literární západ

Mílovými kroky se již blíží svátky vánoční pohody a v zákrytu za nimi už o sobě dávají vědět oslavy silvestrovské. Studiosové mají před sebou trochu zimních vakací – a klást si v tomto rozpoložení otázku, jak to bylo v českých zemích – ba i jinde – s humanismem a renesancí, to je tázání dozajista bláhové a pošetilé. Nicméně: proč ne? Zrovna literární Západ dávných věků je přece s touto nevánoční a nesilvestrovskou otázkou spjat víc než jiné české regiony. Takže jak to s tím opravdu je?

Nepřejme si ale s podobným dotazem vyrukovat na studenty bohemistiky, ať v kuloárech nebo u státnicových sezení. Normální reakce potom představuje cosi mezi tíhnutím k vraždě (co jiného by si člověk zasloužil) nebo sebevraždou (neb je to poslední kapka!). Řídké výjimky nicméně zareagují přímo počítačově a odříkají zpaměti příslušnou pasáž z omšelé učebnice. Těchto výjimek se ptáti dále nebo chtít po nich vysvětlení jednoho i druhého pojmu však může připomínat učiněné vraždění neviňátek. Takže dosti hrátek s nebohou vysokoškolskou mládeží a přejděme raději k učeneckým disputacím, abychom se přesvědčili, že ani slovutní badatelé v tom nemají zvláštní jasno. Někteří to však aspoň přiznávají, zatímco jiní natolik zděšeně a opatrně mlží, až málem i mží, a nejenom mží, ale i úslavují a úhlavují. Nepochybně pro jistotu i radbuzují, poněvadž v českém písemnictví je to problém. Ačkoli kupříkladu v ruské literatuře 15. až 17. století je situace ještě komplikovanější.

A nejen to: solidní učebnice či příručka interpretující český literární středověk, baroko aj. není skoro žádná. Pochopitelně existují úctyhodné badatelské úvahy z pera Eduarda Petrů a několika moderněji myslících medievalistů, ale stejně to nestačí. Zkušená pařížská komparatistka a slavistka Hana Voisine-Jechová v Dějinách české literatury (napsaných pro potřeby francouzských adeptů slavistiky) řeší tento „diskurs“ spíše zdrženlivě než jednoznačně: celou epochu pojmenovává jako vývoj „od humanismu k manýrismu“, přičemž renesanci se do značné míry vyhýbá, hovoří o „kosmopolitním humanismu“ atp. A když už má přec dojít na českou literární renesanci, Voisine-Jechová se zamýšlí výhradně nad jejím „rozpustilým stylem“, za jediného ryzího reprezentanta renesance pokládá Hynka z Poděbrad a další ozvuky tohoto směřování shledává spíše v lidovém čtení. Načež mluví o smíchové skatologické literatuře, o tíhnutí ke galantním erotickým scénám, o ovzduší životnosti a rozpustilosti v tzv. lidovém čtení. Leč v něm spatřuje zjevnou nepůvodnost a zdůrazňuje, že jde o výtvory zprostředkovávající běžné žerty – mj. česky psaná Frantova práva.

Dobrá, badatelka přece jen alespoň fakt tzv. renesančních rozprávek v našem starším písemnictví vyzdvihuje. Ale jak to bylo jinde? Západočeský pedagog Viktor Viktora v článku Renesance, nebo humanismus? (Český jazyk a literatura č. 3, 60, 2009-2010) má za to, že kulturní prostor, do něhož renesance pronikala, byl v podstatě vymezen katolickou Evropou, kde se renesance ze severní Itálie šířila mj. do Chorvatska, Uher nebo Portugalska aj. Uhry, nu ano, i Uhry. Protestantské německé země tudíž ostrouhaly? K tomu náš konzervativní plzeňský medievalista podotýká, že specifická byla situace Anglie, kam „renesance také zasáhla“.

Také zasáhla?? Svatá prostoto! To byl takový zásah do černého, že i naši anglisté by po přečtení této ledabylé formulace jistěže pokaždé nevěřícně vytřeštili zraky a dostali pak z ní žaludeční újmu. Také zasáhla… Ach, alžbětinské drama! Kdyby Stendhal nenapsal Italské kroniky, mohl by napsat Anglické kroniky o britských kondotiérech, pirátech, panovnících, láskách i zločinech… Proč ale renesance nezkusila „zasáhnout“ do nábožensky zvichřených českých zemí? Nehonosili bychom se potom jedině zmíněnými Frantovými právy (tj. plebejskými „pravidly společnosti pijáků“), nýbrž i dílky jednoho pisálka se jménem William Shakespeare vulgo Vilík ze Čekšpérova? Vždyť i jeho renesance „také zasáhla“. Na druhé straně se věhlasný alžbětinec ležérně domníval, že Čechy leží na břehu moře. Teď jsme mu to vrátili i s úroky. Pochybujme však, zda s renesančními.