Také k tomu by se možná slušelo gratulovat, beztak se však s gratulacemi ze všech stran nejspíše roztrhával pytel, pročež raději začněme z jiného soudku. Bude jednou spočteno a zváženo, co Viktora během svého pedagogického působení všechno napsal a co všechno nenapsal, ve které době psal o tom či onom a o čem zase psával v jiných dobách. U příležitosti jeho sedmdesátin by se ale mělo upozornit na jinou skutečnost a zároveň zdůraznit, že v tomto směru je novopečený či staropečený oslavenec absolutním českým, resp. celorepublikovým rekordmanem přinejmenším na školách humanitního směru. Kam se na něj hrabou fotbalisté nebo futsalisté! Kdo nevěří, ať se běží podívat a ověřit si to, ale Viktor Viktora je už dvanáctým rokem vedoucím katedry českého jazyka a literatury na zmíněném „peďáku“. Ano, protřeme si nevěřícně zraky, namoutě, je tomu tak: už dvanáctý rok a ani o rok méně. (Míníme tím samozřejmě epochu polistopadovou, Viktora vedoucoval bohemistickou katedru i před rokem 1989, ale to je jiná záležitost, jiný režim, jiné motivace a v součtu by šlo o takové množství roků na šéfovském stolci, že by tomu nikdo nevěřil.) A teď přichází zapeklitá otázka stran plného tuctu roků non stop ve vedoucí funkci. Totiž zda se k tomu rovněž má gratulovat, nebo si má člověk naopak zastřít tvář a zvážit veškeré důsledky blahé a neblahé. Zda to bylo plzeňské literární bohemistice ku prospěchu a užitku, či nikoli. Případně k obojímu a k čemu víc a k čemu míň.

Ba, nejsme žádná spravedlnost (zvláště v sousedství kocourkovských plzeňských práv by to bylo k smíchu; napsáno ještě před odbíráním akreditace, pozn. dr. No), abychom takto bedlivě přezkoumávali jednotlivá plus a jednotlivá mínus: to měl v Plzni dávno učinit někdo jiný, někdo povolanější, neučinil však tak. Jde přece o pravidla psaná i nepsaná, a ta jsou přece tak jednoduchá! Na většině humanitních kateder je zvykem, že funkční období ve vedoucím postavení trvá tři roky, někdy to mohou být za výjimečných okolností čtyři roky, vždy se ale řeší, zda svěřit dotyčné osobě vedení pedagogického seskupení ještě na další funkční období, nebo se přiklonit k jinému kandidátovi, ať už mladšímu a perspektivnímu nebo zkušenějšímu a renomovanějšímu. Okolností bývají různé, a tak se stává, že někdo vede katedru i celých šest let, výjimečně třeba i sedm, může být, ale to jde opravdu o výjimky z výjimek. Rozumnému napověz a zrovna rozum praví jasnou řečí, že ideální funkční období jsou tři roky: první rok vedoucí pracovník vstupuje do problematiky, druhý rok vše řádně a poučeně vede a řídí, načež třetí rok postupně předává instituci svému nástupci. A ten by neměl být ledajaký. Tak to má být, sama příroda by s tím vyslovila souhlas! Ostatně i prezidentství může u nás trvat všehovšudy deset let ve dvou funkčních obdobích, zatímco ve Spojených státech nanejvýš osm let, ani o týden víc. Pokud F. D. Roosevelt prezidentoval mnohem déle, existoval k tomu více než vážný důvod: Amerika byla ve světové válce.

V posledních dvanácti letech (ani předtím) však plzeňská katedra češtiny s nikým do světové války nevstoupila. Nepřipletla se ani do nějakých žabomyších šarvátek o hloupoučké předražené kachny do zlatova na náměstí, neprobíhaly v ní boje a zápasy o funkce, o funkce a o funkce. Takže ani v ní by vedoucovství kateder nemělo trvat víc než zmíněná dvě funkční období, rozhodně ne déle! Zdálo by se, že na to je jednoduchý recept: aby se někdo mohl stát poprvé nebo i podruhé vedoucím katedry, měl by se vyhlásit řádný konkurs, přihlásí se kandidáti – a lidé důvěryhodní a uvážliví v patřičné komisi podpoří toho, kdo v nich vyvolá nejpříznivější dojem. Zejména toho, kdo předloží erudovanou představu, jak by měla katedra vypadat, jakým směrem by se měla vyvíjet, na co by se měla zaměřit, jak se věci mají s financováním, s doktorským studiem, s publikační aktivitou, s perspektivním personálním obsazením atd. Problémů je habaděj. A jsme opět u otázky, zda máme Viktorovi gratulovat či naopak: nikdy se žádného konkursu nezúčastnil, neboť žádný konkurs nebyl nikdy vyhlášen, v žádném konkursu tudíž nezvítězil a v žádném také neprohrál: vedení fakulty ho pokaždé do funkce jmenovalo a šmytec. Pořád a pořád. Pravděpodobně si děkanát tuze přál vytvořit v Plzni, věhlasném doupěti právníků, rekord v počtu let ve funkci.

Kdyby se vyhlásily řádné tři konkursy, možná by z nich Viktora odešel s věncem vavřínovým jako ten, kdo udolal všechny soupeře, anebo by přišel k funkci takříkajíc pouze o prsa. K ničemu takovému však během dvanácti let nedošlo, zatímco na jiných katedrách se konkursy regulérně pořádají a jsou něčím zcela přirozeným, čili pokud se tak neděje, je to něco zhoubně nepřirozeného, jde o pořádnou anomálii, úchylku, jednoduše o něco proti dobrým mravům. Proto v Plzni nemusela být veřejně obhajována žádná koncepční představa o vývoji plzeňské literární a jazykové bohemistiky. A pokud nemusela být obhajována, existuje vůbec? Nebo už plesniví spoustu let? Povědomost můžeme mít pouze o tom, že o vedoucím místu na plzeňské katedře češtiny se nerozhoduje na základě konkursu, ale… Nechtějme raději vědět, čeho. Proto zlí jazykové prohlašují, že nynější sedmdesátník si odkroutí ve vedoucí funkci ještě celou řadu příštích funkčních období, bude navyšovat svůj rekord o další a další roky a desetiletí. Nuže, nechť mu zdraví slouží, jenomže – cui bono?

Dobrá, Plzeň má v této sféře rekord, kterému není rovno. Vskutku však, cui bono? Řadu let na zmíněné plzeňské katedře působil jako řadový učitel univ. prof. Aleš Haman, chlouba české literární bohemistiky. Pak odešel a neodcházel rád. Odcházel velice zklamán. V Plzni mu nebylo přáno, jeho vědecká aureola se zdála být na obtíž, leč v Českých Budějovicích (kam se přemístil) tento „nepraktický“ vědec v čele katedry exceloval. Jako koncepčně myslící a jednající badatel za nedlouhou dobu zkultivoval tamější bohemistiku po stránce badatelské a organizační na vysoké úrovni, zatímco jinde si s podobnými problémy jednoduše nevěděli rady. Marná sláva, Haman se v „Budějkách“ zaskvěl jako pedagog i budovatel. A kolik odborných knih po roce 2000 napsal a vydal! Všechny potvrzují, že jde o nepopiratelnou osobnost našeho bohemistického teoretického myšlení o literatuře. V Plzni po něm žel zůstala propastná „černá díra“. S nadsázkou řečeno málem větší, než jaké astronomové objevují v kosmu. A co je teď v té černé díře?

Holt se na západočeské univerzitě mohou kasat nejenom unikátním rekordem v počtu let bezkonkursového přebývání ve funkci, ale i pořádnou černou dírou. Žádné gratulace si ovšem v tomto směru Plzeňané nezaslouží. Museli po odchodu Aleše Hamana zakusit velké zklamání, i když si to nejspíše nepřiznávali. Ale proč jim to vyčítat? Mají, co chtěli. A dobře i nedobře jim tak.

