literární západ

Jak rozeznat inteligenci národa? Podle jeho schopnosti hovořit francouzsky.

Victor Hugo

Velice blbé a špatné knihy napsali jinak skvělí chlapíci a báječné ženy. Bez debaty přínosné romány naopak občas zplodili kráčející mrtvoly, příšery a blázni. Myslíte, že přeháním? Podívejme se tedy na Literárním západě na kobylku aspoň jednomu jedinému z nejslavnějších!

Napsal a publikoval deset milionů slov, tři tisíce básní a spoustu dramat i včetně slavné hry Ruy Blas (1838), kterou, pravda, většinou znáte jen jako „nejlepší francouzskou filmovou komedii“ Pošetilost mocných (1971) s Louisem de Funes a Yvesem Montandem…

A vytvořil i devět románů. Jsou to:

černý a gotický román Han z Islandu (1823),

další raný Bug-Jargal (1826), který časopisecky uveřejnil ještě jako „teenager“,

šokující Poslední odsouzencův den (1829),

středověký Pařížský Notre-Dame (1831) se známou postavou hrbáče Quasimoda,

nepodařený román Claudius Gueux (1834),

skoro dvacet let vytvářené veledílo Ubožáci (1862),

ve finále symbolický až filozofický román Dělníci moře (1866), který zaujatě četl jak Verne, tak Ernst Hemigway,

ještě symboličtější román Muž, který se směje (1869) a konečně taky ryze historický román Devadesát tři (1874).

Autor všech těchto děl Victor Hugo prodával koncem života po milionu výtisků knih ročně a dosahoval tedy rozhodně větší slávy než třeba Michal Viewegh, ale vážně: Šlo o slávu, které se dnes těšívají spíš jen filmové a hudební hvězdy a možná ještě takový Stephen King či Ray Bradbury. Kdo však byl vlastně slaven? optejme se.

Britský historik Paul Johnson (nar. 1928) na to nemá úplně jednoznačný názor a vřadil tudíž Hugův krátký portrét do své knihy Tvůrci (2006), i když v podstatě náležel už do její předchůdkyně Intelektuálové (1988), a tedy do díla váhajícího nad tím, nakolik mají spisovatelé právo radit lidstvu, pokud se soukromě chovají jako prasata (dejme tomu).

Huga Johnson vyportrétoval v kapitole Nemyslící génius, nicméně titul je přehnaný: občas totiž tento spisovatel prokazatelně myslel.

Bohužel to nic nemění na tom, že byl přinejmenším vymykajícím se jedincem, jehož bratr i dcera postupně zešíleli, přičemž podle Balzaca (1799-1850) měl taky Hugo sám „šílencovu lebku“ a jiný francouzský prozaik Léon Bloy (1846-1917) ho rovnou nazval „imbecilním lámou“ s poukazem na „žalostnou intelektuální senilitu, mrzkou hrabivost, monstrózní egoismus a naprosté pokrytectví“. Přeháněli?

Posuďte sami. Victor Marie Hugo (1802-85) přišel na svět jako nejmladší z tří synů Napoleonova generála a guvernéra Madridu povýšeného do šlechtického stavu. Stal se nejmladším z dětí, s nimiž se jejich matka-roajalistka v Hugových deseti letech usadila v bývalém pařížském ženském klášteře s obrovskou zahradou a kouzelnou zříceninou, která se chlapci stala strašidelnou zmenšeninou Notre-Damu.

Když bylo Hugovi osmnáct, podlehla maminka tuberkulóze. Miloval ji nekonečně, ale zrovna tak otce, bytost absolutně protichůdnou (a však se taky rodiče rozkmotřili). Už tenkrát Hugo psal a jeho síla i slabost dodnes zůstala v přímo všemocné vizualitě, kterou připomíná Charlese Dickense. Ani Hugo ostatně nebyl (jako Dickens) vzdělán a zůstal v mnoha směrech autodidaktem, což by ani tak nevadilo, trochu zarážející ale je, že v celém jeho díle sotva objevíte jakoukoli konzistentnější myšlenkovou nit.

Hugo se oženil ve dvaceti letech a současně se na trhu objevila první kniha jeho ód na středověk, Bourbonky i církev. Již za tuto knihu obdržel královskou apanáž pět set franků a počínaje vydáním prvního románu rok poté pobíral pravidelnou penzi. A psal.

Z nekonečné sebestřednosti si udělal první ze ctností a po celý další život se chrabře vyznačoval tím, jak byl politicky obojaký. Kam vítr, tam plášť. Ale až komicky bohužel politické kotrmelce neuměl vycítit dopředu a ilustrujme tu slepou nemotornost na revolučním roce 1848.

