literární západ

Básník a esejista Jan Suk, pravnuk klasika české hudby Antonína Dvořáka a vnuk neméně slavného hudebníka Josefa Suka, debutoval poměrně pozdě, v tomto tisíciletí již však vydal celou řadu knih veršů. Časopisecky i knižně uveřejnil také úctyhodný počet esejistických pojednání, v nichž se – lze-li to charakterizovat takto přímočaře – „vyhraňuje kriticky vůči postmoderně a vrací se často a rád k archaickým pilířům západní kultury“. Rozuměj především kultury západoevropské a archaičnost těch pilířů není zdaleka tak archaická: opravdu jen výjimečně se v myšlenkách vydává před 19. století. Nyní Jan Suk vydal (po vynikajících esejistických knihách Krysy v Hadrianově vile a V aréně prachu, stínů a večerů) soubor básnivě laděných úvah o umění a literatuře, také však o výrazných osobnostech novodobých dějin (včetně politiků, vojevůdců, ba i evangelisty Jana). Nazval ho Jména v soumraku času (připravilo jej nakladatelství H & H) a právě tento zdánlivě nezadržitelný „soumrak času“ tady chce jako kdyby rozsvětlit, dokud je to ještě možné.

Skutečně to jsou „pronikavé a vytříbené eseje“, jak čteme na záložce dané publikace! Povšimněme si nejprve, nad kým medituje Suk ze světa české kultury a literatury: těch jmen pohříchu není mnoho. Ve fragmentárním zamyšlení tu figuruje Karel Hynek Mácha, potom Julius Zeyer, pak ještě jednou Mácha a znovu Zeyer, posléze Mácha dotřetice, tentokrát v soudržné symbióze interpretační s Franzem Schubertem, potom Čech, což není ani Svatopluk, ani Petr Čech, nýbrž pouze Čech jako příslušník národu českého, posléze ještě Karel Čapek a zčásti i Jindřich Štyrský. Zčásti také Božena Němcová. Samostatnou kapitolku tu má trojice výtvarných tvůrců Vojtěch Hynais, Jakub Schikaneder a Viktor Stretti. A velikáni odjinud? Jen namátkou vyberme alespoň jedenáctku, která je zde podrobena Sukovu zasvěcenému, byť někdy trochu záměrnému tendenčnímu prozkoumávání: Nikolaj Vasiljevič Gogol, Andy Warhol, Giacomo Puccini, Jean-Paul Sartre, René Descartes, Hokusai, George Orwell, John Bunyan, Antoni Gaudí, Carl Gustav Jung a Blaise Pascal. A další a další. Ti všichni prožívají cosi jako nietzscheovský „soumrak model“, ti všichni jsou vystavováni „soumraku času“. A také se nemohou vyhnout neúprosné konfrontaci s přítomným časem, přímo přetékajícím jepičími mýty a výrobou neméně jepičích celebritek.

Umění je však umění a zákonitě sdílí osud či osudy umění. Co však píše skeptik Jan Suk ve stopách Ladislava Klímy nebo Ferdinanda Peroutky o tom Čechovi? O tom jednom z nás? Nuže, má za to, že je pravděpodobně málo národů, které jsou tak těžkopádné a pasivní jako český národ. Žasne, proč se Češi pořád dovolávají svých letitých práv a nároků. O něco optimističtěji však připomíná, že za námi, máme-li v cestě překážku, stojí pevně i neústupní věrozvěsti jako Hus či Komenský. Dvě velké postavy českého protestantismu. Posléze však básník a někdy publicistický estetik Suk dochází v této úvaze převážně k pesimistickým, uštěpačně formulovaným závěrům: „Češi milují mříže. A mříže milují Čechy. A zamřížované Čechy stavějí všem a všemu pomníky. Je to jistě starý slovanský zvyk, ale jak se ho odnaučit? Jedině tak, že každý bude mít zaživa svůj pomník a ty pomníky nám nakonec poskytnout radost překážek. Nebude zde kvůli nim k hnutí. A v Čechách také pomníkové instituce a úřady….“ A grily nám, míní Suk, budou připomínat svaté grály.