Z krbu v hale vystoupil muž v dokonale padnoucím večerním obleku, upravil si motýlka a lehkým krokem se vydal k obrazu prababičky lorda Jenkinse, který visel na protější stěně. Když byl několik kroků od obrazu, vystoupil zpoza výklenku obrovitý barbar v uniformě majordoma a máchnul pěstí. Muž v obleku se elegantně sehnul a udeřil barbara pravým hákem do žaludku. Na barbara to nemělo ale ani ten nejmenší účinek. Uchopil muže v obleku a zvedl jej do výšky. Muž však nahmatal ve svém šosu nenápadnou malou kuličku, vyhodil ji do výšky a píchl barbara dvěma prsty do oka. Ten svého soupeře pustil a jednou rukou se chytl za zraněné oko, zatímco druhou se snažil vytáhnout z pochvy u pasu meč.

Nenápadná kulička se na vrcholu své trajektorie rozprostřela do veliké rybářské sítě opatřené v rozích škorpióny, přivázanými za klepeta. Pak začala klesat. Na barbara dopadla, když se mu podařilo vytasit meč a zaostřit pohled.

„Nesnáší hluk,“ řekl přátelsky muž v obleku, usmál se omluvně na barbara a došel k obrazu. Chvilku ho zkoumavě pozoroval a pak jej zkušeným pohybem nadzvedl. Pod obrazem se skrýval trezor značky Manfréd Lupin a dcery. Muž v obleku se vrátil k barbarovi, který se snažil tvářit, jako že tady vůbec není a že hmota, která vyplňuje určitý barbarovitý prostor se sem dostala jen nějakou náhodou.

„Dovolíte, příteli?“ zeptal se muž a zručným pohybem odtrhl z rohu sítě jednoho rozzuřeného škorpióna. Stiskl nepříčetného predátora šikovně mezi prsty vrátil se k trezoru. Tam vsunul škorpiónův jedovatý osten do zámku trezoru a začal s ním jemně kroutit. Škorpión na okamžik zanechal osvobozovacích pokusů a konsternovaně zíral na svého trýznitele. Za svůj poměrně krátký život už viděl ledacos, ale tentokrát si byl jistý, že mu tuhle příhodu nikdo věřit nebude.

Muž v obleku jemně odsunul dveře trezoru, vyňal z něj několik listin, zběžně je prohlédl a pak je zasunul kamsi do hlubin svého smokingu. Potom trezor opět pomocí škorpióna zamknul a odhodil nebohé zvíře k nohám nehybného barbara. Potom odešel z haly hlavními dveřmi. Ve vstupní hale narazil na komorníka, který čistil svícny.

„Odcházíte, pane?“ zeptal se komorník s profesionálním výrazem, který dával tušit, že jeho majitele by nepřekvapil ani zelený slon hrající na citeru.

„Ano.“

„Pane?“

„Ano?“

„S kým měl trezor sira Jenkinse čest?“

Muž v obleku se na komorníka podíval s distingovaným výrazem.

„Jmenuji se Blond. James Blond.“

Budova Speciální Městské stráže měla jeden výrazný rys – byla absolutně nenápadná. Stavitel ji navrhnul tak, aby byla v okolní zástavbě co nejméně vidět a aby pokud možno co nejvíce splývala s okolím. Omítka byla záměrně zaprášená, tu a tam prosvítalo kamenné zdivo a dveře i okna nesly známky přítomnosti červotočů. Truhlář pan Hoblíček strávil spoustu času s nebozezem v jedné a lupou v druhé ruce, když je vyráběl. Iluze byla tak dokonalá, že do budovy nechodila pošta, protože doručovatel, skřet Rekomandos, ji nikdy nenašel a samotní zaměstnanci někdy omylem přicházeli ráno místo na své pracoviště do budovy Městského muzea, se kterým sídlo Speciální městské stráže sousedilo. Náplní Speciální městské stráže (pro zjednodušení budeme napříště používat zkratku SMS) byl boj proti speciálním druhům zločinu, výzvědná služba v okolních městských státech a boj proti speciálním městským strážím z okolních městských států.

Když James Blond vstoupil do přijímací haly, seděla asistentka velitele Mataharise, slečna Monika Pětníková u klávesnice nejnovějšího modelu chytrouše a něco do něj bušila stříbrným kladívkem.

„V těch tvých úderech je něco velmi přitažlivého, Moniko,“ řekl Blond.

„Pozor na to, které místo je pro ty údery přitažlivé, Jamesi,“ zašveholila Monika Pětníková, aniž přestala v práci.

„Jako vždy pohotová.“

„To ne, možná v pohotovosti Jamesi, až budu jednou pohotová, bude tě to mrzet.“

„Jistě, nemohu se dočkat. Jak se dnes šéf vyspal?“

„Být tebou, mluvila bych tiše a vyhýbala bych se výraznějším citoslovcím.“

„Děkuji,“ uklonil se Blond a odhodlaně vstoupil do kanceláře velitele Mataharise.

Velitel Speciální městské stráže, sir Ramon Mataharis, působil na své okolí jako milý, usměvavý člověk. Ve svých padesáti letech už měl se životem bohaté zkušenosti a dospěl k tomu, že je mnohem výhodnější se na své okolí usmívat, než mračit. Koneckonců zatknout jste své okolí mohli kdykoliv. Už nějaký ten rok nesloužil jako aktivní agent a na jeho postavě se to začínalo pomalu a nenápadně projevovat. SMS vedl pevnou rukou a byl mezi podřízenými víceméně oblíben, i když se dal jen těžko obalamutit – od dob své aktivní služby v terénu znal všechny fígle a finty a nebylo jednoduché mu něco nabulíkovat.

Povolání tajného agenta si nezvolil dobrovolně, ostatně tak jako všichni mladí, osmiletí mužové, které jejich otcové jednoho podzimního rána přivedli na dvůr SMS, dali jim malý kufřík, něco málo peněz a slib, že za deset let se zase uvidí. Mataharise tajné agentování začalo bavit a byl v něm dobrý. Byl dobrý i v mnoha dalších věcech, takže se časem propracoval mezi agentskou elitu a když odcházel starý velitel Bavlna do důchodu, byl jmenován jeho nástupcem.

Spolu s úřadem velitele SMS zdědil po lordu Bavlnovi i živý inventář společnosti, doktora Quivida. Doktor byl pro agenty technickým zázemím, mechanikem, lékařem a poradcem všeobecně. Sídlil v podzemních prostorách budovy a věnoval se většinu zefektivňování činnosti tajných agentů a léčení jejich tržných ran. Protože příběh o tom, jak přibyl k Mořičvílské SMS bude o několik kapitol dál vyprávět sám Mataharis, budeme se teď věnovat tomu, jak doktor Quivido vypadá: Věk tak neurčitý, že si nikdo není zcela jist, má-li doktorovi vykat, říkat pane, tykat nebo s ním hovor jako první vůbec nezačínat a počkat, až jak se to samo vyvrbí. Doktor Quivido totiž nejraději ze všeho chodil oblečený do starého pracovního pláště s mnoha kapsami a obličej si maskoval za pomoci brýlí s kostěnou černou obroučkou. Byl vysoký a hubený, chodil lehce nahrbený a za všech okolností zachovával klid.

„Á, Jamesi, pojďte dál a posaďte se,“ uvítal Blonda Mataharis se špatně hraným bodrým úsměvem, „zrovna tady s doktorem Quvidem zkoušíme takový malý vynález. Jak se máte, Jamesi?“.

