literární západ

Žádné jedovatosti, žádné jízlivosti, žádné prskání – aspoň chvilinku nikoli! Zkuste si představit scénku málem kýčovitou, a přitom veskrze přirozenou: sedíte si v Burgundsku v nějaké vinárničce nebo kavárně, poručíte si lahodné místní vínko, ano, vím, ve Francii po ránu popíjejí vinný mok pouze barbaři cizinci, ale poněvadž jste barbarem cizincem, číšník vám pochválí znaleckou volbu, vínko je medle na stole – a nastává pravá chvíle, abyste sáhli světáckým gestem po čtvrtečních novinách. A namoutě: takříkajíc pravicové Figaro mívá ve čtvrtek rozsáhlou literární přílohu Le Figaro littéraire (Literární Figaro), a když se vám zachce liberálnějšího „Mondu“, ani v něm jistěže nechybí rozsáhlá literární příloha s názvem Le Monde des Livres neboli Svět knih či Ve světě knih. Ač jde o renomované a zároveň hojně čtené deníky, v obou případech jako kdyby se chtěly ve čtvrtek pochlubit i menším literárním týdeníkem. Obě přílohy se jako by vystříhaly psát o stejných knihách, jejich redakce si vybírají jiné tituly, jiná témata, i když se v článcích o spisovatelských výročích docela shodnou. V popředí zájmu je vždy poezie a próza, tuzemská i cizozemská, nechybí však ani informace a hodnocení publikací literatury faktu atd. Zájemce o krásnou literaturu si v přílohách s chutí počte, zvláště když čte ve franštině. A pokud ne, stejně žasne nad kvalitou obou týdenních příloh: jsou sdělné, jsou analytické, jsou kritické – a nejsou reklamní, nejsou komerční, nejsou bulvární.  No a to svrchované vínko k tomu!

Leč pohádky mezitím nastal konec, už jsme zase zpátky na domácích luzích a nivách. Nuže, kolik u nás vychází takových literárních příloh, kolik deníků se tím může honosit? S mírnou nadsázkou povězme, že žádná a žádný, nula vskutku od nuly pojde a kde nic tu nic. Bejvávalo ne-li snad dobře, potom určitě líp, ale dnes? Prezentace literárního života a literárního dění kupříkladu v Orientaci (sobotní příloha Lidových novin) nebo v Kavárně (taktéž sobotní příloha Mladé fronty Dnes) je naprosto nicotná, vskutku až překvapivě mizivá, tam i onam narazíme pouze na ojedinělé literární či kritické příspěvky nebo na anotačně napsané (až opsané) recenze, kterých je po čertech málo. Však také nejde o žádné literární přílohy, ty zmizely v propadlišti českých kulturních dějin. Určitou výjimkou je Salon, čtvrteční příloha deníku Právo: tam sice bývá literatury víc než v Orientaci a Kavárně dohromady, ale recenze se v Salonu vyskytují také zcela výjimečně. Nicméně jde o literární přílohu – jiných nám dopřáno není. Pravda, Francie je o něco větší a pořád platí, že každičký své cti dbalý Francouz chce být spisovatelem, třeba píšícím generálem či ministrem, ale spisovatelem. Koneckonců není divu, když má k dispozici tak výtečné přílohy jako Le Figaro littéraire a Le Monde des Livres.

Ale v české kotlině to přece také bylo možné, byť u nás obyvatelstvo od pubescentního věku počínaje si věru až na vzácné výjimky nepřeje býti spisovatelstvem! Vždyť svého času v Lidových novinách vycházela literární příloha Národní 9 a ta byla srovnatelná s  francouzskými konkurentkami, vycházely v ní i vynikající recenze, někdy přesvědčivější než v dnešních literárních periodikách – jenže kde je Národní 9 konec? Stala se součástí kulturní paměti národa, a ta je, jak známo, děravější než ementál. O pravidelnou deníkovou přílohu tudíž u nás nezavadíte, ani kdybyste ji s lucerničkou hledali (grafomany v Haló novinách nepovažujme ani za příslovečnou výjimku). Nezbývá než sentimentálně a nostalgicky vzpomínat na časy, kdy v Čechách byla zkraje let devadesátých minulého století a předchozího tisíciletí k mání kvalitní deníková literární příloha. Teď jí není, nezbývá než žít trudně bez příloh literárních a s jistou trudnomyslností mlčky koštovat vínko.  Burgundské, i nějaké jiné.