literární západ

Možná to všichni vědí, možná jenom někteří, nicméně jest pravdou pravdoucí, že se až do našich časů – zřejmě v maximální úplnosti – zachovala osobní knihovna Karla Čapka. Příští Vánoce uplyne už pětasedmdesát let od spisovatelova předčasného úmrtí, jeho knihovna je však stále tady a svým způsobem připomíná nebo i představuje Čapkův kulturní i společenský svět. Pravděpodobně se takto řádně zachovala rovněž z toho důvodu, že jde o soukromý majetek, že je drahnou dobu v držení potomků Karla Scheinpfluga, bratra Olgy Scheinpflugové – a stojí za zmínku, že nedávno byl u nás vydán knižní soupis této osobní Čapkovy knihovny. Budiž konstatováno, že dokonce i s podrobným komentářem. Kdopak tuto publikaci asi vydal? Že by Torst, Druhé město, Host, Argo, Karolinum, Triáda, Paseka nebo jiné velké nakladatelství? Nebo se o to zasloužila pražská Národní knihovna? Nebo bohemisté účinkující na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy? Kdeže, ač je to skutečně k nevíře, toto unikátní vydání připravila a přivedla na svět pražská Vysoká škola chemicko-technologická, neboli instituce po všech stránkách nefilologická. Že by z úcty k autorovi Krakatitu? Nebo že by z nehynoucí úcty k české literatuře?

Všechny knihovny mají své osudy a každá se utváří poněkud jinak. Z nejnovějších Zpráv Společnosti bratří Čapků (září 2012, č. 106) se dovídáme, že osobní knihovna Karla Čapka se neskládá pouze z beletristických titulů, které si spisovatel svého času zakoupil nebo které obdržel, přičemž zpravidla s vřelým věnováním, od svých literárních kolegů včetně zahraničních (například od Heinricha Manna, Filippa Tommassa Marinettiho nebo Georgese Duhamela aj.). Do soupisu knihovny byl zařazen, zřejmě naprosto oprávněně, taktéž soubor knih, které Čapek zdědil po svém otci, lékaři Antonínu Čapkovi. A nejen to: součástí knihovny byla rozsáhlá sbírka gramodesek, kterou Čapek pořizoval zejména v letech 1928-1933 a která čítala bezmála pět stovek kusů. K tomu ještě lze připočíst více než sto katalogů světových gramofonových firem s důkladnými informacemi o nahrávkách. Tento unikátní soubor orientální a lidové hudby z celého světa Čapkovi dědicové v roce 1981 předali do pražského Náprstkova muzea; dnes je převeden na kompaktní disky a zčásti i zpřístupněn odborné či laické veřejnosti.

To není všechno: nepřehlédnutou skupinu knižních publikací tvoří v Čapkově knihovně nejrůznější cestovatelské bedekry a další publikace s informacemi potřebnými k putování do ciziny. Také na jejich základě pak přece postupně vznikaly známé soubory autorových cestopisných fejetonů. Další pozoruhodnou část umělcovy osobní knihovny tvoří různé praktické příručky o zahradnictví, vedle nichž tu jsou k dispozici nabídkové katalogy a prospekty tehdejších zahradnických firem. Najdeme tu rovněž knihy o kvantové teorii, o radiologii, o imunoterapii… Jsou tady nepochybně zastoupeny i cizojazyčné beletristické knihy. Na druhé straně je zde také relativně hojný knižní soubor pohádek z celého světa. Jak se zdá, tematický záběr osobní knihovny Karla Čapka byl tudíž nemálo mnohovrstevný. Mělo by být též připomenuto, že spisovatelův knižní fond čítá dohromady téměř dva tisíce svazků, přičemž do něj nejsou zahrnuty knižní celky, které s největší pravděpodobností nepatřily přímo Čapkovi, nýbrž jeho choti Olze nebo jejím příbuzným, nebo které byly přidávány v dalších obdobích (například další encyklopedické svazky).

Trojice autorů, která zmíněnou publikaci připravovala, samozřejmě narazila i na určité pikantní okolnosti. Zhruba desetina titulů patřících do Čapkovy osobní knihovny zůstala nerozřezána (tenkrát se totiž knihy prodávaly či vyhotovovaly nerozřezané), to znamená nečtena či nepřečtena. Nad těmito výtisky, jak se výstižně konstatují Zprávy Společností bratří Čapků, by se „dalo nádherně spekulovat o tom, čí knihy Čapek rozřezal a četl a čí pouze zařadil do knihovny; na takové téma by se daly vytvářet nejrůznější teorie, tyto úvahy však ponechme literárním badatelům“ (s. 4). Podobné úvahy se jistěže v hlavě a v mysli vyrojí přímo samovolně nejenom literárním badatelům, poprávu však píše Martin C. Putna, že i tyto knihy Čapek považoval za důležité mít je doma a obklopovat se jimi. Jinak by mohly rovnou a bez okolků zmizet v propadlišti dějin – neboli v nějaké popelnici nebo dnešním termínem v kontejneru.

Právě kulturní a literární historik Putna v této souvislosti důrazně připomíná, nakolik důležité nejenom pro filologa nebo člověka z humanitních oborů, nýbrž i pro další lidičky nestrnulého myšlení je těšit se doma z knihovny nebo aspoň z knihovničky: řídíme-li se zásadou mít knihy rád, potom to obvykle vede k rozhodnutí obklopovat se jimi, přijmout je za část domova. Kritik má za to, že „přítomnost knihovny u nás doma je jednou ze základních potřeb člověka“, že každá knihovna je z mnoha důvodů v něčem unikátní, nezaměnitelná, a že „pokud člověk knihovnu nemá, něco z jeho života zmizí“. Ano, pokud se takhle z našeho fyzického bytí vytratí knihy, po nich se vytrácejí další a další pozitivní vlastnosti. A potom volky nevolky přicházíme do nechtěného kontaktu s přitroublíky, kteří se seč mohou pletou do kultury (vesměs pro peníze) a veřejně se chlubí, že letos nebo loni a předloni „nepřečetli jedinou knihu“. Však to z nich také kouká jako sláma z bot, i kdyby ty boty měli sedmimílové. Neblahoslovení chudí duchem.

Takže si v duchu můžeme položit otázku: máme doma osobní knihovnu? Nebo knihovničku? Máme ji rádi? Kolik svazků taková knihovna může obnášet? Skrovnou kupičku exemplářů nebo třeba i několik tisíc, neboli mnohem víc než ta Čapkova? Dnes už nemíváme nerozřezané knihy, někteří si je už ani nedovedou představit, leda ty výtisky, které takto nerozřezané objevíme co vzácné kousky v antikvariátech, můžeme však mít doma v regálech spoustu knih nepřečtených, nedočtených, rozečtených, načtených… A také těch, o které jsme sice v minulosti přišli s nezbytí nebo nešťastnou náhodou při stěhování nebo při rozličných partnerských pohromách, leč které přesto tak či onak přežívají v naší mysli, jako kdyby pořád ještě zůstávaly s námi. I tyto knihy nechť jsou pochváleny. O knihovnách ani nemluvě.

A jaképak poučení z toho všeho plyne? Mějme osobní knihovny a pečujme o ně, přátelé. Přinášejme do ní knížku za knížkou jak dar nestárnoucí a nejposvátnější. Brzy je nebude kam dávat, co však na tom záleží! A nebojme se je srovnávat třeba i s tou Čapkovou. Upřímně řečeno, dva tisíce titulů je na spisovatele formátu Karla Čapka trestuhodně málo. Kdo však ví, třeba mu ale spoustu knih potajmu rozfofrovala Olga Scheinpflugová!