Velitel Mataharis otáčel v ruce malou dýku a ohmatával její rukojeť.

„Dobře pane, děkuji, a vy?“

„Já? Někdo se vloupal do domu lorda Jenkinse a odcizil recept na výrobu Zmateného Ichtila^[1], nějaká neznámá banda přepadla budovu opery a orvala ze střechy všechen hliník a před chvilkou tady byl strážník Skořápka a žádal mě o okamžité uvolnění ze služby. Mám se prostě skvěle.“

„To je mi líto pane.“

„Jistě, jak jinak…“

„Ramone, nesahej na ten čud– ‚“ ozval se doktor Quvido. Z dýky se vyvalil modrý kouř a zcela Mataharise zavalil.

„Ještě to není pořádně vyzkoušené,“ řekl doktor Quvido Blondovi, „ta mlha obsahuje barvivo z rozmnožovacích žláz Nezničitelného Pindrušoida^[2] a reaguje se vzduchem. Reakce je závislá na momentální náladě zasaženého – když je dotyčný v psychické pohodě, je velmi slabá, ale čím více projevuje oběť nervozity, tím se reakce stává prudší.“

„Takže?“ zeptal se Blond.

„Nejméně do večera ta modrá barva nepůjde dolů a potom jenom s použitím hodně hrubého kartáče. Teď pracuji na zelené.“

Uteklo pět minut hutného ticha.

„Abychom se vrátili k tomu, proč jsem vás dnes zavolal, Jamesi,“ řekl velitel Mataharis, zatímco se balil do ručníku.

„Poslouchám pane.“

„Lady Hastingsová, má dávná přítelkyně, vyjádřila obavy o svoji dceru Kateřinu, která dnes časně ráno uprchla ze svého domova.“

„Ale to je o slečně Kateřině přece známé, pane, že pravidelně prchá z domova.“

„Ano, to je, ale obvykle ji její tělesný strážce dokáže do několika minut nalézt a vrátit rodičům.“

„Hádám, že tentokrát se mu to nepovedlo.“

„Správně. Myslím, že už se mu nepovede nic. Zmizel stejně jak jeho svěřenkyně.“

„Pozoruhodné.“

„Jistě. Mimochodem, pane Blonde, jste si jistý, že jsem vám dal příkaz k akci v sídle rodiny Jenkinsnových?“

„Ano pane, ta vzpomínka je stále živá.“

„Skutečně? Tak na to rychle zapomeňte, zdá se, že se nám v administrativě vyskytla malá chybička.“

„Pane?“

„Slečna Monika se překlepla a jak jí sjela palička, udělala ze sira Jenkinse podezřelého z padělání jeho vlastního piva, což je samozřejmě nesmysl. Jen tak na okraj, na toho strážce jste zřejmě velmi zapůsobil.“

„Opravdu?“

„Ano, pokud jsou mé zdroje skutečně důvěryhodné, přihlásil se okamžitě po vyproštění z té sítě do Církve nenásilného odporu, do Ligy smířlivých a do Klubu přátel paličkování krajek.“

Nastala krátká pauza.

„Nicméně, teď jděte s Quvidem do jeho pracovny, myslím, že pro vás má něco nového, a pak se vydejte po Kateřininých stopách..“

Pracovna doktora Quvida byla ve velkém podzemním sálu pod budovou Speciální městské stráže. Tvořilo ji několik oddělených prostor, jejichž hranicí byly nejčastěji pytle s pískem, naskládané na sebe v rafinované struktuře. Jednu část tvořil velký bazén, na jehož hladině kotvilo několik roztodivných plavidel. Po zdech visely nejrůznější zbraně od lehké dýky a vrhacích hvězdic až po dobývací stroj zavěšený pod stropem, na kterém doktor Quvido evidentně opravoval podvozek. V jižní části stála vitrína s trojitým sklem a kovanou trojitou mříží, která obsahovala několik gramů Loštického zrajícího, ponořeného do rtuti. ^[3]

„Dnes pro vás mám specielní novinku, Jamesi,“ položil Blondovi ruku na rameno doktor, když sestupovali po točitých schodech do podzemí, „Upravil jsem pro vaše potřeby běžný vůz, jaký vyrábí mistr Austin v Kovotepecké ulici.“

Doktor Quvido natáhl ruku a zavěsil se na jeden z mnoha provazů visících od stopu. Ve zdi se otevřela dřevěná vrata a oběma mužům sjel k nohám samospádem krytý formanský vůz.

„To je velice efektní,“ poznamenal Blond.

„Děkuji. Bohužel ale příliš namáhavé, něž se mi ho vždycky podaří vystrkat zpátky na rampu, trvá to celou věčnost.“

„Jistě.“

„Takže se na to podíváme, Jamesi.“ Doktor stiskl nenápadný knoflík pod kozlíkem a před nepřítomného kočího se z hloubi vozu vysunul ovládací panel, podobný chytroušovi.“

„Trubky Potrubí budu pravděpodobně pokládat za vozem,“ podotknul Blond.

„Opravdu duchaplná narážka, Jamesi. Mimochodem, mobilní potrubí jsem také instaloval, funguje na principu drobných opeřenců. Červený knoflík spouští samostříly ukryté pod nápravami vozu. Máte k dispozici šest střel směrem dozadu, šest směrem dopředu a po třech střelách do stran. Pro všechny případy jsem zabudoval i dvě střely směrem vzhůru.“

„Chápu, to kdyby se mě pokusila napadnout rozzuřená sýkorka…“

„Vaše vtipkování není na místě. Zelený knoflík vyhodí za vaším vozem velkou rybářskou síť. Modrý vystřeluje v určeném směru kotvičku s třiceti metry lana a teď pozor – černý knoflík zapálí celý vůz a vy máte jen několik sekund na útěk. Použijte ho pouze v případě nejvyšší nouze, ten vůz stál dost peněz.“

„Budu se snažit. A co ty ostatní knoflíky?“

„Pouze standardní vybavení. Hlásná trouba a čtveřice naslouchadel zabudovaných do středů kol, láhev s olejem pod zadní osou, která dokáže pronásledovatele dostat do smyku, truhla plná originálních předmětů a různé sečné a bodné zbraně ukryté v postranicích.“

„Dovolíte, doktore?“

„Samozřejmě, jenom opatrně, Jamesi.“

James Blond se elegantně vyšvihl na kozlík a vzal do jedné ruky ovládací panel a do druhé kladívko, zavěšené na rámu plachty. Potom se pozorně zadíval po podzemní dílně a napřáhl.

„Blonde, ne …“

Okýnkem u bazénu se do laboratoře doktora Quvida protáhla kočka a teď se plížila k vitrínce s Loštickým zrajícím. ^[4] Blond udeřil do červeného knoflíku. Ze strany vozu vyletěl kovový šíp přesně na druhou stranu od vitríny se sýrem, odrazil se od klenutí stropu směrem na doktora Quvida, mihl se mu před očima, odrazil se od trupu jednoho z plavidel kotvících v bazénu a vyrazil ke stropu nad kočkou, která se právě chystala ke skoku na vitrínu. Když byla kočka na vrcholku skoku, uvědomila si instinktivně plně důsledek svého činu a snažila se ještě ve vzduchu zahrabat nohama do protisměru, aby změnila místo svého dopadu, ale marně. V tom okamžiku nad její hlavou letící šíp přeťal úchyt vystaveného válečného štítu a ten spadl zvířeti přímo do dráhy. Ozval se tupý náraz a štít i kočka se zřítily k zemi.

„Zachránil jste tomu zvířeti život. A nám možná také“ vydechl doktor Quivido.

„Doktore?“ otočil se Blond na odchodu z doktorova podzemí.

