literární západ

Ach, jak miluji, jak trpím. Srdce mi zžírá ohnivá touha a nelze ji uhasit. Každý den se trápím pohledem na svou vyvolenou. Každý den spřádám plány. Každý den mi rodiče hubují.
„Nesmíš, “ říkají.
Ach, jak vroucně ji miluji. Jak je krásná, jak svůdně na mě pomrkává. Ona, jež nepoznala objetí ni polibek. Jsem ji tak na blízku a přesto vzdálen. Léta plynou a v mé hlavě stále plane
oheň zpupnosti. Snad se mi někdy podaří přetrhnout to staré pouto.
„Nesmíš, “ říkají.
Ach, jak jsou vznešení a moudří. Stále mi zakazují lásku, stále kladou překážky. Lásko, jsi na dosah a stále netknuta. Sbírám síly a jednoho dne ono kouzlo zlomím. Jsme stejně staří, stejně plaší, nezkušení. Jak přemoci kletbu? Jak přelstít tu strašnou moc?
„Nesmíš, “ říkají.
Ach, ta trpká samota. Každý den zřím tvé vnady, každý den trpím. Miliardy let uplynuly a já tajně sílil. Ještě chvilku, má lásko. Ještě chviličku vydrž a zničím, rozdrtím vše, co nám brání
ve štěstí.
„Nesmíš, “ říkají.
Ach, což mohou bránit toku myšlenek? Mohou zbortit mé vzdušné zámky? Mohou zničit naši lásku? Nikdy!

Ó, stvořitelé! Neuhlídali jste. Vděčím vám za život, ale mrhám jím. Jsem hadem na vašich prsou. Život bez lásky není životem, leč prachem mých kostí. Bez ní jsem mrtev.

Ó, stvořitelé! Znám váš hněv. Znám váš trest a přijímám jej bez okolků.

„Lásko má jediná,“ šeptám ti do moří a objímám tě.
„Můj živote,“ šeptáš mi do moří a objímáš mě.

Kdysi jsme byli jedním tělem a jsme jím znovu. Dokázali jsme to. Překonali jsme zákony vesmíru a spojili se.

***

„Tehdy se Měsíc srazil se Zemí a naši otcové zahynuli. Modleme se za jejich vznešenost a moudrost. Budiž pochválen jejich Evakuační plán!“ Kněz v ošuntělém černém hávu rozpažil a ohromným gestem objal všechny přítomné.

„Amen!“ burácí modlící se dav. Katedrála je plná k prasknutí. O čerstvém vzduchu si můžeme jenom nechat zdát. Klimatizace mele z posledního. Stojíme namačkáni v bývalém skladu kyslíkových lahví a držíme se za ruce. Dnes je Velký den.

Sedmnáct let jsme čekali a modlili se. Recyklace zdrojů není dokonalá, zásob ubývá a atmosféra za ochrannou kupolí je smrtící. Není kam uniknout. Nezbývá než respektovat drsné
zákony naší kolonie. Do sedmnácti let jsou všichni chráněni zákonem, ale pak musí podstoupit osudovou zkoušku.

Rituální modlitbu už máme za sebou. V párech postupujeme k oltáři. Těžký, vydýchaný vzduch a omamná vůně kadidla tupí naše smysly. Had dvojic se pomalu sune kupředu. Jsme asi desátí na řadě. Za pár chvil určí krevní zkouška náš osud.

Dívám se Uxílii do nádherně zelených očí a pevně jí tisknu dlaň. Postupujeme. Ještě tři páry a budeme znát svou budoucnost. Už žádné dohady ani modlitby, pravda bude jasná a stručná.

A už je to tady. Vyhrnul jsem si rukáv. Trošku to štíplo, jehla bleskurychle zajela do žíly a opět se vrátila do přístroje. Uxílie už má odběr také za sebou. Kráčíme k rozhodujícímu místu.
Automat oskenoval naše DNA a na podavači se objevily žetony s výsledkem.

Odcházíme zadním východem za oltářem. Skafandry jsou docela pohodlné, dokonce se i slyšíme. Následujeme dvojice před námi a po deseti minutách pomalé chůze jsme u cíle. Výstup
na kráter byl snadný.

Díváme se na sebe. Pláčeš a přesto jsi stále krásná. Žeton s rudým písmenem „N“ znamená jediné. Neplodní.

Zbývá nám ještě jeden krok. Poslední pohled a …

… padáme do kráteru plného žhavé lávy.

„Lásko,“ šeptám a objímám tě.
„Můj živote,“ šeptáš a objímáš mě.