literární západ

Před třemi týdny byly v pražském Veletržním paláci s náležitou důstojností vyhlášeny Ceny Ministerstva kultury ČR a Státní ceny za literaturu a za překlad uměleckého díla. V loňském roce to možná bylo o poznání slavnostnější a vůbec jaksi kumštýřštější, a kdo nevěří, měl být u toho.  Viníky nehledejme, nicméně převelikou „zásluhu“ na tom teď měl moderátor Jan Burian, který si, žel jako obvykle, pletl noblesní večer s televizní estrádou – koneckonců opravdu už pokolikáté! Když jde o persony, u nichž oceňujeme jejich svrchovaný přínos českému umění a kultuře, potom nestačí být ani žvanivě žoviální, ani žoviálně žvanivý. Letos sice Burian nepronesl žádný podobný bonmot, jako když se před časem pochlubil tím, že za celý rok nepřečetl jednu jedinou knihu (však je to vidět!), ale stejně to byla bída bídná – neboli v duchu Viktora Dyka skutečný děs z prázdna. Ve srovnání s páně moderátorem byl daleko víc na úrovni nový ministr kultury, donedávna starosta berounský Jiří Besser: ten jakoby mimochodem utrousil hlubokou pravdu, že skutečné české umění (včetně literatury) zůstává v hlubokém mediálním ústraní.  A lepší to už nebude.

Spěchejme však ke světu knížek: letošním laureátem Státní ceny za literaturu se stal zlínský romanopisec a povídkář Antonín Bajaja, ročník 1942, čili spisovatel o dvacet let starší než nejnovější nositel Ceny Jaroslava Seiferta Jáchym Topol. Bajaja nepíše ani ve stylu experimentující postmoderny, čímž by oslovoval zejména literární teoretiky a kritiky, ani žádné vieweghovské komerčně podbízivé laciňoučké počteníčko, které už i podle esteticky nevytříbených novinářů nepřináší víc než „ukojení na dvě cesty metrem z práce“. Spisovatelovou doménou jsou romány spojující filosofické rozjímání nad osudy české společnosti v poválečném období s „každodenní“ psychologickou drobnokresbou jeho hrdinů (v případě románu Zvlčení dokonce i zvířecích protagonistů, kteří u něho vyznívají sošnější a charakternější než jejich lidské protějšky). Lze již prozradit, že snad ještě nikdy v minulosti se odborná porota neshodla na laureátovi tak jednoznačně jako právě letos na Bajajovi: nejednou se dřív úporně hlasovalo i na závěrečném jednání v několika kolech a stávalo se, že o vítězi rozhodoval jediný hlas.  Pouze jeden člen poroty nyní neplédoval pro autorův román Na krásné modré Dřevnici a k jeho hanbě budiž řečeno, že knihu vůbec neznal; polehčující okolností tu jest, že se k tomu poctivě přiznal. Později to napravil a zařadil se ve Veletržním paláci mezi gratulanty.

Víme také, že mezi více než čtyřiceti (!) kandidáty nynější Státní ceny za literaturu figurovala i Karla Erbová, která je obecně vnímána jako básnířka plzeňská, ačkoli v Plzni drahný čas už nežije, nicméně se dál činorodě podílí na plzeňském literárním dění. A porota její kandidaturu přijala velice vstřícně a Erbová se nakonec dostala až do užšího klání, přičemž v tomto pomyslném závodění předstihla celou řadu známých literátů a v její prospěch se vyslovovali odborníci starší i mladší. A nastojte: dva nejpřednější české literární časopisy odmítly otisknout pochvalnou recenzi básnířčiny nové sbírky s odůvodněním, že o Erbové se vůbec nehodlají na svých stránkách zmiňovat. Což je ovšem cenzura nikoli mravnostní, nikoli politická, nikoli náboženská, nýbrž všehovšudy pramálo inteligentní a především úzkoprse netolerantní. Že se redaktorům nemusí tvorba Karly Erbové zamlouvat, o to nic, každý může mít své představy o poezii, ale tím, že otisknou názor jednoho kritika, se přece s ním neztotožňují! Navíc redakce může požádat jiného pisatele o jiný názor, rozproudit polemiku, může dát najevo, že s názory vyřčenými v dané recenzi nesouhlasí – ale zavrhnout něčí hodnocení takto apriorně, vypuzovat někoho z české literatury? Ale a aj!

Stalo se však. Potom se ale nelze divit, že při soupeření mezi Ostravou a Plzní zaznívaly názory, že má „evropský“ titul vyhrát Ostrava, poněvadž tam mají krásnou literaturu, zatímco v Plzni žádnou literaturu nemají. Když ale o ní pražská ani brněnská periodika nechtějí ani slyšet, pak asi opravdu nikoli. A celý literární Západ aby potom po wernischovsku „žil nebyl“.