literární západ

Rok je pryč, nastalo parné léto, dokonce po čertech parné léto, jenže zatímco normální lidičkové všude vůkol mají normální starosti, potom ti, kdo rozhodují o tom, kdo v Plzni na podzim obdrží – již potřinácté, neboť půjde o 13. ročník – Cenu Bohumila Polana, by si právě v těchto vedrech už měli lámat hlavu, komu zmíněný vavřín přiklepnou, komu nikoli a na koho by mohlo zbýt alespoň čestné uznání. Všichni ti, na něž se po této stránce nedostane, kdo takříkajíc ostrouhají, by mohli být dekorováni přinejmenším nějakým čestným neuznáním, aby ho mohli ukazovat vnoučátkům a pak ho za zimních večerů spálit v krbu. Poněvadž, jak víme z olympijské myšlenky, ani tady není důležité zvítězit, nýbrž zúčastnit se. Pokaždé to však nefunguje: jak trapně a šantalovitě to dopadlo loni, netřeba opakovat, má to však určitou výhodu nebo perspektivu, že taková blamáž a takový skandál se tak hned nemůže opakovat. Zároveň ovšem platí, že plzeňská nebo západočeská Cena Bohumila Polana má díky loňsku z ostudy kabát a bude ho mít ještě dlouho, což v nynějším letním žáru je zvlášť nepříjemné.

V duchu už slyším námitky: proč psát s několikaměsíčním předstihem o Ceně Bohumila Polana? V listopadu ji někomu obrazně řečeno pověsí na krk a bude po všem. Zajímá to vůbec někoho? Aspoň ta finanční prémie? Tak jest, opravdu se tím v čase prázdnin a dovolených mohou zabývat pouze vybraní porotci, zároveň přiznávám, že pisatel těchto řádek se tím netrápí ani na okamžik. Je léto. Jenže málo platné, Cena Bohumila Polana je svým způsobem nejprestižnější literární událost v městě Plzni, anebo by měla být tou nejprestižnější událostí v městě Plzni. Koho to nezajímá, tak ať ho to nezajímá, vždyť ani hrdinství není povinné, jak známo. Ano, literárních cen je v českých zemích mnoho, dokonce i přibývají, jenomže v západočeském regionu je takováto cena pouze jedna. Nepočítáme-li každoroční Ceny Plže (nějaký čas docházelo i na čestná uznání Plže), leč to jsou časopisecké ceny, mají jiné regule a udělují se v jiném kontextu: především do nich žádné Středisko západočeských spisovatelů nemá co mluvit. Po loňské aféře povězme jediné: díkybohu. Nebo ještě lépe: Bohu díky. Ano, v této souvislosti Te Deum laudamus.

Také bychom o tom nemuseli psát zhola nic a úplně by stačilo se podívat na internetové „stránky“ zmíněného Střediska západočeských spisovatelů, které také soutěž o tuto Cenu čili „Polanovku“ vyhlašuje. Bůhví, kdeže loňské nebo předloňské, ne-li třeba i předpředloňské sněhy jsou, můžeme však mít oprávněný pocit, že se v regulích soutěže nic, ale opravdu vůbec nic nezměnilo. Pořád v nich stojí psáno, že žádný laureát už nesmí Cenu Bohumila Polana získat podruhé nebo i potřetí či dokonce počtvrté, tudíž všichni dosavadní laureáti mají jednou provždy utrum, achich ouvej, ať je to Josef Hrubý nebo Jan Sojka. Takže nic nového pod sluncem. Ale kvůli tomu ani Sojka, ani jiní laureáti CBP nepřestanou psát! Nepíše se přece kvůli literárním metálům… Uzávěrka k přihlášení jednotlivých knižních titulů do 13. ročníku soutěže byla stanovena k 30. červnu, karty jsou tudíž rozdány a kostky vrženy. Jak se rozhodne, tak se rozhodne. Kdo se nepřihlásil či kdo nebyl přihlášen, už nemá šanci, kdo nic nevydal, teprve nikoli.

Přesto se ještě u příslušné „rubriky“ internetových stránek Střediska západočeských spisovatelů na okamžik pozastavíme. Člověk by si myslel, že spisovatelé budou mít k literatuře úctu. Leč nastojte, co si v nich nepřečteme: že prý do soutěže „knihy musejí být zaslány ve třech formulářích“. Tak jistěže jde o překlep svého druhu, o pouhé nedopatření, jistěže knihy nejsou totéž co formuláře, správně má být „ve třech výtiscích“, ale i takový přehmat o něčem vypovídá. Třeba že si toho nikdo během několika měsíců od vyhlášení CBP nepovšiml – ale co když jsem tisíc let za opicemi a na Středisku už delší dobu obcují výhradně s formuláři, nikoli s knihami? Spíš to ale vůbec nikdo nečte a nikdo to nekontroluje. A to je ve výboru Střediska několik pedagogů, ba i renomovaní bohemisté v něm zasedají. Leč jak se ukazuje, ba i renomovaným bohemistům z výboru je absolutně jedno, že v textu vyhlášení soutěže o Cenu Bohumila Polana najdeme dvě chyby dejme tomu pravopisné a tři zjevné chyby interpunkční. Na pár řádek a na pár literátů docela dost! O stylistických nedostatcích textu nemluvě. Dále tu čteme, že soutěžící tituly musí být vydané v „řádném nakladatelství“, tudíž by bylo záhodno se ptát: které nakladatelství je „řádné“ a které je „neřádné“? V čem je ten rozdíl? Jak se dá stanovit, v čem je ta „řádnost“? Bylo třeba veskrze komerční nakladatelství Nava řádné či neřádné? A co bibliofilie, co krásné soukromé tisky? Nejspíše mají v SZS zakukleného experta přes nakladatelství, ten si s tím bude pokaždé vědět rady.