Nikoli poprvé udělal onen rok z Huga republikána, kterým byl otec. Snaživě napsal: Paříž je hlavní město civilizovaného světa a jsou to zdejší myslitelé, kdo chystá cestu pro velké věci, a pařížští dělníci, kteří ty věci uskuteční.

Hezké, ale tři dni nato mu právě oni dělníci vyrabovali a vypálili dům – a vlastně právem, protože byl od roku 1845 členem Sněmovny pairů.

Vzali jej tam právě v čase, anžto se zmítal krizí středního věku, ale sláva Sněmovny stoupá do hlavy. Najednou myslel, že může vše. A nemohl ostatně?

4. července 1845 ho úplně nahého vylovili z postele s jeho milenkou Léonií, což byla akce dvou policejních detektivů najatí milenčiným manželem. Dotyčná ovšem putovala do basy mezi prostitutky a cizoložnice, kde strávila bez prominutí půl roku, zatímco Hugo (a patrně stále nahý) nasadil při akci na krk řetěz se zlatou medailí zmíněné Sněmovny pairů, který zajišťoval imunitu, a ve čtyři ráno byl doma, kde okamžitě probudil manželku a vyzpovídal se. Když našel klid, manželka Léonii v žaláři navštívila a vzala pod křídla, aby jí po propuštění poskytla útočiště v rodině, čímž Hugovi velkoryse umožnila pokračovat v milostném románku. To ale pouze do té chvíle, než se Léonie nabažil a odvrhl ji, a když mu chtěla jeho manželka takové jednání rozmluvit, ještě jí vynadal.

Není na druhé straně sporu, že se paní Hugová postarala, aby o všem věděla i dočasně zavržená Hugova milenka Juliette Drouetová. Pozor ale. Juliette manžele Hugovi dvacet roků (1851-1871) provázela ve více i méně dobrovolném (a Hugovi vcelku vyhovujícím) exilu v Belgii a Lucembursku a na Normanských ostrovech Jersey a Guernsey. Všude zde žili a císařské amnestie Hugo pravidelně odmítal, takže přinejmenším tehdy, uznejme, se tento teatrální grafoman nestal pláštěm.

Právě pod vlivem „postelové křivdy“ na Léonii prý taky začal pracovat na Bídnících alias ústředním svém románovém veledíle o nespravedlnosti zákonů. Pravda, chvályhodné vzepětí, ale Balzac je vnímal střízlivěji a ztropil si z postelové aférky šašky v Sestřenici Bětě (1846).

Ano, Hugo byl velký spisovatel – a lidově řečeno taky pěkný kanec. Ani tak nicméně Johnsonovi úplně nevěřím jeho vlastní údajnou vzpomínku na vyprávění starého muže, které prý slyšel v padesátých letech dvacátého století. Dotyčný si v Johnsonově přítomnosti vybavil velice pozoruhodný zážitek z vlastních čtyř let (1884), kdy žil na stejném zámku jako dvaaosmdesátiletý Hugo. Jednou brzy ráno potkal na chodbě starce, ten ho chytil za ruku, vyhrnul noční košili, položil chlapcovy prsty na velké, stojící přirození a pravil: Drž, můj malý. Zdá se, že je to velmi vzácné v mém věku, a tak budeš mít v budoucnu právo říct svým vnoučatům, žes držel ve své ručce vercajk Victora Huga, básníka.