Proč však připomínáme tuto knížku, které rozhodně stojí za přečtení? A poté ještě víc za zamyšlení? Poněvadž pozoruhodný básník a znamenitý esejista Jan Suk (ostatně i několikaletý člen poroty udělující Státní cenu za literaturu) byl předloni, v čase svých šedesátin, členem poroty Ceny Bohumila Polana; tuto nabídku přijal s pokorou a byl porotě oporou. Jenomže hned nato byl výborem Střediska západočeských spisovatelů z poroty vypoklonkován bez jediného slova, dokonce i bez zcela formálního, alespoň však zdvořilého poděkování. Jistě, žádné regule nebyly přitom porušeny, žádné předpisy nebo pokyny, jenomže neexistují ani povinné předpisy, podle nichž má člověk při vstupu do místnosti pozdravit a při odchodu se rozloučit. Také to není nikde psáno černé na bílém, slušní lidé to však dělají. (Ne vždy: zrovna ve výboru Středisku věru nemají žádoucí kinderštůbe – však také v Plži jsme byli nedávno svědky scénky přímo kabaretní, jak do místnosti vstoupil bez pozdravu nejmenovaný profesor, zachoval se však, jako kdyby spatřil čerta: bez pozdravu se otočil, vyběhl z místnosti a utíkal, ouvej, jak ten utíkal… Ach, ti čeští rekové!) Leč o co kráčí: místo Suka byli do poroty medle vměstnáni lidé, kteří západočeskou literaturu nečtou a neznají, pramálo o ní píší, především však takoví, co ve srovnání se Sukem nerozumějí literatuře ani zbla. Zato umějí zdravit u vrbiček, a jak, a jak rádi!

Takže jsme zase v Plzni a co je v ní nového? Teď ve městě vrabci cvrlikají jeden na druhého, zdalipak Středisko západočeských spisovatelů náhodou nepůjde v nejbližší době „do kytek“, a ne-li, jestlipak se něco v literárním světě západních Čech nezmění. Výbor Střediska totiž složil funkce, dlouhodobá předsedkyně Jaroslava Málková je nemocná, proslýchá se, že dál už Středisko vést nechce (ačkoli se jí převážná většina členstva zastala, všechny výhrady byly bohorovně a možná sebezáchovně – právě že sebe záchovně – smeteny pod stůl) a především prý od chvíle, kdy vyřkl Milan Šedivý svůj nelítostný odsudek, týkající se tvorby novopečené laureátky CBP, Málková údajně nenapsala ani verš. Je to škoda, není to škoda? V Zápisníku dr. No jsme o kvalitě jejích básní nepsali nic, právo Šedivého na kritický pohled však hájíme a hajme. Ano, střediskový výbor podal demisi, což ovšem může být snadno vzato zpět a vše zůstane při starém. Kdo by se totiž v dané situaci postavil do čela Střediska? Přitom se na květnové schůzi Střediska vůbec nemluvilo o totálním selhání jeho výboru, který, opakujeme, loni v létě nekvalifikovaně nominoval vůčihledě nekvalifikovanou (a dokonce si nic nepamatující) porotu Ceny Bohumila Polana. Totální selhání v tomto směru (rozuměj výboru i poroty, ergo i předsedkyně a laureátky v jedné osobě) doposud nikdo nepřipustil a zřejmě nikdo nepřipustí, přitom k němu došlo přímo nabíledni. Čili na bílém dni.

No baže: Všichni o tom zarytě mlčí, všichni kdeco svalují na srdnatého Milana Šedivého, tohoto básníka evidentně „nadstřediskové“ úrovně, všichni si spokojeně halí zrak i mysl, jako kdyby se nic nepřihodilo a nedošlo k vrcholně nekomickému trapasu, znevažujícímu Cenu Bohumila Polana, o to víc se ale nad regionálním Střediskem vznáší přízrak neblahé provinční neodbornosti. Přesněji řečeno prožluklé rádobyodbornosti. Není divu, že za daného stavu věcí medle vyplavávají i všelijaké zákulisní projekty: Že by se novou předsedkyní stala šarmantní prozaička Daniela Kovářová. Nebo že by se například Středisko západočeských spisovatelů reorganizovalo, tj. sloučilo s Ason-klubem a Kruhem přátel knižní kultury a v čele takto nově utvořeného literárněkulturního konglomerátu by potom údajně měla stanout Jana Horáková z Knihovny města Plzně. Jenomže ta by musela být do funkce uvedena shůry ředitelským „befélem“, spekuluje se v kuloárech, poněvadž ona sama se postaví určitě proti – a všichni ti nikdy neselhávající hoši a dívky z užšího i širšího vedení Střediska budou také proti tomu, jelikož se domnívají, že na rozdíl od redaktorky Plže „oni jsou něco, že“. A budují si pomníčky zaživa.

Jsou to drby nebo to jsou nedrby? Kdeže, to je přece každodenní literární život v Čechách. V tomto případě v západních Čechách.