literární západ

Všechny Báry, Barky, Barušky, Barbary, Barbory i vančurovské Barbuchy mají zkraje prosince svátek, takže je nejvyšší čas ne snad utrousit, ale ve vší úctě sepsat či napsat pár slov nikoli o Barborkách, nýbrž o Zdeňku Barborkovi. Podnětem se tu paradoxně stalo máchovské výročí: k tomuto jubileu totiž náš jediný literární obtýdeník Tvar uveřejnil z Barborkovy pozůstalosti jeho básnickou skladbu Ignác, skladbu jaksi i ryze máchovskou, velice osobitý autorův dialog s klasickým básníkem – a levitující takříkajíc napříč časem i prostorem. Ten klasik že se zprvu jmenoval  Ignác/Ignaz, to se sice často připomíná, ale stejně si to málokdo pamatuje – a pronikavou knihu Pavla Eisnera Okusy Ignaze Máchy také má přečtenou ještě míň máchovských ctitelů. Leč zpět k Barborkovi a pro začátek odcitujme přinejmenším fascinující autorovo vstupní dvouverší: „Nebuď nám zatěžko sledovat větvení a prolínání času / Lámání prostoru se rovněž nevyhneme.“

Za jakých okolností ale Tvar k této Barborkově nepublikované skladbě přišel? Jak se dočítáme v úvodní poznámce a zároveň mikromedailonu, autorův text vznikl někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let, jistěže 20. století, datován prý však není, takže zbývají pouze odhady či nahodilé hypotézy, týkající se okolností a datace jeho geneze. Tvar získal strojopisný text Ignáce od své redaktorky či spoluredaktorky, básnířky Svatavy Antošové, jíž uvedenou skladbu věnoval sám Zdeněk Barborka na jednom ze setkání s autory Skupiny XXVI (spojenou kromě Antošové například se jmény Roman Szpuk, Ewald Murrer, Bohuslav Vaněk aj.).  Básník zemřel v říjnu 1994 v Litoměřicích (nebo v Ústí nad Labem, jak tvrdí Bohumil Jirásek?), mohl se tudíž daný akt „věnování“ odehrát i poměrně nedlouho před jeho skonem. Lze v této souvislosti plným právem říci, že před jeho předčasným skonem, neboť tento klasik naší moderní experimentální (striktněji formulováno: vizuální) poezie se dožil všehovšudy padesáti šesti let.

Budiž, v jednom ohledu je všechno až krystalicky jasné: koho zajímá české umění poezie, ten ať si Barborkova Ignáce medle vyhledá a obstará a především s dychtivostí, jež je zde na místě, neprodleně i přečte: tenhleten epický text vskutku „stojí za přečtení“.  Třeba scéna, kdy Ignác přispěchá v roce 1891 k lůžku umírající Lori! A čtenáři nám mohou dát za pravdu, že tato krásná skladba by vskutku stála za důkladný, dozajista pečlivě analytický rozbor, který nepatří do prostoru sloupku či zápisníku. Leč klíčová věta v celé této kauze – kterou je možno si přečíst rovněž v připomínaném redakčním medailonku /a poté se v něm ještě dovídáme, že dcera Z. Barborky Lucie Sichigerová udělila Tvaru laskavý souhlas s otištěním Ignáce), zní takto: „Většina Barborkových literárních prací zůstává dosud v rukopisné pozůstalosti.“

A tady se sluší zvolat, ba přímo zahromovat: Jak to je to možné? Jak je to vůbec možné? A toto zvolání nebudiž adresováno pražským kruhům literárním, nýbrž plzeňským kulturním kruhům. Samozřejmě, něco málo z Barborkova odkazu bylo publikováno i posmrtně, například jeho převyprávění šumavských pověstí (Pověsti od Husího křídla, 1995) nebo docela nedávno autorovy verše v knížce Deset básní pro V. V. M. (2009), rozuměj pro výtvarníka Vladimíra V. Modrého. Ale to jsou texty významu spíše zanedbatelnějšího, umělecky závažnější příspěvky se objevily v Pandoře, v Souvislostech, především v Tvaru – a také v Plži. Tam vyšla z iniciativy Josefa Hrubého dokonce „barborkovská“ příloha, konzervativnější plzeňští literáti ji však uvítali spíše ulekaným mlčením. Nicméně se ptejme poznovu: jak je to možné, že více než šestnáct let po autorově úmrtí zůstává většina jeho literárních děl v rukopisné pozůstalosti?

Na to by měli odpovědět především Plzeňáci. Nemáme tušení, co tomu brání, zda dědické náležitosti, zda nějaké mimoliterární zábrany, zda ještě co jiného. Leč lze mít utkvělý pocit, že je v Plzni pramálo zájmu se Barborkově literárnímu odkazu věnovat. Dnes se vyprskávají hříšné peníze na kašny, ovšem v minulých letech byla šance získat grant na důstojné vydání Barborkova díla. A Ministerstvo kultury ČR by také s udělením podobného grantu neváhalo. Jenže zřejmě skutek utekl, a proto se nic nezkazilo, neboť nikdo pro to nic neudělal. Škoda! Možná by aspoň mladí plzeňští básníci – nebo třeba Literární Západ! – mohli začít v Plzni udělovat Cenu Zdeňka Barborky. Jistěže za nonkonformní poezii. Z hlediska literárního života by to bylo jako když – citujme básníka – „žena tam hodí růži“.