakta. Všiml jste se někdy jeho bot?“

„Samozřejmě. Měl je vždycky strašně zaprášené.“

„Dobře, zdá se že mluvíte pravdu. Takže kdybyste byl teď tak laskav, a zavedl nás do vašich podzemních prostor.“