literární západ

Teplický prozaik, básník, publicista a… Patrik Linhart načrtl své dojmy ze Zápisníku dr. No v rubrice Haló, tady čistička!, kterou ve více či méně pravidelných intervalech uveřejňuje v pražském literárním týdeníku Tvar. Především Linhart upozornil na vlastní fakt souborného knižního vydání textů ze Zápisníku z let 2010 a 2011 a posuzuje je s vlídnou blahosklonností, takže pisatel těchto řádků mu tímto adresuje děkovnou poklonu. Ale i kdyby Tepličan nebyl tolik vlídný, stejně by bylo zajímavé, co o Zápisníku dr. No napsal a co ho zaujalo: tudíž nejen to, co pověděl, že prý měl v ruce skutečnou 3D knihu, kterou možno potěžkat jako druhdy kníže Václav své kopí.

Patrik L. konstatuje, že nesleduje západočeské literární dění pravidelně, takže si v knize docela početl – a kromě toho uznale pokyvuje hlavou, jaký je dr. No zapálený Západočech! Tak zapálený určitě je, i když by ho někteří milí a zejména opatrní Západočeši nejraději medle upálili na hranici, jenom asi nevědí, kam tu hranici mezi příšerně nevkusné kašny na náměstí Republiky naaranžovat. To je však jejich páníčkovský problém, s nímž si dozajista poradí v náležitě opatrnickém duchu. Raději zase honem k Linhartovi: vrací se zejména k někdejšímu zápolení Ostravy a Plzně o titul EHMK 2015, oceňuje, že dr. No tolik straní Plzni, leč jeho postoj nesdílí a na adresu Plzně kategoricky prohlašuje: „Škoda, že tam mají tak malounko autorů.“

A to je slovo do pranice. Nemá smysl mít Linhartovi za zlé, že si to myslí a že se nezdržoval kupříkladu bedlivým pročítáním seznamu členů Střediska západočeských spisovatelů. Anebo třeba Slovníkem českých spisovatelů od roku 1945, v němž, jak již jsme nejednou s politováním konstatovali, by plzeňských literátů vinou někdejší plzeňské indolence bohužel napočítal opravdu poskrovnu. Má zkrátka a dobře za to, že v západních Čechách je literátů „malounko“, rozuměj takových, o kterých by se vědělo a jejichž pověst by překročila hranice Plzeňského kraje. Linhart samozřejmě není žádný ignorant, nepochybně měl v rukou antologii západočeské prózy a poezie Na dva západy, nicméně vzápětí vynáší další příkrý verdikt. Západočeská literatura, resp. soudobá literatura vzešlá ze západních Čech, to jsou podle jeho názoru všehovšudy tři jména: Hrubý, Sojka a Katalpa. Čili Josef Hrubý, Jan Sojka a Jakuba Katalpa. Nikdo jiný.

Posléze ještě Patrik Linhart sice zmiňuje Helenu Šlesingerovou, víceméně právem však již nikoli jako kdysi výrazně talentovanou básnířku, nýbrž jako „jednu z vůdčích aktivisátorek literární praxe v Plzni“. Nuže, opakujme to ještě jednou, v Linhartově povědomí (a to jde o autora vnímavého a sečtělého) je Plzeň či západní Čechy spojována toliko s uvedenými třemi literáty, nikdo další se na uzounký západočeský Olymp nevešel. Lze mít za to, že nejenom v jeho mysli, ale i v představách širokého spektra kulturní veřejnosti. Teplický spisovatel s největší pravděpodobností zná i další autorská jména, ta však v jeho očích důstojně nereprezentují západočeskou literární současnost. Tumáš čerte kropáč! To možná neví, že nebohou Katalpu neberou v Plzni příliš vážně. Pročpak? Nuže, nejspíše proto, že v soudobém českém kulturním povědomí skutečně právě (také) ona reprezentuje zmíněnou současnou západočeskou literaturu… Ano, Jakuba Katalpa, v Plzni přehlížená a podceňovaná, ne někdo či kdokoli jiný.

