literární západ

Magnesia Litera slavnostně vyhlásila Knihu desetiletí – a proč ne! Není třeba pochybovat, že troufnout si na něco takového je pořádný kumšt a docela velké riziko, například by mělo být jednoznačně vymezeno, jaký knih publikací do tohoto velikananánského desetiletého osudí patří a kdo je bude posuzovat atp. Nicméně zmíněná Kniha posledních deseti let je tady. A nemuselo se přitom vybírat z tisíců titulů, nýbrž pouze z několika málo desítek, navíc už svým způsobem přebraných: totiž jedině z těch publikací, které už během deseti let získaly – v rámci soutěže Magnesia Litera –  Literu za prózu, Literu za poezii atd. Pokud by se některý spisovatel, povězme s velkou nadsázkou, umístil třeba desetkrát po sobě na druhém místě a předstihl by tak spoustu jiných kandidátů Litery, do nynějšího výběru by tudíž stejně nebyl zařazen. Ani nějaký novodobý Mácha, kdyby v jednom soutěžním roce Magnesie Litery zůstal s nějakým novodobým Májem o prsa druhý (třeba v kategorii Objev roku atp.), by si teď neškrtl. Taková jsou ovšem pravidla nynější ankety o Knihu desetiletí a pravidla jsou holt pravidla.

Nelze však uvedené anketě upřít, že vzorek vybraných čili vítězných titulů je nemálo reprezentativní a že respondenti ankety se měli o co opřít. Právě tak, kdyby si s tím dal někdo práci, by se ovšem dal sestavit neméně reprezentativní, ne-li ještě reprezentativnější vzorek či soupis knih, které v kategoriích jednotlivých Liter neprávem propadly anebo jim vítězství uniklo o pouhopouhý fous. Vždyť i z nich by se dala stanovit, kupříkladu opět prostřednictvím nějaké ankety, podobná, pouze nějaká jiná Kniha desetiletí! Respektujeme pravidla ankety desetiletí, zároveň bychom však také měli respektovat konstatování, že anketa, v níž mezi vybranými spisovateli vůbec nefigurují (neboli nemohou získat jeden jediný hlas) například, v abecedním pořadí, namátkou toliko z řad prozaiků Michal Ajvaz, Pavel Brycz, Irena Dousková, Edgar Dutka, Daniela Hodrová, Stanislav Komárek nebo Jiří Kratochvil a mnozí další, věrohodnost či přesvědčivost celého projektu velice znehodnocuje. I když, připouštíme, každá anketa a podobné akce tohoto druhu mají svá zlověstná úskalí, své Scylly a Charybdy.

Zároveň však je záhodno zdůraznit, že výsledky této ankety se přece jenom opírají o nějaké veřejné mínění a přes své limity, o nichž jsme se zmínili, mají svou váhu. Organizátoři se totiž rozhodli oslovit plné tři stovky lze říci znalců soudobého literárního života a naší literární kultury; není nám povědomo, kolik z nich zaslalo svůj hlas, dovídáme se však, že vítězný titul – ví se, že jde o povídkovou knihu  předčasně zesnulého severomoravského spisovatele Jana Balabána Možná že odcházíme (získala Literu za prózu v roce 2005) – obdržel více než sto hlasů. A to je zatroleně velký rozdíl ve srovnání s neoprávněně nafukovanou záležitostí, jíž je anketa o tzv. Knihu roku v Lidových novinách, kde vítěz získá třeba něco přes deset hlasů a medle tu máme Knihu roku. (A kde z libovůle redaktorek a redaktorů celá řada expertů vůbec není oslovovena, snad aby právě o to větší váhu měly hlasy osob nepovolaných a především nečtoucích.)

V souvislosti s tzv. Knihou roku je neblaze známá historka, jak všehovšudy den po vyhlášení rezultátů této novinové ankety jeden věhlasný literát – jehož jméno pochopitelně neprozradíme – lamentoval, ba naříkal, že prý kdyby zavčas vyzval tři kamarády, aby v anketě jmenovali i jeho knížku (a oni mu to prý i přátelsky nabízeli!), stačilo by přitom tuto knihu napsat i jako poslední z obvykle uváděné trojice, hned by se posunul na první místo a ruka by byla v rukávě! Tady nic tak obskurního naštěstí nepřipadalo v úvahu, stovka zasvěcených hlasů je totiž stovka zasvěcených hlasů. Jde přece o názor lidí, kteří soustavně nebo aspoň často čtou a sledují současnou českou literaturu, nikoli o nahodilý dojem novináře, který zná nanejvýš Monyovou a Viewegha, nebo o příspěvek přírodovědce, který si s myšlenkou na důchod s překvapením přečte Kafku či Bibli a hned to označuje za knihu roku. A raději vůbec nemluvíme o tzv. špiritovštině, kdy dosebezahleděný oslovený rádobygénius má za Knihu roku pokaždé pouze to, co sám píše nebo teprve uchystává. Nu, není nad pokoru.

Samozřejmě: podstatné je to, že v anketě Magnesie Litery o Knihu desetiletí získala palmu prvenství vynikající kniha. Možná by uspěla i v soutěži s tituly, které s ní za daných regulí soutěžit nemohly. Spějme však z centra do regionu: co kdyby také plzeňské Středisko západočeských spisovatelů nebo Literární Západ vyhlásil anketu o západočeskou Knihu desetiletí? Pokud by se zmíněné literární instituce řídily Magnesií Literou, čáku na vítězství by mohly činit jenom ty knihy, které by získaly Cenu Bohumila Polana anebo v téže soutěži obdržely čestné uznání. Buď by se to stanovilo anketou, kdy by se oslovilo co nejvíce kulturních lidí z regionu, anebo by o tom – aby nešlo o žádnou mediální anketu – mohla rozhodnout nezávislá a nepodujatá porota. Finanční částka by se za odměnu žádná nevyplácela, aby názor porotců nebyl ničím ovlivněn (však jeden namyšlený novinář tvrdí, že Státní cena je toliko přilepšením k penzi, a neví, o čem mluví). Asi to není příliš reálné, anketa by ale také mohla proběhnout ve virtuální podobě: kdyby si každý položil v duchu otázku, která západočeská próza, kniha veršů či humanitní publikace (právnická nikoli!) je oslovila do té míry, že by byl ochoten ji vnímat jako západočeskou Knihu desetiletí. Tak která?