literární západ

Žena mi řekla: Od této chvíle tě bude život

už jen bolet; směšně zatnul pěsti jako novorozenec,

otočil palce u nohou jako orangutan, požádal o savku slin

jako u zubního lékaře a bolest, když život už jen bolí, začala bolet

jako obnažený nerv – obnažený osud v dotyku s kyslíkem,

potom ale bolest slábla, jako by nebyla jediným skutečným perpetuum mobile.

Podivné, život neumí jen bolet, i když se sečtou všechny bolesti možné, zdánlivé

i velmi skutečné.

I když se život rozhodl už jen bolet, bolest ochabovala jako netrénovaný běžec.

Není připravena na delší život, na delší bytí.

Rychlá jako signál, do cíle nikdy nedoběhne.

Bolest je vodič, který nasadí vysokou rychlost, ale potom odstoupí ze závodu.

Jestliže je život závod, bolest je sparring partner.

Nastolený klid duchovní se řítí dopředu rychlostí světla.

Cílová kamera ho nevidí, i když se umí dívat velmi rychle.

Vždy smíření jako první v pelotonu protrhne cílovou pásku.

Bolest je nakonec slabší než ve věštbě.

Vím, že život bolí právě teď, i když žádnou bolest necítím.

Život bolí do mých nepřipravených nervů.

Bolest se vlévá do mé zrádné necitlivosti.

Co zřejmě zprvu života jest, to posléze jest jako narkotikum,

stůl, šperk, žena, která mluví o bolesti,

samo bytí je analgetikem.

Jaký je ten pravý život, s bolestí, bez euforie,

v prázdnu, v prvohorách, obklopen jen prarostlinami a prazvířaty,

život na pólu?

Když žena řekla: Čeká tě stárnutí, zapomínání, smrt,

od této chvíle bude život jen bolest,

připravila mi hádanku a vpravila do mě touhu po pouznání,

kterou jsem nikdy necítil. Tehdy, když jsem podvědomě poznal,

vědomě žiji. Poznání je přece automatické, i když ne zcela.

Žena mě chtěla připravit na dotyk s podstatou,

a přitom pro mne objevila prazvláštní svět, který od podstaty odděluje.

Co jest Euforikum? Žijeme na planetě Euforikum?

Nemiluji tu ženu. Občas mi zavolá, zeptá se, jak se mám,

a pronese věštbu.

Ze stejnojmenné sbírky, Cherm, Praha, 2013