„Ano?“

„Víte, zase ten starý problém…“

„Aha, barva se vám začíná smývat z vlasů, že?“

„Ano. Obávám se, že moje původní zrzavá se k mému jménu příliš nehodí.“

„To máte pravdu. Ale nepropadejte panice milý Blonde, něco pro vás mám.“

Doktor Quvido sáhl do jedné ze svých kapes a vytáhl malou kameninovou lahvičku.

„Je to můj patent, funguje to na stejném principu jako ta modrá, co jste viděl nahoře u šéfa, takže pozor! Opatrně nanést několik kapek na vlasy, spláchnout vodou a do svátku sestry Broskvové by mělo být po starostech.“

„Děkuji doktore, jsem vám skutečně zavázán.“

„To je v pořádku, Jamesi. Náhradní lahvičku na cesty jsem vám přibalil do vozu.“

Velitel Mataharis za sebou zavřel dveře své pracovny, došel ke koženému křeslu za rozložitým dubovým stolem a zamyšleně se zahleděl na velkou knihovnu za ním. Potom z ní vyndal tlustou, v kůži vázanou knihu, která měla na hřbetě vyraženo zlatými písmeny „Sbírka zákonem nepostihnutelných nelegálních kliček“, opatrně ji položil na stůl, rozhlédl se kolem sebe, a když se ujistil, že je v místnosti sám, pohodlně se rozvalil do křesla. Hned naproti stolu měl Mataharis velký průhled, který mu umožňoval překrásný výhled na řeku a velkou část levého břehu, zvenku to ovšem vypadalo jako staré, zaprášené a dlouho nepoužívané okno.^[5] Mataharis otevřel duté desky Sbírky kliček a vyjmul z nich láhev pravé Cerubářské whisky a broušenou sklenici a rozvážně ji naplnil do čtvrtiny zlatavou tekutinou. Potom se přes sklenici podíval proti světlu a znalecky pozoroval hru slunečních odlesků. Labužnicky zavřel oči a přiložil sklenici k ústům.

„Ehm, dobré ráno, pane.“

Sklenice vyletěla Mataharisovi z rukou, opsala oblouk přes celou místnost a rozbila se o komodu v protějším rohu.

„Stuarte!“

„Ano, pane?“ Na tváři sekretáře Stuarta se nedal rozpoznat sebemenší náznak jakéhokoliv výrazu.

„Jste tady dlouho?“

„Dá se říci, že ano, pane. Po celou dobu vaší přítomnosti.“

„Aha. A viděl jste tady během té chvíle něco … jak bych to nejlépe … něco poněkud zvláštního?“

„Samozřejmě, pane.“

„A týkala se ta neobvyklá věc, které jste si všiml, nějak přání mé manželky, abych se nepřibližoval k alkoholu?“

„Ne, pane.“

„Ne? Ale co jste tedy potom viděl, Stuarte?“ vypadl na chvilku Mataharis ze své role, kdy byl připraven dát dohromady i tu nejneuvěřitelnější výmluvu.

„Nemohl jsem si nevšimnout, že jste poněkud modrý, pane.“

„Ach tak. Doktor Quvido sestrojil takovou malou zajímavou věcičku a nešťastnou náhodou došlo k malé nehodě.“

„Bylo to něco podobného, jako když jste minulý týden přišel s ohořelou hlavou, pane?“

„Tak, tak, něco podobného,“ povzdechl si Mataharis, „ale teď mě tak napadlo, co jste tady dělal tak brzy ráno?“

„Vaše choť, lady Caroline, mě požádala, abych vyměnil obsah té lahve, co máte před sebou za leštičku na parkety, pane“

„Cože to po vás chtěla?“ vyskočil Mataharis ze svého křesla.

„Abych vyměnil vaši whisky za leštičku.“

„Tu láhev mně věnoval velitel Brolin z Abu-Baby, Stuarte,“ řekl zničeně Mataharis.

„Já vím, pane.“

„Je stará přes čtyři sta let, jenom její zrání trvá skoro celé století. Vyrábí se ze šestnácti těch nejvzácnějších bylinek, které kdy vyrostly. Vždyť některé z nich už ani neexistují! Dnes už se nedá ani za nic na světě nikde koupit. Je mi úplně jasné, že velitel Brolin nasadil své nejlepší muže k jejímu získání, jenom aby mě mohl ohromit. Štval jsem tenkrát nula nula sedmičku přes celé Vrcholy, aby pro mne získal steak z Neuvěřitelného buvola. ^[6] Servírovali jsme ho Brolinovi při jeho oficiální návštěvě Mořičvílu, abychom zachovali dekorum.“

„Jistě, pane.“

„A přesto jste moji whisky vylil?“

„Nikoliv, pane.“

„Jak to? Z toho, co jste říkal, jsem měl takový dojem, že …“

„Lady Caroline mluvila zcela jasně o záměně, o znehodnocování nepadlo ani slovo.“

„Vy jste geniální, Stuarte.“

„Děkuji, pane.“

„Kde je tedy má whisky?“

„V lahvi od leštičky na parkety, pane“

„Aha, jistě.“

„Pane?“

„Ano, Stuarte?“

„Domnívám se, že by bylo večer vhodné předstírat žaludeční nevolnost. Lady Caroline to podle mého názoru očekává.“

„Dobrý nápad, Stuarte. Ještě něco?“

„Ano, pane. Shodou okolností jsem byl svědkem toho, jak správce Buchtička včera večer leští parkety v Záložním sále.“

„A?“

„Již jsem objednal nové parkety. Ty staré se teď opile kymácí na schodech do sklepa.“

„Víte, Stuarte, popravdě řečeno, musíme být objektivní. Ten steak z Nepolapitelného buvola jsme tenkrát tři dny louhovali v tabasku. Nechápu jak se Brolinovi podařilo po celou dobu návštěvy zachovat vážný obličej.“

„Ani mně to není jasné, pane.“

„Takže to budeme brát jako vyrovnání skóre, ke kterému došlo, když nebyl soupeř přítomen na hřišti a nebudeme z toho dělat vědu.“

„Přejete si teď prohlédnou došlé emajly, pane?“

„Ano, pusťte se do toho Stuarte.“

Stuart přitlačil z vedlejší místnosti servírovací stolek plný dřevěných pouzder a vzal do ruky první z nich.

„Agent 023 posílá tajný seznam, který se mu podařilo získat v Abu-Babě. Seznam obsahuje jména všech domácích mazlíčků jeho veličenstva Bathoryho XXXII.“

„Pozoruhodné. K čemu nám to asi tak bude dobré? No, zařaďte to do archivu.“

„Dále nás sir Haston žádá o zrušení pátrací akce po jeho dceři Kateřině. Vrátila se prý k ránu živá a zdravá domů.“

„No vida, nezapomeňte odvolat Blonda.“

„Nezapomenu, pane. Pak tu máme omluvnou notu z muzea. Prý je moc mrzí noční exploze, která vznikla chybou ve výpočtu, a ptají se nás, jestli se u nás čistě náhodou nenachází profesor Rosnička.“

„A nachází?“

„Nachází, pane, dopadl do skleníku. Zdá se ale, že jej odmítá dobrovolně opustit.“

„Tak ho tam pár dní nechte a do muzea napište, že je u nás na ošetřovně. Alespoň nám tam vychytá všechny mouchy.“

„Také postrádají pana Kuštila a pana Myšpulku, pane.“

„Tak o těch nic nevím, bohužel.“

„Dále přišel nejnovější katalog ze salonu madam Čurbesové.“

„A je adresován někomu konkrétnímu?“

„Nikoliv, pane.“

„Aha. Takže ho pošlete jako obvykle doktoru Quvidovi dolů do laboratoře a budeme dělat, jako že o ničem nevíme. Mimochodem, to je to číslo s nákresy slečny Simony?“

