literární západ

Nejenom plzeňský měsíčník PLŽ – Plzeňský literární život uděluje ceny, jež zaštiťuje redakce tohoto časopisu (a nezasvěcení proti tomu mohou brojit kolik chtějí, o to víc zůstávají dál lidmi nezasvěcenými, v nezasvěcenosti pobývajícími): podobně si už spoustu let počíná redakce Revolver Revue, více či méně čtvrtletně vycházejícího periodika, jež se v prvé řadě (a to již od předlistopadových samizdatových časů) věnuje literatuře a výtvarném umění. Pokud ale PLŽ uděluje svých výročních cen vícero, Revolver Revue vyhlašuje pouze jednu jedinou Cenu Revolver Revue (takhle se náš kvartálník má podle přání redakce RR psát a takto se na její žádost má název ceny i skloňovat: budiž). Tentokrát ji obdržel Bohumil Doležal, politický komentár a glosátor, svého času též poslanec Federálního shromáždění – a kdysi také literární kritik.

Opravdu kdysi! Jenže v šedesátých letech byl Doležal výsostným kritikem hodným tohoto jména: stejně jako podobně nonkonformní a neústupný Jan Lopatka uveřejňoval zejména v tehdejším literárním měsíčníku Tvář (po dvou letech zakázaném) sérii příspěvků, o nichž bylo nyní, s odstupem mnoha let, právem řečeno, že se v těchto svých kritických postojích velice ostře vypořádával s díly, jež „tehdejší kulturní veřejnost považovala za prakticky nedotknutelná“. Veřejnost? Především pochopitelně ti, kterých se Doležalovy příkré polemiky týkaly a kteří se mohli bránit jediným možným způsobem: tím, že nakonec prosadili zakázání časopisu. Uplynulo skoro půl století a autorovy kritiky vyšly v nakladatelství Torst v obsáhlém souboru s názvem Netrpěná literatura.

Tuto autorovu knihu, představující více než dokument dobové literární kultury, by měl znát každý, koho zajímá, co se odehrávalo v českém literárním životě před srpnovou okupací 1968. Pravdou ovšem je, že když tyto kritiky byly vydány, Bohumil Doležal už opravdu dávno neměl se světem tuzemské literární kritiky nic společného – na rozdíl od předčasně zesnulého Lopatky, který v disentu agilně podporoval a interpretoval dění v literárním samizdatu a především v kruzích undergroundu. Navíc se Doležal názorově rozešel s lidmi kolem Charty 77, k jejímž signatářům také patřil – a říká se, že byl z tohoto světa spjatého s Havlovým Hradem ve vší tichosti „exkomunikován“, což možná platí doposud. Nějakou dobu vystupoval dokonce jako obhájce „antihavlovského“ Václava Klause, později se však stal naopak jeho nemálo nesmiřitelným kritickým odpůrcem.

Sečteno a zváženo: Bohumil Doležal byl nyní dekorován Cenou Revolver Revue, udělovanou redakcí literárního a výtvarného časopisu, nikoli za své prastaré radikální literárněkritické postoje, nýbrž – jak se zdůrazňovalo – za svůj „neutuchající a nepředpojatý kriticismus“, který během posledního čtvrtstoletí dával najevo a dokazoval především jako zmíněný politický komentátor. Proslul kupříkladu jako nesmlouvavý kritik postojů, s nimiž se česká společnost nemálo zatvrzele a indolentně staví k problematice poválečného vyhnání či tzv. odsunu či vysídlení sudetoněmeckého obyvatelstva. Vzhledem k těmto svým nejednou vyhraněně publicisticky zformulovaným stanoviskům si politický publicista „nadělal“ velké množství nepřátel. V tomto smyslu je Cena Revolver Revue i oceněním jeho názorové houževnatosti. Jenže je to uznání přicházející ze světa literárních periodik. Tudíž nikoli ze strany nějakého společenského týdeníku nebo kulturně politické instituce.

Pokusíme-li se o nějaké přijatelné srovnání, bude to po čertech těžký oříšek! Dalo by se to přirovnat dejme tomu k situaci, kdy plzeňský literární měsíčník Plž nesloží hold v podobě Ceny Plže žádnému ze svých „plžích“ autorů, nýbrž někomu jinému. Třeba člověku, kdo nikdy nezapochyboval o prožluklosti plzeňských práv, i když uskříplé dušičky, z nichž se nahonem poskládal tzv. etický panel, hájící nezkorumpované morální panictví či panenství našich vykutálených pánů justiciárů, zbaběle a především servilně vykřikovaly pravý opak. Zkrátka a dobře někomu mimo literaturu a kulturu. Kdo by to tak mohl být? Generál Patton? Nebo plzeňský rodák Jiří Suchý? Nebo slavný fotbalista Jiří Sloup, rodem Západočech, který ovšem svá nejbáječnější sportovní léta prožil ve vršovickém Ďolíčku – v zelenobílém dresu FC Bohemians Praha?

Raději se od Ceny Revolver Revue vydáme směrem do Plzně jiným obloukem. Právě Bohumil Doležal a Jan Lopatka, jak bylo řečeno, neslitovně svrhávali na stránkách Tváře z piedestalu zmíněné „prakticky nedotknutelné“ tzv. veličiny tehdejších časů. Patřili k nim i někteří univerzitní profesoři a v Tváři takto dostával co proto bohemista František Buriánek. Oprávněně: jeho přístup k českému písemnictví můžeme v mnoha směrech pokládat za ne-li za odstrašující, potom za tuze necitlivý, ideologizující, podléhající dobové politické publicistice, pohříchu i občas za nesečtělý. Dobrá, nekopejme do nebožtíků, připusťme, že pozdní práce autorovy nepodléhají tak úplně zapomnění jako většina jeho prací starších, navíc ve srovnání s paskřivým zloduchem české bohemistiky Vítězslavem Rzounkem byl Buriánek v podstatě jen v literatuře se neorientující nebo krátkozrace ji nazírající vysokoškolský funkcionář. Kromě toho je spjat s Klatovami, o literárních Klatovech napsal knížku a na klatovském hřbitově je také pochován.

Proč to ale zdůrazňujeme? Poněvadž plzeňská literární bohemistika, přinejmenším ti nejvíce otitulovaní, to jsou Buriánkovi žáci. A nejenom žáci, ale i jeho skálopevní vyznavači a arcivěrní uctívači. Psali u něho diplomové práce, skládali u něho doktorské zkoušky, obhajovali u něho práce kandidátské – a vše, co takto předložili k posouzení, muselo projít buriánkovským filtrem, jinými slovy vyžadovalo to z funkcionářských výšin znějící pochvalu od člověka, který hodnotu krásné literatury podmiňoval její podřízeností virtuálním řadám ideologické estetiky. Sociální reportáže kladl na veškerou českou modernu: koneckonců i proto, že filosofii moderního umění nerozuměl ani za mák. Drobnokresba, to byl Buriánkův ideál: obzvláště ideologicky motivovaná drobnokresba.

Nuže, právě takto, v těchto stopách kráčejí notný kus za kumštem literárním Buriánkovi věrní plzeňští obdivovatelé. Kdyby ti měli rozhodovat o Ceně Revolver Revue, zrovna Bohumil Doležal by ji nedostal v žádném případě a zesnulý Jan Lopatka teprve ne. A byli by pravděpodobně nejraději, kdyby někdo se slzou v oku zavzpomínal na staré buriánkovské časy a medle ustavil Cenu Františka Buriánka.