literární západ

Nenáším ranní vstávání. Musíte ještě za tmy vstát, dojít do koupelny a drobet se zkulturnit. Nerada se ráno dívám do zrcadla, páč vypadám, jako bych zrovna vylezla z popelnice nebo že jsem se dva roky nečesala.

Složitě jsem vstala z postele a protáhla si krk. Sáhla jsem po županu, který byl přehozený přes křeslo kousek od mé postele. Tenhle župan jsem zbožňovala, byl heboučký, měkký, červený a dlouhý pod moje kolena. Nasadila jsem si ještě chlupaté pantoflíky a šla do koupelny. Dlouho jsem zírala do zrcadla a přemýšlela, proč vypadám zrovna takhle. Kamarádi neměli rádi, když jsem o sobě tak mluvila, ale já si nepřipadala přitažlivá, i když jsem blondýna.  Nejsem moc veliká, měřím 166cm, jsem štíhlá nebo se alespoń o to snažím, každé ráno chodím běhat do parku, kousek od mého domu.

Mám dlouhé blond vlasy, které mi sahají k zadku. Na sobě jsem měla nejradši svoje vlasy, jsem taková fetišistka na svoje vlasy, ale mně to nevadí, ráda se o ně starám a dávám jim veškerou svoji pěči a lásku, jsou jako moje malé děti.

Umyla jsem si obličej, vytřela si ospalku, sčesala si vlasy do drdolu a šla si na sebe hodit něco sportovního. V pokoji mám obrovský šatník a botník, protože mám slabost pro oblečení, ale ještě větší slabost pro boty na podpatku. Venku už svítilo sluníčko a vypadalo, že tam je teplo. Takže jsem si vzala krátké kraťasy a tílko. Ještě jsem si skočila pro telefon se sluchátky, aby mi běháni rychleji utíkalo.

Bylo sedm hodin,  a to v parku bylo plno lidí cvičit. Jsem ráda, protože bych tam nemohla být sama jak trubka. Jsem radši, když vidím, že necvičím nebo neběhám sama. Do parku dojdu pěšky, zastrčím si sluchátka do uší, pustím si hudbu a zesílim ji na plno. Telefon si zastrčím do kapsy a pomalou chůzi zrychluji,  až se rozeběhnu. Neběžím moc rychle, jen takový klus nebo pomalý běh,  jakmile totiž běžím rychle, brzy se vyčerpám a bolí mě nohy. Proto radši běžím pomalu, v klidu a potom mi zbyde i energie na zpáteční cestu domů.

Užívala jsem si čerství vzduch, přírodu kolem sebe a rámus v uších, když mě někdo doběhl a poklepal mi na rameno. Dost jsem se lekla, jak jsem to nečekala, škubla jsem sebou a za mnou běžel nějaký muž. Byl celkem urostlý, mnohem větší než já, takže když běžel vedle mě, musela jsem zvednout hlavu, abych mu viděla do očí. Vypadal, že chodí posilovat, protože měl dost vypracované tělo a tričko, co měl na sobě,  mu hezky rýsovalo jeho břišní svalstvo. Vytáhla jsem si sluchátka, abych zjistila, co ode mě chce.

,,Ahoj, promiň, že jsem tě viděsil, ale viděl jsem, že běžíš sama a já taky, tak jsem si říkal, jestli bychom nemohli běžet spolu?“ Dost blbá otázka, ale asi mě chce sbalit, protože se mu líbím.

,,Jestli se ti chce, tak klidně.“ Tady v Californii si všichni tykáme, jen lidem staršího věku se tu vyká. ,,Jak se jmenuješ, já jsem Bobi, Bobi Tayler.“ Měl hezký hlas a ještě hezčí jméno.

,,Já jsem Kate, Kate Salivenová.“

,,Těší mě, Kate.“ V běhu mi podal ruku a dál jsme běželi mlčky. Když jsem doběhli nakonec parku, musela jsem se otočit a běžet zpátky.

,,Promiń, ale už budu muset běžet zpět, musím ještě domů, udělat ze sebe člověka a letět do práce.“ Usmála jsem se na něj, aby pochopil, že s tím člověkem, to měl být vtip.

,,Dobře, já bych taky měl, jestli nechci znova přijít do práce pozdě.“ Jen jsem kývla hlavou a zamávala jsem mu na rozloučenou. Vrátila jsem si sluchátka zpátky do uší a běžela jsem zpátky k domovu. Ani jsem se nedívala, kam Bobi běží. Každý, kdo mě vidě,l si asi musel myslet, že jsem zrovna vyběhla odněkud z křoví, kde jsem zrovna prožila skvělý sex, aspoń jsem se tak tvářila.

Doma jsem zjistila, že jsem za sebou zapomněla zamknout dveře, když jsem narychlo vyběhla z domu, ale na první pohled nic nechybělo. Na záznamníku jsem zahlédla blikat červené světýlko, které znázorńovalo, že se mi pokoušel někdo dovolat. Zmáčkla jsem tlačítko, abych si mohla poslechnout vzkaz.

