literární západ

Se špatnými zprávami se lidé vyrovnávají různě. Já jsem tu nehezky štíhlou obálku ze ZČU nejprve řešil po  chlapsku. Nejdřív jsem ve fitku jak smyslů zbavený bušil do boxerského pytle. Pak jsem s kamarády vyrazil do strip baru, ale víc než polonahých slečen jsem si hleděl sklenice alkoholu. Když jsem se nad ránem vracel domů, nebylo mi o mnoho líp (a o pár hodin později už vůbec ne), takže přišel čas na plán B. Holčičí způsob – vypovídat se. Vhodnou vrbou se pro tento účel jevil šáš. Jednak jeho smrtící cynismus zabrání tomu, aby se celá akce zvrtla v estrogenově uplakanou párty, a pak cizí neštěstí potěší a šáš poslední dobou vypadá, že by  menší vzpruhu potřeboval.

Za celou dobu mé bolestíské litanie mě šáš ani jednou nepřerušil, spíš vypadal, že mě vůbec neposlouchá. Když jsem skončil, přestal míchátkem drtit limetku ve svém NEALKO koktejlu a s úsměvem, který by rozpustil zbývající led v jeho sklenici, mi sdělil: „Jsi tragéd!“ Ještěže ze své pedagogické praxe ví, že špatné zprávy vyžadují citlivý přístup. A mně došlo, že má pravdu. Ten den jsem se stal regulérním členem Spolku tragédů.

Tragédi jsou skupinka třicátníků, kteří mají všechno. Jsou mladí, krásní, vzdělaní; oblečení, byt, auto i partnera mají jako vystřižené z designového časopisu. Většina lidí jim závidí. A většina lidí nikdy neuvidí, že za vším tím pozlátkem jsou šedé trosky s mrtvýma očima, chycené v pasti Potěmkinovy vesnice, z níž se nikdy nedostanou ven. Lidé, kteří se buď ve své vlastní touze po dokonalosti, nebo tlakem okolního světa ocitli ve slepé uličce. Dostat se z ní by znamenalo o kousek se vrátit, ale pro tyto lidi z různých důvodů už obvykle cesty zpět není.

Představil jsem si sebe za pár let, jak se s kyselým obličejem odvracím od svých studijně úspěšnějších kolegů. „A co mám teď dělat?“

„S tím ti neporadím,“ zavrtěl šáš hlavou. „Ale…  mám tu něco, co ti zaručeně zvedne náladu.“ A zmizel v pracovně. Během pár vteřin byl zpět a před nosem mi mával plechovým boxem nacpaným dvd nosiči. Zaplašil jsem myšlenky na kompletní filmografii Silvie Saint a napjatě čekal, co se objeví na obrazovce šášova obřího televizoru.

Už během prvních dvou vteřin  filmu jsem věděl, že šáš doma ukrývá pravý poklad. Dílo, které se naší generaci nesmazatelně zapsalo do podvědomí a tam napáchalo nesmírné škody (srovnatelné snad jen s nováckým Volejte řediteli). Beverly Hills 902 10 – všech 10 řad seriálu plus první čtyři v češtině jako bonus.

Na tomhle seriálu jsem vyrostl. Do české televize přišel, když jsem byl ještě na základní škole, a končil, když jsme maturovali. Na formování mých životních postojů se tedy podílel stejnou měrou jako milující rodiče a pohádky od Němcové.

U televizoru jsme se šášem strávili celou noc. Znovu jsme si ověřili, že drogy jsou špatné, nezletilé matky to mají těžké, podvádět při testech se nemá a nebo že slabším musíme pomáhat. Plamenně jsme diskutovali nad umístěním automatu na kondomy na dívčích záchodech nebo o omluvitelnosti testů na zvířatech. U každého podobně zásadního tématu jsem si přihnul z láhve whisky, takže když si Brandon Walsh na obrazovce potřásal rukou s prezidentem Clintonem, nezmohl jsem se na nic jiného než radostné hýkání.  A když mě šáš ráno vezl domů, visel jsem z okénka, abych mu náhodou nepozvracel auto, a k ranním pejskařům provolával kultovní heslo „Pusťte Donnu k maturitě! Pusťte Donnu k maturitě!“

Kromě ukrutného bolehlavu jsem si z exkurze ve světě, kde dobro vždy vítězí nad zlem, vše je možné a všichni to s vámi myslí dobře, odnesl hlavně to, že není nutno brát všechno až tak vážně.  Protože to, co nám dnes připadá smrtelně důležité, může zítra svůj význam úplně klidně ztratit.

A taky budu muset předstoupit před své přátele s oznámením, že „se jmenuju agent kůpr a jsem alkoholik.“ Jako včera Dylan McKay.