Vraťme se nicméně o pár let nazpátek. Roku 1871 se Hugo mohl po dvaceti letech příjemného vyhnanství vrátit do vlasti a stal se zde definitivně národní ikonou a hrdinou. Zvolili ho do parlamentu, i když jeho projevy zcela postrádaly smysl, ale zaživa se stal mýtem i veleknězem demokracie i pomyslným majetkem tzv. Třetí republiky. Jeho knihy byly propagovány na svou dobu neskutečně obrovským reklamním aparátem a taky jeho smrt se stala národní událostí. V poslední vůli velikášsky jmenoval vykonavateli pohřbu presidenta, předsedu senátu a předsedu dolní komory parlamentu a než umřel, stala se jeho postel jevištěm posledního protahovaného dramatu, při kterém ale nadále lavíroval. Rozhlásil: Věřím v Boha, a když mu tedy arcibiskup nabídl, že mu udělí poslední pomazání, nechal ho schválně čekat celé dny, načež otočil a prohlásil se za světskou osobu, takže Panthéon musel být jenom kvůli tomu speciálně odsvěcen prostřednictvím chvatně přijatého parlamentního zákona (ale všechno jde). „V noci z 19. na 20. května 1885 uspořádal Hugo přímo virtuózní představení jako umírající kulturní gigant,“ píše Johnson. „Promlouval ve frázích ve francouzštině, které si sám obratem překládal do latiny a pak španělštiny, a pronášel skvělé, i když významově prázdné alexandriny.“ Se samozřejmostí přijal vládní nabídku státního pohřbu nejvyššího možného stupně, ale zároveň trval na tom, že musí dostat rakev i katafalk obyčejného typu, jaké se dávají chuďasům. Ač byl milionářem, i ve smrti stál o tuhle deklaraci, a to náležel k bohatcům právě toho typu, který své penízky střeží až s úzkostlivou péčí. „Nepředstavitelně šokující účinek šklebícího se pokrytectví,“ popsal pohřeb anglický prozaik Ford Madox Ford (1873-1939), který ji zažil ve dvanácti letech. Hugo se sice nechal pohřbít v truhle chuďasů, ale ihned za ní jelo jedenáct povozů plných květin a celou noc před pohřbem spočívala mrtvola na podstavci pod Vítězným obloukem. Posledního rozloučení se zúčastnilo víc než milion lidí, několik z nichž bylo zabito, a jedna žena porodila. „Vzpomínalo se na to, jako si pak jiná generace pamatovala den atentátu na Kennedyho,“ srovnává Johnson a Edmond de Goncourt (1822-1896) zaznamenal dokonce sdělení policie, že všechny bordely byly zavřeny a na znamení úcty potaženy černým krepem, což se mu zdálo více než vhodné, protože Hugo byl jedním z nejlepších jejich zákazníků.

Ano, slyším. Velcí mívají i velké chyby, ale přečtěte si nejprve Johnsonovo srovnání Huga a Dickense (v překladu Jiřího Ogrockého):

Dickens je Hugův anglický ekvivalent a tak blízký, jak jen lze. Neúnavný romantik s plodnou invencí, sběratel podivných příběhů a jejich brilantní vypravěč, popisný autor ryzího génia, který není nikdy v koncích se slovy, milovník záhad, starých uliček a zákoutí i lidských zvláštností, a přece, jaký rozdíl. Jako rozdíl mezi Anglií a Francií.

Oba muži byli tvůrci v nejvyšší možné míře, ale ve všem ostatním se lišili. Zatímco Hugo byl nabubřelý řečník a hlučný politik, co seděl v parlamentu ve třech režimech, Dickens šmahem odmítal opakované nabídky ke vstupu do Dolní sněmovny a veřejné aktivity omezoval na praktické projekty, jako byl provoz útulku pro padlé ženy a jejich převoz lodí do Austrálie. Kde byl Hugo podlý a lakomý, byl Dickens velkorysý a štědrý. Hugo byl zlověstný nacionalista a křiklavý válečný štváč, zatímco Dickens odsuzoval krymskou válku a nenáviděl politiky, jako byl vikomt Palmerston (1784-1865), a vždycky hledal mírová východiska z mezinárodních sporů. Hugo křičel o obecné nespravedlnosti, Dickens skutečně těžce pracoval na tom, aby napravil konkrétní případy! Dickensovy dopisy odhalují těžkou prací strávený život, oproti tomu Hugo se jeví jako člověk ješitný, sobecký a naprosto pohlcený svým vlastním egoismem. Nechtěně byl ovšem i komický – a s nečestným sklonem ke klauniádám.

Se svými ženami, pravda, zacházeli oba špatně a oba měli nápadné povahové slabosti spolu s velmi silnou vůlí, ale zatímco hlubším poznáním Dickensova díla a života se vůči němu stáváme shovívavější, u Huga nás stejný proces od něj stále dál odpuzuje.

A kdo byl větší umělec? Lze to posoudit?

Paul Johnson, pravda, při pohledu na Huga pomíjí u nás dobře známý dvousvazkový Mauroisův životopis Olympio (1954, česky 1977, 1985) a za jedinou opravdu kvalitní biografii z mnoha považuje jen knihu Angličana Grahama Robba. Až on, zdá se, nejpřesněji zachytil život muže, který od dětství až do smrti bez přestání psal, v čemž ho na okamžíček vyrušila jenom ona záhadná deprese středního věku. Ale i během ní aspoň kreslil.

Ten člověk má možná génia, ale je jisté, že nemá už nic jiného, napsal o Hugovi básník a kritik Jules Lemaitre (1853-1914), ale nejméně osudy Jeana Valjeana budeme i tak rádi prožívat znovu a znovu.