literární západ

Je jaro, je jaro, byť dlouho bylo takové zvláštní, nicméně dopřejme si trochu jara aspoň v myšlenkách a také v rámci menšího literárního povyražení. V Olomouci se předloni konala konference nejenom o literárních, ale především o literárních mystifikacích, v Plzni se letos konala konference také mystifikacích, jedna z účastnic tohoto rokování brzy nato obhájila doktorskou disertaci o mystifikacích v české a zčásti světové literatuře, jinými slovy mystifikace jsou skoro pořád na pořadu dne. Zejména když k nim patří rovněž problematika autorství, do níž pochopitelně patří i používání pseudonymu: jednou jednoho pseudonymu, podruhé ba i několika pseudonymů zároveň nebo postupně. To není jistěže nic nového, tyto mystifikační postupy spojené s autorstvím textů známe již z dřívějších tisíciletí včetně autorství fiktivního a podobně, zůstaňme však pouze u jednoho případu ze současnosti. A pro větší názornost u případu, který je aktuálně spojen či spojován s Literárním Západem. Neboť není mystifikace jako mystifikace a otázka autorství je v jeho rámci pokaždé v něčem odlišná než otázka jiného autorství. Vzhůru tudíž do toho!

Nuže, jednou z nejčastějších čtenářek Zápisníku dr. No a zároveň i jednou z těch, kdo se nejednou temperamentně zapojuje do rozpravy inspirované či infikované tím či oním konkrétním sloupkem (jak známo, často se nezdržujíc kliknutím na tlačítko Odpovědět), je Hortensie Hustolesová. Básnířka a výtvarná fotografka, pro někoho především výtvarná fotografka a teprve potom básnířka, pro jiného budou obě charakteristiky rovnocenné, nepochybně by bylo přesnější říci, že tato básnířka je i výtvarnice, nejenom výtvarná fotografka, vždyť ilustruje knihy svým známým a přátelům, to však neřešme a v dané chvíli to nepokládejme za podstatné. Zato je podstatné, že Hortensie H. je pseudonymní básnířka a možná i pseudonymní výtvarnice, kdoví, zda ano či nikoli: toho skutečně nevíme. V případě Literárního Západu a jejích diskusních příspěvků bychom ji mohli označit i za pseudonymní publicistku, dozajista s plným vědomím, že jde o známou tvůrčí osobnost, byť stojící poněkud opodál či „daleko od hlučícího davu“. Opakujme však, že nějakým hodnocením se nyní nehodláme zabývat, také teď vůbec nemáme v úmyslu posuzovat její poezii nebo výtvarné kreace: o těchto uměleckých kvalitách ostatně netřeba pochybovat. Máme zrak upřený toliko na její pseudonym. Poněvadž se asi nenajde nikdo, kdo by měl pochybnost o tom, že jde o pseudonym, a to ani mezi lidmi stojícími zcela mimo tzv. zavedené literární nebo kumštýřské kruhy.

Ergo: jde o pseudonym, opakujme, že víceméně je asi všem jasné, že jde o pseudonym, přinejmenším je to natolik nápadné, že o pseudonymitě tohoto jména a příjmení stěží mohou vznikat nějaké spory. Pro někoho už není tajemstvím, kdo je ta Hortensie Hustolesová, jiný to z mnoha důvodů ještě neví, nemá zdání, dokonce nic netuší: jednoduše mu to nikdo neřekl nebo doposud ani nenaznačil. Když Hortensie H. uveřejnila své verše v Plži, byla v soupisu autorů čísla lapidárně představena jako pseudonymní básnířka a nic navíc nebylo řečeno. Proč to také vyzrazovat, proč to také prozrazovat? Pseudonymy jsou pseudonymy. Koneckonců i v publicistických polemikách na Literárním Západu své inkognito Hustolesová zachovává, nikde a nikdy se nezmíní, odkud je a co dělá, pouze se, nezřídka notně polemicky, vyjadřuje k nejrůznějším kulturním a literárním věcem veřejným.

Své názory by ale Hortensie se stejnou umanutostí mohla dávat najevo, i kdyby byla kupříkladu z Českolipska nebo například z Českokrumlovska, případně úplně odjinud. Zároveň ale platí, že svou západočeskou přináležitost (ani tu prozatím neprozrazujme) na druhé straně nikterak neskrývá! Jenže Hustolesová své básně a texty uveřejňuje jednou pod pseudonymem Hustolesová, jindy, téměř ve stejné době, jak ještě o tom bude řeč, pro změnu pod svým vlastním občanským plus literárním jménem. Důležité však je, že ani v Plži, ani v Literárním Západu nikdo její pseudonym neměl v úmyslu dešifrovat a v obou periodikách se s porozuměním respektuje autorčino lpění na pseudonymitě. Má-li to tak být, nechť to tak je. Koneckonců dr. No je také rád dr. No.