Linhart se v této souvislosti rozpomíná na své vlastní literární čtení v Plzni a (naprosto nikoli dotčeně) připomíná, jak jeho básnické kreace, který byly při podobném čtení v Ostravě „oslavovány“, tenkrát v Plzni byly naopak „zavrhovány“, shodou okolností zrovna ústy Heleny Šlesingerové. I z této své osobní zkušenosti náš přední teplický či severočeský literát vyvozuje, že Plzeň ve srovnání s Ostravou zkrátka a dobře neobstojí. Má pravdu, nebo nemá pravdu? V jedné věci se rozhodně trochu mýlí: dr. No není tak zarputilý bojovník proti Ostravě, pouze ho pohoršovaly některé nezasvěcené výroky o Plzni. A především o literatuře a těch je všude plno. Koneckonců je závažnější okolnost, že (možná plným právem!) vytýká Plzni umělecký konservativismus či tradicionalismus, míní, že před – řekněme experimentálnější nebo nonkonformní – tvorbou se Plzeň bude vždy bránit stejně houževnatě jako kdysi před husity. Takhle by prý z Plzně pěkně hnali třeba Jarryho, třeba Breiského… A Patrik L. vynáší poslední trumf: „Plzeň je spíše plznička.“

Každá polemika je kvasná a Patriku Linhartovi je zapotřebí složit hold už jen kvůli tomu, že vstoupil do rozpravy, zda Plzeň, nebo Ostrava. K tomu jsme už několikrát řekli svoje, takže netřeba se k celé záležitosti vracet, také už jsme dostatečně důrazně podotkli, co Linhart ještě neměl příležitost si přečíst, že v Plzni si úřední žoldnéři EHMK 2015 počínají jako příslovečná pijavice a po nich nastane potopa. Kéž by aspoň pivní! Také by to mohlo dopadnout ještě hůř než potopa: viz připomínané hloupé kašny čili kachny kol sv. Bartoloměje. Jenže nejenom autor těchto řádek, ale i celá plzeňská kulturní a literární veřejnost by si měla položit otázku, proč jsou za hradbami města známa pouze tři literární jména – a ti ostatní, ať o nich přičinliví kmocháčkové a kmotříčkové sepisují sebevětší chvalozpěvy, jako by za Rokycany městem ani nebyli. A protože Katalpu v Plzni neradi, tuze neradi, zbývá pouze Hrubý a Sojka. Pravdou je, že ve srovnání se západočeskou metropolí jenom v Teplicích je známějších literátů víc.

Toť otázka, přitakal by klasik. Ono to však souvisí i s celkovou úrovní regionální literární kultury a regionálního literárního života. Už jsme v Zápisníku s patřičným znechucením a především vehementním krčením ramen psali o nedávné ryze plzeňské kocourkovštině, s níž si předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů Jaroslava Málková sestavila porotu Ceny Bohumila Polana: stalo se, achich ouvej, netřeba toto klientelistické uždibování u vrbiček rozebírat donekonečna. Připomíná to ale jinou literární či literátskou historku: měla být jednou cosi jako jedna komise a do ní nejmenovaná spisovatelka nominovala nejprve svého manžela, potom svou dceru, pak svou šéfovou a poté sousedku z chodby, načež v zájmu objektivity do poroty vstoupila i ona sama. Chybí tu k dokonalosti už pouze kadeřnice a ženská lékařka.

Arciže ta dobrá žena nebyla Plzeňačka, nepocházela ze západních Čech a dokonce opravdu, ale oprravdu a oprrravdu se včera ani dnes nestala členkou výboru Střediska západočeských spisovatelů. Zdá se však, že inspirovala nebo že může vydatně inspirovat i nynější západočeské literární poměry. Ty by měly být regionální, v nejlepším smyslu regionální, třeba i s velbloudem ve znaku. Při podobně kocourkovském počínání však budou provinční, ach, kletě provinční. Ba mohou být ještě provinčnější a ještě kocourkovštější. Proto není divu, že i díky těmto kocourkovštinám mohou být z celé Plzně vidět pouze dvě hlavy: Hrubého a Sojky. Neboť hlavinka Katalpina je jinde.