„To je ono, pane.“

„A myslíte Stuarte, že je možné, aby se k doktorovi dostalo s mírným zpožděním?“

„Obvykle nechávám poštu pro doktora Quvida ležet na konferenčním stolku v předsálí až do večera.“

„To děláte znamenitě, Stuarte.“

„Děkuji pane.“

„Nemusím doufám nijak zdůrazňovat, že se jedná o mého dávného koníčka, tedy sbírání neobvyklých formátů tiskovin a že nejde v žádném případě o to, abych si mohl prohlédnout ty nestydaté obrázky.“

„To je nade vše jasné, pane.“

„Člověk by měl mít svého koníčka. Něco ušlechtilého a neobvyklého. Nic extrémního samozřejmě, ale jistá originalita je namístě. Katalogy madam Čurbesové jsou pro každého sběratele neocenitelným příspěvkem k rozšíření obzorů.“

„Samozřejmě, pane.“

„Například v loňském podzimním čísle byly strany pět a šest natištěné na světle růžovém křídovém papíru, a to dokonce v trojnásobném formátu než je běžná strana. Doktor to má myslím doteď vylepené na stěně. Nádherná ukázka Abu-Babské techniky tisku.“

„Máte velké znalosti, pane.“

„Děkuji vám, Stuarte. Lidé by měli umět ocenit, když se obvyklá mladická záliba stane celoživotním koníčkem.“

„Jistě, pane. Když dovolíte, na straně sedmnáct je velmi kvalitní hrubozrnný papír dosud nepoužitého formátu.“

„Ach, děkuji vám, Stuarte, vy jste muž na pravém místě.“

„Dále tady máme dotaz Spolku pro ochranu zeleně, zda bylo nutné pošlapat záhony v Hyacintové ulici.“

„Obávám se, že ano. Neumím si představit, jak jinak by se podařilo toho splašeného býka zneškodnit. Pokuste se odpovědět v duchu této myšlenky, Stuarte.“

„Jistě, pane. S tím souvisí i další email – spolek na ochranu zvířat zajímá, proč jsme nechali Fanouše^[7] omráčit zmíněného býka kyjem, když se dalo použít i mnohem mírnějších metod. Spolek jako příklad uvádí asertivní metodu oboustranně výhodného kompromisu.“

„Cože to uvedli jako příklad? Napište jim, že jsme samozřejmě měli možnost využít vyjednávací taktiku, ale že jsme nutně potřebovali záminku k pošlapání několika záhonů. Já jim ukážu asertivní kompromis, že je to bude mrzet, kašpary.“

„Dívčí lyceum slečny Prvořadé nás požádalo, zda bychom k nim mohli vyslat některého z našich agentů s přednáškou na téma Náročná služba městu.“

„Pošlete tam nula nula dvojku.“

„Když dovolíte, pane, agent 002 se svým věkem již značně přiblížil stodvacítce a od svých devadesáti je na invalidním vozíčku.“

„Alespoň se nebudou posluchačky moc rozptylovat. Když jsme tam loni poslali 025, byly z toho jenom nepříjemnosti, doteď chodí na naši adresu každý týden alespoň jeden zamilovaný dopis.“

„Doktor Quvido je sbírá, pane.“

„No jistě, doktor Quvido. To je zcela zvláštní kapitola.“

Velitel Mataharis si protáhnul prsty a nepatrně zívnul.

„Starosta Vymleté díry se zajímá o důvod několikanásobného zdražení jízdného Spojených železnic. Do týdne prý ztratí všechny zákazníky, protože vyjde levněji vozit obilí koňmi na druhou stranu vrcholů.“

„Ano? A nepíše starosta o kolik přibližně zdražili?“

„Nepíše, pane. Ale dovolil jsem se informovat se přímo v kanceláři Spojených železnic. O 700 % během včerejška.“

„Skutečně???“ vyskočil Mataharis ze židle.

„Je to, vpravdě, poněkud překvapivé, pane,“ souhlasil Stuart

„To je víc než překvapivé, Stuarte. Spojené železnice jsou nejvíce prosperující podnik na naší straně Vrcholů. Jestliže skutečně zdražily jízdné o takovou strašnou částku, nebude mít na jejich služby většina lidí vůbec peníze.“

„To je velice pravděpodobné, pane.“

„Jenom je mně divné, že se ještě neozvala Abu-Baba.“

„Když dovolíte, pane, to je hned další email.“

„Aha. Domluvte mi okamžitě audienci u předsedy správní rady a připravte mi podrobný seznam akcionářů Spojené železnice.“

„Jen našich, nebo mám požádat o spolupráci sira Brolina?“

„Hmm. Situace je vážná. Omluvte se mu mým jménem za ten steak, něco si vymyslete a požádejte ho o schůzku na nejvyšší úrovni dnes večer na nějaké neutrální půdě.“

„Jistě pane. Vyhovoval by vám zájezdní hostinec Stařenky Vyprášilové v pět hodin odpoledne?“

„Vyhovoval. Také tady chci mít co nejdříve Blonda. Je tam ještě něco? Ale rychle Stuarte.“

„Jen pravidelná hlášení z rozpracovaných akcí.“

„Udělat kopie a zařadit do archivu, originály Monice.“

„Královský palác v Abu-Babě posílá pozůstatky agenta 023.“

„To je nepříjemné. Na seznam domácích mazlíčků, co poslal 023, připište větu JEN PRO ORIENTACI a nechte po městě vyvěsit obvyklé letáky.“

„Myslíte ty letáky, co nabízí rozmanitou práci na čerstvém vzduchu a dobrý kolektiv?“

„To jsou přesně ty letáky, o kterých jsem mluvil.“

„Už jsem si dovolil pověřit Fanouše.“

„Vás je tady Stuarte skutečně veliká škoda. Tak, to je vše?“

„Ano, pane.“

„Výborně. Můžete jít Stuarte, potřebuji ty seznamy co nejrychleji.“

„Ano, pane. Pane?“

„Ano, Stuarte?“

„Dovolíte poznámku, pane?“

„Směle do toho, Stuarte.“

„Ta modrá barva Vám sluší, pane.“

„Skutečně, Stuarte?“

„Ano, pane, přidává vám na výrazu.“

Podesáté je podesáté, to už je co říct. Nemálo k slavnostnosti druhého únorového středečního podvečera přispěl i Plzeňský deník: zavčas totiž uveřejnil zprávu, že v Plzni budou uděleny výroční ceny regionálního literárního měsíčníku PLŽ, přičemž celou akci deník označil za udělování „literárních Oskarů“. No vida, tohle by nikoho v redakci Plže nenapadlo! Přesto je tato vtipná charakteristika – glosa zůstala nepodepsaná, takže není veřejnosti povědomo, o čí bystrozrak šlo, zda to byl pisatel nebo zda to byla pisatelka – docela výstižná, přinejmenším ze západočeského hlediska. Navíc se v českých zemích žádní literární Oskaři neudělují či doposud neudělovaly, takže i z tohoto pohledu máme najednou mnohem více jasno. Co bychom si povídali, naše literární kultura nějaké „literární Oskary“ – jako právě v regionálním kontextu doufejme dostatečně renomované Ceny Plže – opravdu potřebuje!