Takže ještě k vlastní soutěži a k vlastní Ceně Bohumila Polana. Naděje na její získání si nemůže činit celá řada laureátů, namátkou Karel Trinkewitz, Josef Hrubý, Karla Erbová, Karel Pexidr, Miloslava Ledvinová, Roman Kníže, Jan Sojka, Ondřej Vaculík, ba ani Ivo Hucl, básnická hvězdice předloňského 11. ročníku. Stejně jako několik dalších. Co počít, tzv. estetické pole (nebo tvůrčí peleton?) případných laureátů se tudíž zřetelně ochuzuje, ba nebezpečně rozmělňuje. Nemůžeme a nechceme sice hovořit o nějaké „druhé lize“ v literárním regionu, leč konkurence není taková, jaká by mohla být. Mezi „soutěžícími“ není například ani Viktorie Rybáková: loni totiž nevydala nic, nepřihlásila se však ani v minulých dvou ročnících, kdy vydávala pseudonymní knížky. Rovněž v tomto případě nepochybně jde o svobodné rozhodnutí: kdo literárními cenami pohrdá, neměl by se o ně ucházet. Leč kdo tvoří, nemusel by pohrdat uznáním. Budiž, proti gustům žádné dišputáty.

A zase, stejně jako loni, už jsou slyšet názory, pronášené s jistotou, že je naprosto jasné, kdopak v letošním ročníku získá Cenu Bohumila Polana nebo kdo je nejvážnější favorit. Přáli jsme si napsat „tuto prestižní cenu“, jenomže z její regionální prestiže v loňském ročníku kvůli prapodivným, přitom veskrze účelovým piškuntáliím výboru a poroty notně ubylo. Skoro ta Cena teď vypadá jako zmoklá slepice, taková provinční slípka, která loni zacupitala z louže přímo pod okap! Nedivme se: v tuto chvíli především ti všichni s máslem na hlavě doufají, že se na ostudu z minulého roku co nejdřív zapomene. Možná ano, jenže tu loňskou sousedskou či kmocháčkovskou bramboračku si navařil ctěný „výbor“ Střediska, tak jen ať si na ní ještě dlouho pochutnává. Pěkně ve stínu vrbiček, u nichž se všichni zdraví ostošest a jak u sta honů.

Přiznejme však, navzdory našim výborovým jedlíkům bramboračky, že se prestiž Ceny Bohumila Polana mezitím paradoxně pozvedla či pozdvihla, ačkoli v žádném případě nikoli jejich přičiněním. Ivo Hucl, předloňský laureát CBP (obdržel ji za knihu veršů Ostrovní básně), totiž nedávno vydal rozšířenou a pozměněnou reedici svého titulu, představil ji ve vší slávě v plzeňských Masných krámech – a i z odstupu času se potvrzuje, že to je poezie jak vínko moudrosti, to je estetická lahůdka! Zkrátka a dobře je to poezie, u níž je Cena Bohumila Polana naprostou samozřejmostí. Významný mimoplzeňský tvůrce se po jejím přečtení nechal slyšet, že něco tak nádherného a působivého už dlouho v naší básnické produkci nečetl. A že ji čte pečlivě a důkladně, o tom netřeba pochybovat, rozhodně stokrát víc než celá loňská „porota“ CBP dohromady. Čili dílem je tady z ostudy onen kabát, jak jsme konstatovali, dílem jako kdyby západočeskou „Polanovku“ se zpětnou platností ozdobil věnec vavřínový. Bodejť, jednou se Huclovou knihou budou v Plzni honosit. V současnosti by ale stálo za to uzavírat sázky, zda ji vůbec někdo z členů Střediska západočeských spisovatelů měl v ruce. Někdo určitě ano. Leč jádro pudla spočívá v tom, že jen někdo. A někdo ji číst nebude a nebude a nebude. Zvykl si číst veršíky, nebude přece číst poezii.

Tak to byla slova určená Ceně Bohumila Polana na uvítanou. To vítání bude ještě dlouhé, ale za čtyři měsíce už budeme vědět všechno, tajenka bude rozluštěna. A na udělení CBP stejně jako loni někoho páni a paní ze Střediska pozvou a někoho ani náhodou. Proto doporučujeme už teď: nutno zdravit, uctivě zdravit!