literární západ

Literární Západ pojednává o literatuře i literární kultuře v západních Čechách, však také proto má v názvu Západ. Nuže, západní Čechy pochopitelně nejsou pouze Plzeň (i kdyby se v západočeské metropoli nakupily na hromadu všechny kontejnery z regionu a na ně si potom náramně velkomožně hačly všechny plzeňské i kolemplzeňské kontejneřice s pusinkami nevymáchanými) a patří sem i další městská centra, namátkou Klatovy, Rokycany… a Domažlice. To je sice rovněž metropole všech českých Chodů, která se může pochlubit i velkými literárními tradicemi, chodské hlavní město však má jeden velikánský hřích na duši. Jde o jednoho významného domažlického rodáka, na kterého jeho rodné město kálí. Což v tom případě formulujeme nadmíru noblesně, abychom však ani na okamžik nesklouzávali do humpolácky obecné češtiny, raději to poznovu zdůrazněme ještě jinačím způsobem. Povězme na rovinu, že Domažlice na něho kálí kálí kálí kálí kálí, a to už setsakramentsky dlouho. Na kohopak to kálí? No přece na Klímu. Na beletristu, filosofa, skandalistu, prokletého „básníka“: je to tak, na Ladislava Klímu.

Zopakujme si, jak je to s Klímou a Domažlicemi! V pseudodějinách literatury v západních Čechách z pera Bohumila Jiráska se o tom dočtete jedinou povšechnou větu, že totiž Klíma „studoval v Domažlicích gymnázium, ale byl vyloučen“. Hu. Jinak nic, skoro žádné další slůvko o Klímovi tu nepadne, jenom ještě najdeme poznámku, že šlo o prozaika, filosofa a dramatika. Baže, i toto skoro nic je jistě lepší než vůbec nic, nicméně… Nicméně kvapně sáhněme po akademickém Lexikonu české literatury, kterýžto je mnohem obeznámenější se stavem věcí. Tam se dočteme, že Klímův otec byl synem statkáře a posléze se stal úředníkem v advokátní kanceláři svého bratra v Domažlicích. Jeho syn Ladislav, vychovávaný odmalička v duchu politického radikalismu (šlo přece o 90. léta 19. století, o dobu Omladiny a vzpurného studentstva), navštěvoval od roku 1889 domažlické gymnázium, na kterém přitom až do smrti své matky studoval s dobrým prospěchem.

Bylo mu šestnáct let, když zemřela, a od této chvíle, jak konstatuje Lexikon, domažlický gymnazista Ladislav Klíma „začal skandalizovat a toulat se“. Jak asi vypadalo jeho domažlické skandalizování? Toulání se? Nebo jeho domažlická puberta? Zadul do Domažlic nějaký ratkinovský stříbrný vítr, jenž infikoval i mladého Klímu? Jsou o tom nějaké záznamy? Ví se o tom něco, cokoli? Přesto je evidentní, že Klíma prožil své dětství právě v Domažlicích, v tomto městě vyrostl, začal tam rozum brát, ba i na gymnáziu to dotáhl až do septimy, než ho z ní vyloučili kvůli kritickému výroku o Habsburcích. Z Domažlic s konečnou platností odchází v necelých sedmnácti letech a už se do nich nikdy nevrátí, nějaký čas pobývá i v Plzni (tam ale o jeho pobytu zhola nic nevědí, Bohumil Jirásek se o tom ani nezmíní). Přes polovinu svého života je Ladislav Klíma usazen v Praze, v níž posléze v dubnu 1928 umírá na tuberkulózu. Jako domažlický rodák. Mohli bychom říci slavný domažlický rodák, v Domažlicích však neslavný.

Nyní, konkrétně ve čtvrtek 22. srpna bychom si mohli připomenout sto třicet pět let, která uplynula od zmíněného Klímova domažlického narození. Při této příležitosti konečně dojde k tomu, o co usilovali mluvčí české kultury už drahný čas! V pražské průmyslové čtvrti Vysočany stojí budova, v níž dlouho sídlil „laciný hotel“ s názvem Krása a právě v tomto tehdy ještě předměstském hotelu žil Ladislav Klíma trvale od roku 1915, tj. posledních třináct let svého života. Tady také napsal všechna svá pozdní díla. Nuže, čtvrtého srpnového čtvrtka bude na bývalém hotelu Krása slavnostně instalována busta tohoto výjimečného spisovatele a neméně výjimečného myslitele. Slavnostní obřad proběhne od páté hodiny odpolední, přesná adresa pro případné zájemce je Sokolovská ul. 178/247 a nejlépe je vystoupit na stanici metra Vysočanská (linie B, například ze Zličína nebo ze Smíchovského nádraží lze jet až tam bez přestupů). Klímova busta je dílem sochaře Michala Blažka, koordinátory celé akce jsou kritik Martin Machovec a antikvář Jan Placák. Bratr prozaika a monarchisty Petra Placáka.