V Mladé frontě Dnes poměrně nedávno vyšel článek, informující o předních českých literárních cenách – a k radosti příznivců západočeského literárního dění ve výběru významných literárních vavřínů či poct figurovaly rovněž Ceny Plže. (Zatímco Cena Bohumila Polana kupodivu nikoli.) Nutno podotknout, že k neradosti odpůrců tohoto ocenění tvůrců z regionu, kteří se (závistivě?) domnívají, že si tím časopis dělá nepřiměřenou reklamu. Možná by odpůrci mluvili jinak, kdyby někdy Cenu Plže obdrželi, přenechme jim však jejich nevraživé a nepřiměřené starosti. Článek ve zmíněném deníku však informoval také o finančním obnosu, který je spojen s udělením toho či onoho literárního ocenění. Zjednodušeně řečeno: pokud laureát Státní ceny za literatury získá kromě metálu ještě tři sta tisíc korun českých (zdaněných či zdanitelných), každý z laureátů Cen Plže je odměněn částkou přesně o tři sta tisíc korun českých nižší než je sumička propojená se Státní cenou. A se zdaňováním si pak laureát nemusí dělat zhola žádné starosti. Ceny Plže jsou zkrátka a dobře ceny symbolické: jsou v prvé řadě symbolem radosti z literatury.

Ceny jsou ceny a jednu z Cen Plže obdržela skutečná celebrita, ovšem celebrita naší nezávislé či alternativní kultury, nikoli konformního a konzumního středního proudu, tj. písničkář a také příležitostný fejetonista Oldřich Janota. Zvláště ve světě pražské „alternativní“ scény má Janota přímo kultovní pověst a jeho vystoupení (třebaže poměrně nepočetná) jsou více než vyhledávaná, ovšem na literárním večeru či podvečeru Plže v Polanově síni se mnozí přítomní (včetně mladších literátů) přiznali, že se s písňovou tvorbou tohoto plzeňského rodáka (!) a vůbec s jeho kumštýřskou osobností vesměs setkávají vůbec poprvé. Tudíž není vůbec divu, že jeho minirecitál (zazpíval sice v pauzách mezi hovory s jednotlivými laureáty všehovšudy pět písniček, ale jak!) byl chápán přímo jako nenadálé plzeňské zjevení. Oldřich Janota přitom nevystupoval v Plzni zdaleka poprvé, rozhodně však není ve svém rodišti častým hostem. Snad jím nyní bude o něco častějším.

Oldřich Janota svého času začal psát i fejetony a dokonce vydal knižní sbírku svých fejetonů, ta však zůstala víceméně nepovšimnuta. Neprávem. Pouze písničkářův přítel, kritik a též hudebník Jan Štolba jí věnoval obsáhlou recenzi. Janota však fejetony píše dál a otiskuje je právě v Plži – v Plzeňském literárním životě. Už v loňském roce jeho texty vycházely v Plži v autorské rubrice, která se původně měla jmenovat Slova bez not (vzhledem k Janotově písničkářství), leč umělec se něčeho tak průzračného polekal a nakonec rubrika dostala jméno – Sova bez not. Když už vrána k vráně sedá, také sova může bez obav i bez not přisedávat k Plži a časopisu je to vůčihledě ku prospěchu. Netoliko časopisu: když už si Janota přijel do Plzně pro Cenu Plže za rok 2011, alespoň se při této příležitosti návštěvníkům večera představil, zahrál a zazpíval. To aby dostával Cenu Plže každý rok, aby pokaždé zase přijel a zase zazpíval!

Kdo si kromě Janoty odnesli z Polanovy síně pomyslný plží věnec vavřínový, jistěže už není tajemstvím: Cenu Ason-klubu získal píšící právník Jakub Fišer, autor společensky exponované, soudobé poměry pranýřující poezie – a o zbývající dvě Ceny Plže se podělili Milan Čechura a Jan Sojka. Dva tvůrci impozantního stylového a žánrového rozpětí, s nimiž se v plzeňském literárním životě i v Plži – Plzeňském literárním životě setkáváme naštěstí často. Také ještě o nich určitě nejednou uslyšíme a pokaždé určitě v dobrém. Jan Sojka už má na svém kontě i Cenu Bohumila Polana, Cenu Plže však stejně jako Milan Čechura obdržel poprvé: v obou případech už bylo věru na čase! Kdyby nebylo bývalo Janoty na pódiu, Čechura by určitě odněkud vylovil kytaru a jako obvykle by publikum potěšil svým zpíváním, při kterém bychom neuhodli, že se v něm skrývá autor brutálních hororů nebo brutální autor hororů. Sojkovi však patří zvláštní uznání: zlatým hřebem večera se stala jeho báseň o snové jedenáctce fotbalistů podbrdské Chodouně.

Co zbývá? Těšit se na příští Ceny Plže a především na celý ročník Plže. Oldřich Janota by koneckonců mohl přijet jenom zahrát. Ostatně: jedné mladé básnířce se na celé akci nejvíce líbilo to, že si prý nikdo nehonil triko, jak to také napsala černé na bílém. A to měl šéfredaktor černý nátělník, jak to však mohla vědět? Stejně jako teď netušíme, komu Plž na svých tykadlech přinese cenu za rok.

Tupě zírající oči

a imaginární přátelé

sklopené hlavy v dlaních

na nebe pohledět

jen v zakloněném týlu

u záhonu jarních prvosnů

kde polykáš

serotonin v potahované tabletě

Absolvent Fakulty žurnalistiky UK, písničkář, kytarista, překladatel a fejetonista. Držitel Ceny Plže za rok 2011.

• Neslyšící děti

Oficiální stránky autora

Marketingová asistentka, budoucí novinářka.

Píše básně, texty k písničkám na ukulele, přemýšlí o scénáři.

Blog autorky

Jiný chytrolín vypustil z úst další moudro jak hrom. Nevolal sice po nějakém magazínu nebo magacínu, zato ale po „periodiku, které by konfrontovalo i divadelní, výtvarné a hudební dění města a kraje“. Leckdy se stává, že někdo neví, co mluví a o čem mluví: jak by taková „konfrontace“ asi vypadala? To by se třeba tvrdilo, že býčí zápasy jsou subtilnější než kohoutí zápasy nebo že jeden provinční mazal (někdy se o něm píše jako o místním „trollovi“) je menší (nebo větší?) nýmand než třeba statista z komparsu? Jenže náš rozumbrada u toho nezůstal (že by se do něčeho podobného pustil on sám, to ani náhodou!) a vyhrkl, že „možným zárodkem takového periodika je Plž“. Houby s octem a halí belí, mělo by se okamžitě odpovědět, Literární časopis je literární časopis, může sice uveřejňovat i stati o divadle nebo hudbě, proč ne, jen na to sehnat nezaslepeného pisatele, stejně to však bude literární časopis. Když Literární noviny prožívaly v šedesátých letech svou hvězdnou hodinu (vzpomeňme při této příležitosti v těchto dnech žel zesnulého šéfredaktora Milana Jungmanna), také psaly o filmu či o filosofii, i nadále to byl literární týdeník, nikoli kulturní týdeník. Takže to je nehorázné mlžení, když někdo zaměňuje Plže s nějakou nutkavou potřebou konfrontovat a konfrontovat. Navíc Plž není žádné embryo, Plž je Plž.

Truchlivější je však závěr tohoto alibistického výroku: praví se v něm, že náš „možná zárodek“, asi tedy něco, co ještě nebylo ani počato, nebo jak tomu zárodku máme rozumět, „zápasí o existenci“. Inu, zápasí, zápasí, ale to už zápasí jedenáctým rokem či už v jedenáctém ročníku! A zápasí, poněvadž nekulturní ouřadové na kulturních ouřadech rozhazují peníze všemi směry, jenom k literární kultuře se obracejí zády. Leckde jinde podává pomocnou ruku nějaká humanitní fakulta, kdeže však v Plzni! Už jsme to konstatovali několikrát: zatímco úřednický establishment včetně různých direktůrků a profesůrků by plzeňský měsíčník Plž nejraději zašlápl, aby se pořád jen plácalo a žehralo a bradou pokyvovalo, u kulturní veřejnosti Plzně má tento literární časopis naopak zastání. Jenom díky tomuto zastání (a také porozumění komise Ministerstvu kultury atp.) Plž doposud vychází, náš chudáček možný zárodeček, navíc už pěkně dlouho. Ostatně: mnohem déle než časopis Pramen po roce 1918, který zanedlouho přestal být vydáván v Plzni a přeputoval do Prahy. O čemž se cudně mlčí, není-liž pravda.

