literární západ

Když dva dělají (skoro) totéž, nikdy to není úplně totéž, povězme poněkud tajuplně, nicméně pokud jde o dobrý úmysl nebo o dobrý úmysl, vždy se najde víc pozitivního než negativního. Z tohoto hlediska je jednoznačně pozitivní, že u příležitosti dvacetiletého jubilea přeshraniční spolupráce Regionální skupiny Východní Bavorsko, Svazu německých spisovatelů a Střediska západočeských spisovatelů vydalo německé nakladatelství Kern sborník Herzenslandschaften/Krajiny našich srdcí, v němž hned na začátku čtenář nalezne podrobnou kroniku uplynulých „dvaceti let setkávání spisovatelů Plzeň – Řezno“. Ve sličném sborníku je zastoupeno celkem 28 autorů (16 německých, resp. bavorských, 12 západočeských) v jakési zrcadlové podobě: kupříkladu na stránce nalevo je báseň v českém originále, napravo ji lze číst v německém překladu.

Důkladnou recenzi tohoto záslužného edičního počinu (vydaného zřejmě především díky finanční podpoře města Řezna/Regensburgu) sepsal náš bohemista a germanista Martin Šíp a vyjde v zářijovém čísle měsíčníku PLŽ. Proč až v zářijovém? Inu, místo aby Středisko západočeských spisovatelů doslova okamžitě a bez průtahů poskytlo jedinému plzeňskému literárnímu časopisu recenzní výtisk, dalo si s tím načas. Nicméně recenze je hotova, můžeme na ni již nyní odkázat, navíc oceňme už s předstihem recenzentův nadhled a snahu reflektovat to nejpodstatnější, co je třeba u daného titulu ocenit – a není zapotřebí v tomto smyslu něco doplňovat. Nicméně si Martin Šíp některé otázky (zřejmě z vrozeného taktu) spjaté s tvářností sborníku nepoložil, položme si je tudíž v našem Zápisníku místo něho, takříkajíc v jeho zastoupení. A také s nemalým porozuměním, proč o některých problémech raději pomlčel, neboť mu právem vyššího principu mravního i tvůrčího záleželo na v tomto případě nepochybně výstižném a nosném sloganu: Es lebe weitere Zusammenarbeit!

Ano, tak jest – Es lebe! Leč jak to vypadá z pohledu odjinud? Prozraďme, že recenzent s potěšením píše o „relativně obsáhlém výběru západočeských básníků a prozaiků“. Ergo: je dvanáct autorů mnoho nebo málo? Aritmeticky vzato je to přibližně pětina členů Střediska, takže mluvit o „obsáhlém výběru“ se dá mluvit opravdu pouze s přelaskavou nadsázkou. Mimochodem: Každý autor prý měl zpočátku „nárok“ na jednu tiskovou stranu, hned čtyři z dvanácti však toto penzum překročili a mají ve sborníku strany dvě. Přejme jim to, co však ti chudáci nebožáci, kteří byli odmítnuti pro mírně překročený rozsah? Kdyby dostali šanci text aspoň malinko zkrátit, byli by možná ve sborníku a měli by z toho radost. Nedostali, nejsou, radost nemají ani v krajině svého srdce. Holt jsou autoři rovnější a někteří jsou ještě rovnější.

Passons, jdeme dále! Ze západočeské strany figuruje ve svazku celkem dvanáct autorů, jak již bylo řečeno, z toho osm básníků a čtyři prozaikové: nejmladší je ke čtyřicítce se blížící Jan Sojka, nikdo jiný z nové generační vlny západočeských literátů tady není. Mladší autoři tudíž zastoupeni nejsou, stejně jako mnozí další literáti z regionu, namátkou Roman Kníže, Miloslava Ledvinová, Martin Šimek, Karel Trinkewitz, Eva Válková, Alena (nebo Alenka? jak je to správně?) Vávrová… Možná texty nezaslali včas nebo byly jejich příspěvky opravdu přespříliš dlouhé, leč ručku na srdce: dvanáct je docela málo. Mělo jich tam ze západních Čech být aspoň šestnáct, neboli stejný počet jako literátů německých či bavorských. Leč nenaříkejme, už se stalo, pouze ten výběr opravdu mohl být obsáhlejší…

