literární západ

Břeclav, ano, jihomoravská Břeclav se znenadání stala takovým prožlukle hlavním městem české poezie! Natolik kocourkovsky velkorysé poměry vskutku totiž nebývají na tuzemských luzích a nivách k vidění ani běžně, ani náhodou. Vydatně již o tom psala naše média, takže si vše můžeme s potěšením shrnout. Nuže: bývalý starosta Břeclavi města jménem Dymo Piškula, který prý na veřejnosti věru nepůsobil jako člověk píšící verše, jak se ukázalo, klamal tělem a básnickou sbírku skutečně sepsal. A dal si přitom aspoň s něčím práci: jednak si vymyslel sugestivní pseudonym David G. Kamenný (!), jednak přišel na snad ještě „sugestivnější“ název pro své veršování, totiž: Čekání na den lásky. Zdali je to název víc kýčovitý nebo víc banální, o to se netřeba přít – zato s vlastními básněmi si již Piškula/Kamenný – lze-li soudit podle několika zveřejněných ukázek –  nedal námahu v podstatě žádnou. Nebudeme tvrdit, že to jsou vysloveně slabomyslné říkánky, mají k tomu však velice blízko – a jejich značnou vzdálenost od tvůrčího básnictví přeměřovat a měřit nehodláme, poněvadž koneckonců ani špatná poezie nikoho nezabije a v daném případě ani o bědnou poezii nejde. Takže proč o tom obšírně mluvit, koneckonců proč by nějaký starosta nebo třeba policista či obuvník nemohli sesmolit pro svou potěchu verše či veršíky, vždyť hlavně zdraví a zdraví, není-liž pravda.

Jenže pan starosta, což se provalilo až za nového starostování, byl a zřejmě i nadále je a bude víc koumák než básnícíček. Knížku si sice vydal, ale celý náklad prodal městu Břeclav, čili radnici, na níž trůnil. Už jen sám fakt, že svou vlastní sbírku dal vyrobit – a posléze v úplnosti odprodal  – v nákladu dvou tisíc výtisků, je fascinující. Zavedení či renomovaní čeští poetové se nemohou rozhodnout, zda svá v knihu sebraná díla předložit veřejnosti v nákladu dvou, tří či čtyř set výtisků, leč básník trhovec Dymo Piškula, jak vidno, není žádný troškař. V časech, kdy se i svazků Díla Jaroslava Seiferta, našeho doposud jediného laureáta Nobelovy ceny za literaturu, prodá po vlastech českých – ať už z těch či oněch důvodů – všehovšudy pár kousků, lhostejno, zda kupříkladu deset či padesát, břeclavský starosta a nyní ex-starosta myslí a počítá úplně jinak. Jen si to zkuste představit: celé dvě tisícovky výtisků Čekání na den lásky v radničních prostorách! To je víc obludné než obluzující vidění či zjevení, naskýtá se nám v duchu pohled na malou moravskou Milešovku sestávající z knížek veršíků starostových, důležité však jsou i břeclavské účty: šikula pan Piškula to poetické zboží sepsal a řádné prodal – jakoby sám sobě, leč nikoli za své, ale pochopitelně za radniční čili obecní peníze.

A právě z tohoto důvodu se stala kocourkovská Břeclav ze dne na den metropolí české poezie: radnice v čele s „básníkem“ Piškulou přeštědře zakoupila – to znamená nějaký odbor kulturní na základě rozhodnutí svého vedení, laskavě a vstřícně schváleného páně starostou – celý dvoutisícový náklad a vyklopila za něj, máme to díky médiím zjištěné a spočítané, plných 172 220 korun českých. Tuhle částku bychom si měli s rozechvělou úctou opakovat donekonečna: hle, jak se také mohou radnice chovat vůči básnickým a vůbec literárním dílům! Sto sedmdesát dva tisíc za knížku veršíků páně starosty… Obraťme list a vydejme se pro srovnání z Břeclavi až do prosperující prvoligové fotbalové a prvoligové hokejové Plzně: tady místní radnice, tj. příslušná komise přes kulturu byla tak neskutečně laskavá a v roce 2010 podpořila celoroční vydávání literárního měsíčníku Plž – Plzeňský literární život (vycházejícího v Plzni už od roku 2002 a představující seriózní tribunu západočeské literární tvorby) částkou zvící – čtyřicet tisíc korun. Což redakci plzeňského měsíčníku při všem utahování redakčních opasků stačí zhruba na jedno čtvrtletí, směrodatné však je, že je to pomalu pětkrát méně, než kolik v Břeclavi na prkno vysázeli na zaplacení veršíkových opusů svého starosty a nezvedl se proti tomu na veřejnosti jediný hlas. Alespoň pravděpodobně nikoli, a pokud ano, byl asi  klientelistickou většinou smeten z jednacího stolu.  A kdyby pan starosta Břeclavi uspěl i v nedávných volbách, zhola nic bychom o břeclavské nezměrné vášni pro regionální poezii netušili!

Ostatně přibližně tuto částku, tj. 172 220 korun českých, by přitom plzeňský Plž potřeboval k vydání všech čísel v ročníku včetně letní a zimní literární přílohy a samozřejmě i včetně pravidelné přílohy Listy Ason-klubu, která také spolyká obstojné množství financí. Obdržel však, opakujeme, méně než čtvrtinu, a nebýt jiných lidí dobré vůle a institucí dobré vůle, už by v Plzni doplžil. Proto obraťme list raději ještě jednou: známý sršatý publicista Jan Rejžek v Lidových novinách prohlásil se svou obvyklou kategoričností, že se mu jedno výtvarné dílo zahraniční zalíbilo do té míry, že by i za obyčejnou poštovní známku s vyobrazením tohoto výtvoru byl ochoten zaplatit víc než za všechny spisy a svazky Václava Klause dohromady (Rejžek z opatrnosti píše V. K.). To znamená kolik? Dvacet korun? Třicet korun? Čili náš publicista by za jednotlivé knihy pana prezidenta dal maximálně dvoukorunu a kdoví jestli. To by ovšem v Břeclavi neuspěl! Na jižní Moravě mají či měli k písmenkovému zboží svých nadřízených vztah daleko, ale daleko pokornější, velice zdvořile řečeno, i když teď nevědí, co si mají se zbytečně potištěným knižním papírem počít. A co Plž? Nic.  Kdyby vycházel v Břeclavi, otiskoval by verše páně starosty a umíráček by mu neklinkal. Co kdyby je ale neotiskoval?