,,Ahoj Kate, asi jsi zrovna v parku a běháš, ale až si poslechneš tenhle vzkaz, rychle na sebe něco hoď a okamžitě přijeď na tuhle adresu.“ Chvíli bylo ticho. ,,Jsme na 29tý ulici, jak je ten útes. Budem tu, Carl.“

No bezva, takže jsem neměla čas se ani nasnídat. Vběhla jsem do koupelny, tam jsem si jen namalovala řasy a rty bezbarvým leskem. V ložnici už na mě čekaly úhledně poskládané věci. Dneska jsem měla v plánu si na sebe vzít, černé kalhoty, bílou košili a černé sáčko. Možná si někdo o mně mohl myslet, že jsem šedivá myš, ale mně se to líbilo. Kolem pasu jsem si zapla pás se zbraní, pouty a služebním znakem FBI. Když jsem měla tohle na sobě, připadala jsem si jak někdo. Před domem jsem měla zaparkový mercedes, chlapi by se v tom asi vyznali, ale já jsem ráda, že vím jeho jméno a jakou má barvu, nějaké číslo a tak podobně jde mimo mě.

Cesta k útesu ode mě z domova trvá přibližně 20minut.  A to ještě jezdím pomalu, ne tak pomalu, ale ne zase rychle, půjdu radši příkladem. Zvonil mi telefon. ,,Salivenová!“ Můj normální pozdrav.

,,Ahoj, to jsem já Carl, kde vězíš?“ Tohle mu jde nejlépe, komandovat.

,,Jsem na cestě za deset minut tam budu.“ Pokoušela jsem se ho uklidnit.

,,Tak šlápni na plny a přijeď dřív.“ Zuřivě mi položil telefon. Bezva, jak chce, sešlápla jsem plyn na podlahu a zapla jsem policejní majáček. Teď jsem jela jako správný pirát silnic. Když jsem se blížila k místu, pomalu jsem pžibrzďovala. Bylo tam spoustu policejních aut, záchranka a pohřebáci.

,,Ahoj, tak jsem tady, co se stalo.“

Carl se lekl. ,,Tohle mi nedělej. Našli tu mrtvolu, žena, 23 let, očividně místní, neměla u sebe žádné doklady a na první pohled je jasné, že to byla vražda.“ Detailní popis mi Carl neposkytl.

,,Ukažte mi ji.“ Chtěla jsem ji vidět, čekala jsem  přepadení, které se vymklo z ruky, takže buď střelná rána nebo bodná.

,,Tak se připrav, není to hezký pohled.“ Carl vydal pokyn, aby odkrylyiplachtu, a mně se naskytnul jeden z nejodpornějších obrazů. Ne zemi ležela žena, což bylo poznat jen díky vlasům a postavě. Byla zhohyzděna, takovým způsobem, nad kterým zůstává rozum stát. Prsa měla odříznuta, prsty byly taky pryč, oční bulvy neměla a z nosu jí trčely palce z nohou. Kolem ní bylo ohromný množství krve.

,,To je odporný.“ Slzy jsem měla na krajíčku a čekala jsem, kdy se spustí, ale nakonc vyhověly mému rozkazu nebrečet.

,,Je to hienysmus, ale teď vám víc neřeknu, více nám řekne pitva.“  Doktor Marthy Sharmanen byl jeden z nejlepších patologů v Californii.

,,Děkujeme, já se u vás pak stavím,“ pronesla jsem jen tak mezi řečí. Raději jsem se otočila zády k mrtvole a šla ke svému autu.

,,Salivenová, jsi v pohodě?“ Šel za mnou Carl a položil mi ruku na rameno.

,,Jo jsem, ale na tohle si snad nikdy nezvyknu.“  Viděla jsem už spousty mrtvol, zabity různými nástroji a praktikami, ale vždycky je to hnusný a na ten zápach a pohled nikdy nezapomenu. Každou noc se mi vrací obrazy mrtvol, ale vždy, když zavřeme pachatele, obrazy zmizí.

,,Na to si nikdo nikdy nezvykne.“ Poklesl hlavou a zhluboka se nadechl. ,,Ale mám pro tebe jednu dobrou zprávu.“ Usmál se a já čekala nějakou pecku. ,,Mám pro tebe nového parťáka, čeká na nás v kanclu.“

No bezva, nevycházela jsem z údivu, já čekala dovolenou, přidáno nebo tak něco a on mi dá nového parťáka. ,,Nechci novýho parťáka, zvládnu to sama.“ V tónu se mi objevil sarkasmus a já se mu nebránila.

,,Nemůžeš to dělat sama, je mi jasný, že ještě pořád máš v sobě bolest ze ztráty Mareový, ale už je to půl roku a ty potřebuješ novýho parťáka a taky ho máš, dál o tom nehodlám mluvit. Pojď.“

Celá naštvaná, že mi připomněl ztrátu mé parťačky a nejlepší kamarádky jsem nastoupila do auta a jela jsem k němu do kanclu. Celou cestu jsem myslela na Mareovou a začalo se mi stýskat. Slzy mi stékaly po tváři, jako když stéká potok po cestě.