Pojďme nyní k závěrečné části sborníku, která je také dvojjazyčná, týká se německých i českých autorek a autorů a nazývá se: Stručné životopisy. Přitom v řadě případů o žádné životopisy nejde, pouze o bibliografické knižní údaje! Například u Lubomíra Mikiska není „biografického“ absolutně nic a v českém znění chybí dokonce též autorův rok narození (jakož i místo narození)! V německém znění uveden je, neprozrazujme ho však, zvláště když je Mikisek mladší než pisatel těchto řádků. Prakticky nic životopisného nenajdeme ve „stručných životopisech“ ani u Milana Čechury nebo Iva Fencla, skoro nic u Vlasty Špinkové. Přitom by to německé spisovatelské kolegy mohlo zajímat! Budiž však, stejně tu není nikde řečeno, kdo medailony připravoval nebo kdo je redigoval: zda sami autoři nebo někdo jiný. Redakce to nebyla bezchybná: kupříkladu právě u Lubomíra Mikiska je v českém znění správně uvedeno, že je spoluautorem svazku Duhová kulička, jenže v německém znění figuruje jako jediný pisatel této knížky (paradoxně v medailonku o Čechurovi stojí oprávněně psáno, že je také spoluautorem Duhové kuličky).

Ještě krátce k medailonkům německých autorů. Všichni do jednoho mají k textu připojenou mailovou adresu, zatímco z českých literátů ani jeden. Inu, jiný kraj, jiný mrav! Česká přetlumočení německého originálu ovšem mohou svou stylistickou nemotorností nejednou pobavit, například když čteme, že ten a ten spisovatel „po studiu germanistiky pracoval jako zaměstnaný“, jiný „září slovním projevem“, „příležitostně zabrousí i do jiných literárních žánrů“, „propůjčuje nesrovnatelnou pečeť svého hlasu“ nebo se „podílí na dalších spisovatelských aktivitách“ – to snad že chodí s kolegy do hospody? Také by mě zajímalo, jak se asi někdo „zabývá v řadě relací kulturou východních sousedů“ – to by mělo jít přece především o Rakušany a o Švýcary! Nebo že by šlo o Čechy a Poláky?

Ještě pár slov k českým medailonkům, prý „stručným životopisům“. Houby životopisům! Takže například: celou Plzní zněl a zní jeden hlas, že Josef Hrubý získal Magnesii Literu. Čteme to i tady. Zase a bohužel nutno pověděti: Houby. Magnesii Literu obdržel kdosi úplně jiný, to se dá zjistit a bylo to v médiích dostatečně zřetelně psáno i zdůrazňovalo se to: vždyť Hrubý byl oceněn Literou za poezii. I to je velké uznání, proč to však nafukovat do nesmyslné bubliny? Kdyby ji opravdu dostal, tu Magnesii, shrábl by k tomu i dvě stě tisíc korun českých. Ale že nedostal, tak neshrábl, stejně si však v Plzni všichni vedou svou. A ještě k cenám: opravdu byl Jan Sojka vyznamenán Cenou Bohumila Polana pro rok 2006? Nebylo to později?

Texty medailonů asi nikdo nesjednocoval, pokud je vůbec korigoval. Takže některá zjištění jsou skoro kuriózní. Jde o sborník Střediska západočeských spisovatelů, leč z dvanácti zastoupených autorů jediná Jaroslava Málková ve svém „stručném životopise“ připomíná, že je členkou SZS (je i předsedkyní), vůbec nikdo jiný. Přitom všech dvanáct jsou členy Střediska, asi to však nepokládali za nezbytné uvést. Ivo Fencl raději vyzdvihl, že je členem Sdružení přátel Jaroslava Foglara a České společnosti Sherlocka Holmese! Budiž mu přáno. Dále: pouze dva z dvanácti (Tamara Kopřivová a Jan Sojka) uvedli, že jejich texty vyšly rovněž v antologii západočeské literatury, nazvané Na dva západy. Přitom v ní publikovalo všech dvanáct autorů z Krajin našich srdcí! Zbývajících deset na to zřejmě zapomnělo jako na smrt. Škoda, přijde to líto. Ba i ty, Milane… A ještě jednu perlička: jediná Jitka Prokšová prozradila, že prý „příležitostně publikuje v časopise PLŽ“. Děkujeme za všechny autory a redaktory Plže, paní Jitko! Přitom v Plži pochopitelně publikují úplně všichni z této dvanáctky, někteří už dokonce deset let. Erbová jako Hrubý, Fencl jako Gruber.

Tak, tak: Krajiny našich srdcí. A jak je to s tím, když dva dělají totéž a není to totéž? Tomu se hodlá Zápisník věnovat někdy příště, až se bude zabývat podobným sborníkem – jenže z Liberce města.