Dotřetice k vydávání literárních časopisů. Už jsme konstatovali, že v Plzni existuje jakási nostalgie po Pěší zóně, což ovšem nebylo v žádném případě literární periodikum. Vycházely tam i literární příspěvky, těžiště Pěší zóny však bylo v jiných sférách. Navíc to byl pěkně drahý časopis, přišel městské radní několikrát dráž než Plž v dobách, kdy mu ještě plzeňské úřady byly nakloněny. Nicméně – co komu brání, aby pozdvihl ze stolu smetenou příslovečnou rukavici a nezačal Pěší zónu vydávat znovu? Stačí získat kupici peněz, sehnat redakci, převzít šéfredaktorskou odpovědnost a Pěší zóna se navrátí. Není mi známo, proč Tomáš Hudec přibližně před deseti lety (!) přestal věnovat Pěší zóně svou péči. Prý s ní měl spoustu práce, jest to pravdou? Tak práci s časopisem či almanachem měl nepochybně dostatek, zda to však byla pravá příčina, není povědomo. Dočetli jsme se ale, že plzeňská literární bohemistika vychrlila v posledních desetiletích pět tisíc absolventů, tak proč aspoň dva tři z nich už konečně nepolejí Pěší zónu živou vodou?

Možná jednou polejí, prozatím nepolili. Nedávno jsem hovořil s jednou mladší uměleckou celebritou a dozvěděl se, že v Plzni se musí počítat s tím, že ať děláte cokoli, vždy se najde spousta lidí, kteří vám to dílo pohaní a pomluví. Ať to děláte dobře nebo špatně, pár měsíců nebo pár let, nevyhnete se tomu. A celebrita si stýskala na místní poměry, načež pravila, jak je to hrozné, že v Plzni nevychází nic, ale vůbec nic, nepočítaje „ten plátek při knihovně“. Tím plátkem nemyslela plátek hovězího nebo skopového, nýbrž plátek plží, rozuměj Plže – Plzeňský literární život. Přičemž přiznala, že ho nečte, pouze ho pokládá za „plátek při knihovně“. Nejde o to, že Plž sice vycházel s velkou pomocí spřízněných duší v Knihovně města Plzně (KmP), není to ale knihovnicko-literární časopis jako kupříkladu Světlik v Liberci a teprve v tomto roce mu KmP může víc být nápomocna, aby přicházel na svět. Jde totiž o to, co i celebrita vzápětí uznala, kdy si uvědomila, že přestřelila: ano, je s tím práce, vím, vím, je s tím spousta práce, opakovala – a přiznala, že také ona odmítla nějakou součinnost s plzeňskými kulturními akcemi, že by to bylo příliš práce.

Tak jest, spousta práce byla s Pěší zónou, spousta práce je s Plžem, spousta práce bude jednou i s tzv. reprezentativním kulturním magacínem, třebaže se možná bude chlubit tou nejlesklejší obálkou a velikananánskými fotografiemi umělců v negližé kamkoli vzhlédneš. Proč si Středisko západočeských spisovatelů nevydává svůj vlastní časopis? Peníze by někde získalo, ale je to spousta práce. Zvláště když se po prvním číslu musí připravit druhé a pak i třetí, můj ty světe! Dělat literární časopis, to nejsou žádná světla ramp ani mediální humbuk, to je svého druhu řehole. Zato krásná řehole.

Z bran školy každý rok vyšlo několik dokonale vzdělaných dívek, které byly několik měsíců nato zpravidla provdány za podobně vzdělané mladé muže. Pak už se od nich nikdy nic nevyžadovalo, vzdělání se pokládalo za důležité proto, aby se netvářily hloupě, nebo nedej Bedřichu ^[2] nechápavě, když vedl jejich manžel s někým odborný rozhovor.

Kateřině se taková vyhlídka ani trochu nezamlouvala. Ona už dokonce svého budoucího manžela znala. Ten se jí nezamlouval ještě o něco víc. Její rodiče se při několika přátelských návštěvách dohodli s jeho rodiči, že by bylo tak nějak vhodné jejich děti sezdat, udělat několik výhodných fúzí svých podniků a pak už se jen těšit na vnoučata. To se Kateřině příčilo ze všeho nejvíc. Chtěla cestovat, podnikat, vykrádat banky, nebo cokoliv jiného kromě manželství. Představa, že tráví celé dny vysedáváním u okna, vyšíváním gobelínů a vždy ve středu se bude scházet s podobně postiženými děvčaty, ji uváděla ve stavy čirého zoufalství.

Jednoho dne požádala rodiče o chytrouše. Sir Hastings nic nenamítal, byl ochotný do dcery jakkoli investovat. Vyjma investice citové. Kateřina uměla chytrouše ovládat už ze školy, takže ještě ten večer, kdy firma Krybus & vnuci dodala krásnou krabici s drahým strojem, začala plánovat svůj první útěk z domova. Objednala si přes potrubí proslulou Lopérovu bandu, aby ji unesla a dopravila do Benzindorfu. Plán nevyšel jen díky tomu, že Kateřinin otec prozíravě ten samý den, co Kateřina dostala chytrouše, zaměstnal i osobního strážce Igora, který sice nevynikal nijak závratnou inteligencí, ale svoji práci odváděl dokonale. Nutno podotknout, že protože sir Hastings se považoval vždy za gentlemana a férového hráče, takže celé Lopérově bandě uhradil do posledního měďáky celý pobyt v nemocnici i následnou rekonvalescenci.

Od toho dne se pokoušela Kateřina utéct zhruba dvakrát do týdne, ale pokaždé byly její snahy Igorem zmařeny již v zárodku. Igor nebyl zlý, jen byl slepě poslušný rozkazů svého pána. Když se Kateřina spustila z okna po svázaných prostěradlech, čekal Igor již nějakou chvíli pod oknem. Když se pokusila dostat z domu v koši na špinavé prádlo, Igor byl nějakou nevysvětlitelnou náhodou zrovna ten den dobrovolník na vynášení prádla.

Kateřina se však nevzdávala a v potrubí dál hledala schopnou firmu, která by jí pomohla utéct a dostat svůj život pod kontrolu. Neměla ani nejmenší tušení, že vytoužený den se rychle blíží, jen nebude ani trochu vypadat podle jejích představ.

Strážník Skořápka nemohl říct, že by svou práci nějak zvlášť miloval, ale když procházel po ránu Mořičvílskými ulicemi a slunce nechávalo nad dlažbou válet cáry mlhy, byl by klidně přiznal, že je celkem spokojený. Nebyl policistou z přesvědčení, ale protože potřeboval peníze. Nenosil uniformu z toho důvodu, že by si přál už od dětství ochraňovat bezúhonné občany před kriminálníky, ale protože ji jako policista nosit musel. Strážník Skořápka totiž iluze ztratil už před mnoha a mnoha léty. Uvědomoval si zcela jasně, že na celém světě neexistuje osoba, která by se dala označit jako nevinná. Koneckonců, znal sám sebe a tak věděl, o čem mluví. K městské stráži se přihlásil pro nedostatek vhodnějších nabídek hned po škole, kde se učil sedm let truhlářem. Představa, že bude za pár měďáků hoblovat trámy, se ve srovnání s vidinou tří teplých jídel denně, služebního oblečení se zimní vložkou a broskvové prémie zdála směšná. Nikdy nelitoval. Peníze nevydělával nikterak závratné, ale naopak ne nijak malé, kolegové byli většinou fajn a o život mu šlo jenom třikrát. Našel si dívku, oženil se s ní a začal pozvolna tloustnout. Po třiceti letech služby měl pěkný byt, dvě děti, které už dávno žily daleko od rodičů a vyhlídku blížící se penzi.