Dalo by se povědět, že je to taková krásná hra. Člověk ji respektuje, nikomu nevykládá, kdo je Hortensie Hustolesová, kdo se za tím pseudonymem skrývá, nebo naznačuje, že ti, kdo to vědí, ať se o tom nijak zvlášť nešíří. Jenomže, jak známo, v Čechách se nic neutají, a neutají se to někdy zrovinka na ten způsob, že všechno odtajní sama pseudonymní umělkyně, výtvarná i literární. A tak se nedávno přihodilo, že nakladatel Milan Hodek vydal v Hradci Králové „blogovou“ prózu severočeské básnířky a literátky Svatavy Antošové Skoby (s podtitulem: Punkt memory). Pro větší názornost uveďme kratičkou stylovou ukázku z první kapitoly: „Hej, blogeři, tak todle sem já, méno nemám, jen hafo nicků, neska sem guru & zejtra třeba bengo budu, co na tom, dyť je sociální smeer, co na tom, že stojim s bráchou na chodníku & cucám sirku, v ruce plyšáka, co na tom, že je, sem přece čilďák & zadax & dyž zmerčím poblíž ňákou kwírku, zahlásím: hele, co takhle usmažit tě na ohýnku?“ Pěkné, tuze pěkné, nicméně Antošovou nechme stranou. Jde o to, že ilustrace ke knize jsou dílem Viktorie Rybákové. Proto má plným právem na záložce samostatný tvůrčí medailon.

Leč co se v něm nedočteme? Inu toto, a to černé na bílém: že Viktorie Rybáková mj. po sbírkách Bílá růže na střence noci z roku 2004 (nutno podotknout, že je to spíše sebrání dříve již knižně vydaných textů než samostatná sbírka) a Ochočené smrti (2005) vydala pod pseudonymem Hortensie Hustolesová v roce 2007 vlastním nákladem knihu Třetím tahem tma. Zdálo by se, že vše je tím odhaleno, přitom ještě větší odhalení v tomto medailonu teprve následují! Dovídáme se (ti, co jsou o všem dávno zpraveni, na rozdíl od pisatele těchto řádků, nechť shovívavě pokrčí rameny), že právě tak vlastním nákladem vydala Viktorie Rybáková o tři roky později „básnické zkoumání“ s názvem Průhledný text, tentokrát však pod neprůhledným pseudonymem Norma Marnotratná!

A pořád to ještě není všechno: čteme tu, že rok nato přišel na svět autorčin titul (pisateli sloupku není nikterak známo, o jaký typ knížky či knižního vydání tady jde) s názvem Jádro pudla v mrtvé kočce, tentokrát však vydaný pod autorským pseudonymem Diamant Popelka! Mezitím uplynuly další dva roky a našince maně napadá, zdalipak už Viktorie Rybáková nemá v záloze dávno přichystány nové či nějaké jiné pseudonymy! Přitom v loňském roce uveřejněném almanachu Co to je toto, vydaném u příležitosti sedmdesátin Ivana Wernische, najdeme básně-texty plus ilustrace Viktorie Rybákové, představené či do této publikace zařazené pod jejím vlastním jménem: to znamená tentokrát žádná Hustolesová, žádná Marnotratná, žádná Popelka…

Mějme pro tuto postmoderní zálibu v pseudonymech maximální pochopení, vždyť se do podobných her také pěknou řádku let rádi zapojujeme a zvláště literární mystifikace podporujeme možná víc, než je zdrávo a především než je známo. Nicméně je již vše (nebo jenom skoro vše?) v inkriminovaném případě vyzrazeno, tajemství je prozrazeno, veškerá překvapení se odkládají na neurčito. Jak vyšlo na světlo boží, autorka vydala Průhledný text, nyní však došlo na to, že už budeme mít co činit též s průhlednými pseudonymy. Zároveň i s odtajněnými pseudonymy. Ve hře se však může v poklidu pokračovat. Pořád přece může být Hortensie Hustolesová dál Hortensií Hustolesovou. Nebo pro změnu Normou Marnotratnou. Proč ne? Pouze tajemné roušky odvály a zbyla tu po nich četná jména.