literární západ

A když i ta poslední červená část slunce zmizela v parku ve stromech a vítr přestával šustit a vzdálení psi štěkat, potom už pokaždé ze stejného místa vyrůstal dnes vyzáblý měsíc a stoupal a stoupal, letěl na nevyspalých a skleněných pohledech a posadil se do zaprášené oblohy a začal s tím bílým světlem a vyprávěním o tmavošedém světě, kde je ticho a klid a všichni chodí brzo spát.

Někde v dálce za polem. Za sídlištěm. Asi sedm hodin odtud. Tam se možná převaluje ráno. Nervózní modrobílé ráno. A horkem potlučený srpen teď barevně oddychuje ve škarpě za městem. Možná. A snad to všechno viděl z okna. Okno se dnes nechá otevřené. Aby se sem dalo jenom doletět. Dveře se zavřou. A potom si lehnul a nastavil držák s kapačkou tak, aby se v noci neválel po trubičkách.

Foto Vijay SebastianRáno odjel tramvají. Asi čtyřkou. Potom čekal na trolejbus. Bylo ještě brzo. Nikde nebylo moc lidí. A byly prázdniny. V tašce měl knížku a jídla a pití tolik, aby tu knížku přečetl.

Cesta byla v poli málo čitelná. A podél nových domků se zahradou a bazénem a pak dál táhla se jako hliněná řeka někam za město a sešlapaná končí u několika bílých laviček. Čtyři bílé lavičky. Je vidět Radyně. A snad by se k ní dalo i dojít. Dole jsou střechy města. Možná chtěl jít dál. A možná se chtěl vrátit a jen se dívat z okna.

Posadil se na jednu z laviček. Četl si knížku. Občas kolem chodili psi a lidi. Někdy si sedli na sousední lavičku. Občas je i vnímal. Dva, co se maj rádi. Nebo ty, co to snad čeká. Seděli a vstávali a pak mizeli v té hliněné řece, po které sem přišli a která se vlévá do moře myšlenek a oceánu vzpomínek a citových nebo bezcitných řek šplouchajících pod střechou města tady až neskutečně vzdáleného. A on si prostě seděl. A snažil se číst. A možná už chtěl spát. Na obloze se červenalo slunce. Město se tlačilo v dolíku. Knížka, kterou četl, už pomalu přestávala mít smysl. Příběh se ztrácel jako všechny prášky proti bolesti. Jako dnešní odpoledne.

A když i ta poslední červená část slunce zmizela v poli a vítr přestával šustit a vzdálení psi štěkat, potom už se nad kopec vyhoupl vyzáblý měsíc a posadil se na oblohu a pomalu rozsvítil bledou svíčku naděje a s malou porcí vosku se vydal do začínající tmy. Tmavošedá obloha. Ticho a klid. Sanitka nechala světla reflektorů kousek od laviček. A snad ještě spal, když cítil, že na dřevěných prknech bílé lavičky tluče srdce.

(z knihy A venku bylo hezky, Pro libris, Plzeň 2004)