Když došel na roh Jasanové nábližky a Kaštanové spojky ^[3],opřel se o zeď, která ohraničovala sídlo rodiny Hastingsů, zapálil si Gerhardův odlehčený doutník a vychutnával kouzlo rána. Kochal se vycházejícím sluncem, záhonem tulipánů a vůní kávy z kavárny Sester Jacobsových, kde právě otevírali, když byla náhle idyla drasticky přerušena. Na hlavu strážníka Skořápky dopadla středně velká žehlička, a i když měl na hlavě předpisově upnutou přilbu, svezl se pomalu v bezvědomí k zemi. Žehlička byla následována svázanými ručníky, po kterých hbitě sešplhala lady Kateřina. Když uviděla omráčeného Skořápku, položila k jeho tělu s omluvným úsměvem několik zlatých mincí a rozeběhla se Jasanovou nábližkou do probouzejícího se města.

Když se Skořápka pozvolna probral, nemohl si za žádnou cenu vybavit, cože se to vlastně stalo. Ztěžka se postavil na nohy a zamyšleně vzal do ruky konec svázaných prostěradel. Do hlavy se mu začala vkrádat myšlenka, že byl přepaden prchajícím vězněm, ale ihned se dostala do logického rozporu s jinou myšlenkou, která se ironicky ptala, proč by Hastingsonovi někoho věznili. Chvilku nato byl znovu omráčený padajícím dvoumetrovým barbarem.

Uteklo několik minut. Strážník Skořápka se malátně zvedl ze země, spočítal všech dvanáct miniaturních rozverných broskviček ^[4], které mu tančily ve vzduchu okolo hlavy a hlasitě se hádaly, a zaostřil pohled. Potom se obezřetně rozhlédl kolem sebe, nad sebe i pod sebe, jestli mu nehrozí, že by na něj ještě něco odněkud padalo a vydal se kulhavým krokem někam hodně daleko. Tedy minimálně k Vyšinutému mamutovi na panáka.

Když míjel budovu opery, spatřil v mlze před sebou dvě postavy zabrané do hlasitého hovoru. Nedokázal ani jednu z nich pořádně rozeznat, ale byl si jistý, že ta menší vypadá jako nepovedená opice, která schovává něco za zády, a ta druhá že působí dojmem, jakoby byla sama součástí mlhy, která má pod určitým světlem tvar dvoumetrového člověka ve společenském obleku.

„Vždyť se ti to snažím vysvětlit už podvacáté!“ rozčilovala se právě průhledná postava.

„No jo, vždyť já tě slyším,“ tvářila se zkroušeně ta malá a chlupatá.

Strážník Skořápka si narazil svou zdeformovanou přilbu hlouběji do čela, což mu způsobilo silnou bolest a vykročil rázně vpřed odhodlaný dostat ze sebe všechnu zlost. Jeho tělo sice protestovalo, protože po srážce s Igorem mělo trochu problémy s rozpohybováním končetin, ale Skořápkova vůle byla silnější.

„Jé, hele, uniforma!“ ukázal na něj chlupatec.

„Ale je už nějaká použitá, vypadá pomačkaně,“ doplnil jeho přítel.

Ve Skořápkovi se vzbouřil strážník Skořápka, tedy přesněji jeho profesionální sebevědomí, které si stihl za všechna léta své služby už slušně vybudovat. Rozkročil se uprostřed ulice a nasadil výraz „Opovažte se se mnou v něčem nesouhlasit, už jsem dneska zabil tři lidi a jednoho koně“. Zcela při tom ignoroval svůj pud sebezáchovy, který mu opatrně naznačoval, že tady není něco v pořádku.

„Asi někde zakopnul o nohu zákona, ha, ha, ha,“ zasmál se Cyril.

„O ruku, Cyrile, musí to být ruka,“ opravil ho Vilém.

„Vážně? A už jsi někdy viděl, jak někdo zakopnul o ruku? Já teda ne!“

Teď už i Skořápkovo profesionální sebevědomí zachytilo slabý varovný signál. Obvykle měli občané i kriminální živly před uniformou příslušníka městské stráže respekt, ale tihle dva sice prokazatelně vnímali, že před nimi stojí policista, ale stejně prokazatelně si z toho nic nedělali.

„Víš ty co? Já na něj houknu,“ napadlo radostně Cyrila a hned se začal nadechovat.

„Opovaž se!“ zhrozil se Vilém, „víš moc dobře, že ve městě se houkat nesmí!“

„Jenom malinko…“

„NE!“

Skořápkův pud sebezáchovy mlátil ocelovou tyčí do kolejnice vědomí, ale Skořápkova zvědavost byla bohužel silnější. Skořápkova zvědavost byla tedy především hluchá. Skořápka ne. Tedy v této chvíli ještě ne.

Juhehehehehojdalárydýýýýý!!!“

Právě teď je vhodné použít postup vyprávění, který je znám spíše z filmových produkcí a který se jmenuje zpomalený záběr. ^[5]

Zpomaleně, ale opravdu zpomaleně:

Obličej strážníka Skořápky se roztáhl do maximální možné šířky (vzhledem k tomu, že strážník Skořápka byl velký gurmán a paní Skořápková zdatná kuchařka, jednalo se v tomto případě o úctyhodný rozměr), nepatrnou chvilku v tomto stavu setrval a pak strážníku Skořápkovi v mentálním slova smyslu vybuchla hlava. V praxi to vypadalo zhruba tak, jakoby si všechny mozkové buňky daly v jednu a tu samou chvíli pauzu na svačinu a odskočily si do hypofýzy na hamburger a trochu hranolků. Každá jinými dveřmi, ovšem.

Konec zpomaleného záběru, můžete začít číst opět normální rychlostí.

Strážník Skořápka sebou začal v rychlém tempu škubat, potom se mu v obličeji po několika pokusech ustálil výraz právě vyléčeného alkoholika, který hned naproti léčebně uviděl otevřenou hospodu, a nebohý policista se rozběhl proti nejbližšímu stromu a začal do něj mlátit hlavou.

O malou chvilku později bylo slyšet spěšně se vzdalující hlasy:

„Hned, jak se vrátíme domů, tak dáš tu hlásnou troubu kováři a já osobně dohlédnu na to, že ji rozklepe!“

„Ano, Vildo.“

„A ty tvoje anketní lístečky spálíme hned, jak vyjdeme z města!“

„Samozřejmě, Vildo.“

„To jsi se ho musel hned, jak se trochu vzpamatoval ptát, jestli se jako dítě bál polednice?“

„Nemusel, Vildo.“

„Přestaň na mě dělat ty psí oči!“

„Promiň, Vildo.“

„A okamžitě zahoď tu přilbu!!!“

Událost inspirovala Hortensii Hustolesovou k několika štěpným veršům:

Ivoši Huclovi

Byl nebyl jeden muž

v outrobách mu lezl plž

kudy chodil tudy pěl

každý prý mu záviděl!

Na čajové lístky psal

ceny sbíral o sto šest

co když je v tom ňáká lest!?

koutek duše joboval

Básníku ty milý náš

krášlíš ten západní kout

nech opilý koráb plout

vášeň do svých veršů vraž