literární západ

V prvním březnovém čísle literárního obtýdeníku Tvar si našeho zápisníku povšiml severočeský literát Patrik Linhart, jinak ovšem prozaik publikující pod mnoha rozmanitými pseudonymy. V Tvaru má příležitostnou rubriku „Čistička“ a v ní glosuje (tj. kriticky či ironicky „čistí“) kdeco v našem literárním životě. Tentokrát se ztotožnil s tím, co se v Zápisníku psalo o takzvané Knize roku, tj. o poněkud obskurní předvánoční či přednovoroční anketě Lidových novin. A nejen to, Linhart se vyjádřil příznivě o celém Zápisníku a označil ho za „fortelný“. No sláva!

Konstatujeme-li to, nejde samozřejmě o žádnou sebechválu. Dobrá věc se chválí sama, leč jak je to s tou špatnou, raději nemudrovat. Označí-li jeden pisatel tyto poznámky za fortelné, může je hned druhý den nějaký druhý či jiný pisatel zhodnotit dejme tomu jako „nefortelné“. Aniž bychom sami sobě jakkoli podkuřovali, ono to bude jako vždy a všude ve všem: jednou se text Zápisníku vydaří, podruhé méně, jednou je třeba opravdu fortelný, podruhé holt opravdu fortelný není. Důležité je, že bývá čten i v jiných regionech (včetně pražského bizarního světa) a že může vyvolat souhlasnou reakci stejně jako nějakou nesouhlasnou reakci. A mělo by být samozřejmě, že každou případnou nesouhlasnou reakci, je-li více či méně podložena zasvěcenou argumentací (byť třeba jen naznačenou), je záhodno vnímat mnohem pozitivněji než všelijaké slabozraké chvalozpěvy, které se objevují v regionálních tiskovinách.

Ty sice vypadají na první pohled čili při nějakém prvním a většinou i definitivně posledním čtení docela neškodně a dokonce i laskavě, ve skutečnosti se ale takováto přičinlivá olizování autorských nohou stávají spolehlivým zdrojem zlovonného hodnotitelského smrádku. Ten sice může být zdánlivě příjemný, je v něm jakoby teploučko, zase pouze „jakoby“, smrádek je však stejně smrádek, lepší to s ním nebude a z odstupu času se z něho vyklube učiněný smrad a později dokonce puch nad puchy. Nekritický puch nad nekritické puchy. Zrovna některé výtvory tohoto druhu v Plzeňském deníku se dají přirovnat k neblaze proslulým sovětským voňavkám, z nichž se rozprskávají jacísi pomyslní džinové, nabobtnalíi úplně prázdnými, leč o to víc zasmrádle chvaličskými slovy. Jenomže ouha: náš podkuřovaný autor či podkuřovaná autorka pochopitelně zhola nic ošidného nevnímá a je mu (nebo je jí) v pochvalném puchu arciže blaženě. Vždyť mu nikdo nic nevytkl a tudíž i zklamaná sousedka dělá, že mu to nebo jí to nezávidí.

Volat po principu kritičnosti v posuzování literárního díla, to znamená vracet se do staroslavných časů Josefa Krasoslava Chmelenského a jeho vlasteneckých druhů. Již tenkrát se zvedaly bouře nevole, že jakýkoli kritický šleh či skoro nevinná kritická jedovatost nadosmrti ublíží nebohému autůrkovi (autorek bylo pomálu) a nejspíše v důsledku nemilosrdně vymaže lid a národ český z povrchu zemského. Dvě století jsou pryč a dohromady jakoby nic se nezměnilo. Nechť se provádějí všelijaké nepřístojnosti, nesmí se o tom kritickým slůvkem ani zavadit. Jeden raději nejmenovaný (byť v Plzni vědí všichni všechno, rádi však o všem mlčí) – budeme říkat Pisatel – vytrousil ve svém textu evidentní ptákovinu, jak to říct jinak? Bylo jich pohříchu nesrovnatelně víc, mluvme však toliko jen o té jedné. A byla průkazná, stejně jako jiné, něco jako kdyby Pisatel kázal vodu a pil víno, nebo třeba žvanil o prachu a měl mluvit o hrachu. Příkladů by bylo habaděj. Zkrátka a dobře šlo o zjevně viditelnou chybu. (Nemluvě o ostatních.) A co se stalo?

Stalo se, že se na tuto „chybu“, resp. na tuto hloupost do nebe volající chtělo v literárním časopise upozornit. Nikoli ve zlém, ale důrazně, snad i s tou troškou kritické jedovatosti. A co se medle nepřihodilo? To nesmíš, to by byl bulvár, to by ho mohlo zbytečně ranit, to nesmíš, to by ho mohlo totálně deklasovat, ozval se ne toliko výkřik, ale zděšený křik křik křik nikoli shůry, ale málem ze všech světových plzeňských stran. Pochopitelně v tom „lítalo“ vícero lidí: nikdo chybu v knize neopravil, nikdo na ni neupozornil, páni lektoři si dali nefalšovaného plzeňského majzla, páni redaktoři se o text vůbec nestarali, jelikož si dali za knižní vydání předobře zaplatit, o panu Pisateli netřeba mluvit. No dobře, proč ho však nelze pokárat, že si plete prach s hrachem a hrach s prachem? Protože to přece nejde, to nesmíš, vždyť je to Profesor! Nebo Nadprofesor! Nebo Ředitel! Nebo Nadředitel! Nebo dokonce Nadnadnadředitel! Těm všem či jiným kdyby se holt něco vytklo, to by hned nastal konec světa. A ti, co mají z těch Nadředitelů či Nadprofesorů tak neuvěřitelný strach, by to nepřežili už teď. Ergo: mají strach o sebe, strach ze svého strachu. V tomhle je celé jádro pudla, ba spíše ustrašeného pudlíka. Strach ze strachu, o to zde běží, o žádnou rádobypohodu v plzeňském literárním světě.

Ano, to je to jádro vyplašeného pudlíka. Kdyby například zmíněný Patrik Linhart napsal ve svém komentáři, že Zápisník není ani trochu fortelný, ba naopak, dr. No by dozajista neskákal radostí až ke stropu. Ale nepřipadal by si ani zbytečně raněný, ani totálně deklasovaný. Čili ani jako ukřivděná chudinka, ani jako přecitlivělá vztahovačná slečinka. Možná také díky tomu, že není žádným Nadnadřiditýlkem nebo nějakým Podpodprofesůrkem, takže ho doufejme ani v budoucnosti neraní žádná rozumná slova a totálně ho nedeklasuje nějaká oprávněná výtka. A dojde-li v jiných případech na slova nerozumná a na výtky neoprávněné, i takový už je život. Jenže je zapotřebí mít na paměti i v patrnosti, že ti, co mají zadničku non stop staženou až scvrklou samými obavami o nezraněnost a nedeklasovanost všech těch velevážených Nad- či Podprofesůrků a Nad- či Podřiditýlků, v jeho případě by strachy neucmrdli raději nic. Koneckonců s těmi druhými rádi sdílejí stejný puch.