Není to první pražský hold Ladislavu Klímovi! Už předloni si umělcovu a filosofovu památku připomněli z iniciativy manželů Jany a Jana Majcherových v Praze-Zbraslavi, kde byla v místní části Záběhlice instalována pamětní deska s tvůrcovým vyobrazením, připomínající, že zrovna v Záběhlicích na začátku 20. století Klíma nějaký čas žil. Stojí za to se k ní vypravit: místo bylo vybráno opravdu znamenitě a díky pamětní desce a Ladislavu Klímovi tak vznikla na Zbraslavi-Záběhlicích lokalita, která má mimořádný genius loci. Přitom důstojně doplňující mnohem známější zbraslavské spojnice směřující k Vladislavu Vančurovi (nejenom k Rozmarnému létu) nebo kupříkladu k významnému nakladateli Janu Ottovi, ostatně Klímově současníkovi. Bohužel jde o místa navzájem značně odlehlá, ze Zbraslavi-Záběhlic je do Vysočan vskutku pořádný vandr, jenže – jenže kdysi Klíma chodíval do Vysočan pěšky až ze Smíchova. Zlí jazykové podotýkají, že neměl na tramvaj. Zato celou cestu prý kouřil jako fabrika. Na tomhle šprochu určitě něco bude.

Povídá se, že ještě jedna deska nebo busta má být dříve či později v Praze instalována na jednom smíchovském domě, v němž mladý filosof Klíma, rozuměj nedostudovaný gymnasista, leč nezávisle myslící filosof Ladislav Klíma napsal svou věhlasnou práci Svět jako vědomí a nic. Takových názorově pronikavých, nekonvenčních a „neakademických“ knih máme v dějinách českého myšlení pohříchu poskrovnu! Vraťme se však k Domažlicím: tak milé město, ale desetiletí běží a jako by o Klímovi vskutku nevědělo. Žádný pomník, žádná pamětní deska, žádná busta – a teď se přiznávám k velké vědomostní mezeře, možná se mýlím, mám však za to, že v Domažlicích není ani Klímovo náměstí, ani Klímova ulice. Gymnázium, o němž v současnosti kolují slova samé chvály, má název Gymnázium J. Š. Baara. To je správné, respektive to je v jádru správné, jenže o Baarovi se dnes už na školách neučí, ani na vysokých školách nikoli. Nebo pouze výjimečně. Což o to, Ladislav Klíma také není žádným miláčkem nynější televizí infikované čtenářské obce, stále méně početné a esteticky chřadnoucí čtenářské obce, pořád je to však erbovní domažlický rodák. Jehož knihy vycházejí v cizině. Kterému svazek po svazku vydávají Sebrané spisy. Vždyť i na jejich vydání by mohlo štědře přispět i město Domažlice! Město, kde se Klíma narodil a řadu let studoval.

Co tudíž ještě na závěr ku větší slávě Zbraslavi a nyní též Vysočan a ku veliké hanbě západočeských a chodských Domažlic povědět? Raději již nic, a proto nechme promlouvat Ladislava Klímu. Zvolme slova vybraná zcela namátkou z jeho méně známého a málo citovaného textu zvaného Arkanum: „Lehko dělat dobro v dobré náladě; ctnost nespočívá v tomto dělání, ale v praecedentiích, které náladu přivodily. Nejzáslužnější je ve špatné náladě dělat dobré. T. j. ne pouze mrtvé tělo ´činů´ obstojných splácat (třeba při fyzické práci, když bolí zub), ale vyvolat i dobré myšlenky, t. j. vykouzlit jinou náladu! Více méně se to dělá všude, ale přištipkuje se jen. Velké Umění: nepřištipkovat zde pouze. Je to Umění budoucnosti, vyšší, než básnictví, malířství a hudba.“ Tolik Klíma. Jak a kudy však bude možno na všemožných „kulturních“ magistrátech vykouzlit nějakou „jinou náladu“? Aby tam pouvažovali o nějakém holdu Ladislavu Klímovi? Raději zkusme uhodnout, zda 22. srpna budou mít v Domažlicích dobrou nebo špatnou náladu!