literární západ

Doputovalo k rukám dr. No novoroční přání, které zaslouží, aby též zde zaznělo jako důrazná výzva do budoucího roku. Stojí v něm psáno mimo jiné toto: „Hodně zdraví a úspěchu v roce 2014 – zejména v odhalování grafomanů a všelikých lidských a literárních neumětelů!“ Tato slova potěší a povzbudí, zvláště když kolikrát opravdu nezbývá než odhalovat, rozpoznávat, pranýřovat… Ne že by to byla ta nejzábavnější činnost, jenže chlívy se vymítat musejí a chlívy jsou chlívy. Takže nemilí grafomani a nemilí neumětelové nebudou v těchto sloupcích nikterak šetřeni, nebude jim nikterak podkuřováno.

Budiž a baže, ti grafomani a neumětelé… Není jednoduché sepisovat předsilvestrovský Zápisník! Čtou ho sice leckde v zemích českých, čtenáři se ozývají, souhlasí, nesouhlasí, bývá citován, bývá přetiskován, ale s ohledem na západočeský region lze v posledních časech mít pocit, že se našinec při psaní pohybuje jako terč na nějakém vyvýšeném pódiu a v pomyslné první řadě se už s předstihem uvelebili ti všichni mnozí, tedy ti nastrčení a vystrčení ze štěbetavě hafající klaky.

Tyhle pavlačové klaky bývají placeny různými jidášskými groši, leč v tomto případě zřejmě nikoli: o to je to horší. Jen se na jednu podívejme! Hodně je slyšet jeden literární mezulán, který s ultrastranickou průkazkou v šosu vykřikuje nahlas: „Svině! Vy svině!“, a holedbá se tím, kolikrát si takto stačil od plic zakřičet. Kéž by občas okřikl i sebe! Nyní si k němu přisedl svatoušek, který nahlas skuhrá, že si musíme pomáhat, že pelíšky jsou pelíšky a že nejlepší by bylo chodit na brigády do Střediska západočeských spisovatelů. Též pisatele těchto řádků zhusta obviní z uražené ješitnosti, ze zášti, z „napadání“, dokonce i ze závisti – ačkoli komu můžeme či máme závidět? Snad ne ta másla na hlavinkách? Snad ne hlavinky zasuté v literárních kontejnerech? Prý máme všickni přiložit ruku k dílu, mentoruje svatoušek s rukama za zády. Máme, máme, přiložíme, přikládáme.

Veškeré spílání podněcuje jistá Hartusie Hustoprskavá: týden co týden ve dne v noci střádá kapku po kapce jedovaté kapky, abych jich pak měla celičký kyblíček po ruce a kazila radost i těm, kteří ke všemu přišli jako slepí k houslím, nejenom těm, na jejichž poprsk se těší. Zpravidla vůbec neví, proč se co děje, o co jde, kdo je kdo, leč na tom jí starou belu záleží. Nejspíše jí někdo něco nakukal, toho se chytla a už jede. Co kdyby si milostivá ráčila zamést před vlastním prahem? Jenže na sebe se jí plivat nechce, to by se setsakramentsky odkopala ba odplivala, vždyť ona je velká a velká a velká a ještě větší umělkyně, prý žádný plivník, prý žádný patník. Jenomže: klaky vždy byly a jsou víceméně stejné. Možná ještě horší než ony jsou houfce šedivých myšlenkových mumií, které v té klace dřepí snad odjakživa, přitom se ale neodvažují ni promluvit, ni hlásku vydat, natož na sebe upozornit, pouze ve skrytu poňoukají a poštívají. Hrají si na pantáty Bezoušky, hledají pravdu v kontejnerech. Tu špinavou práci, to štěkání, mečení a vřeštění za ně vykonávají mezulánci, hartusivky a spol.

Jen ať asi mečí, jen ať si ječí. Kdo by jim v tom bránil. V dané chvíli je záhodno přes celou partičku šikovně přehodit dlouhý mokrý hadr a přemýšlet, o čem psát. Už předem je však člověk důtklivě varován, že nikoho nesmí obluzovat ani odpuzovat zmínkami o Plži. Toho prý stejně nikdo nečte, leda babičky a dědulové, tudíž ani slovo o něm! Tady se však sluší především poděkovat: díky, milé babičky a milí dědulové! Nestrachujte se, nejste sami ani samy, kdo Plže čtou. Na internetu ho čte leckdo. Netrapte se ani tím, že pořád ještě máte chuť číst. A nevěšte nosy, uslyšíte-li někdy znovu tyhle humpolácké a zapšklé argumenty: vždyť kterépak literární časopisy se dnes čtou? Žel žádné. Ani Tvar, ani Host, ani Weles…

Regionální časopisy se mají sledovat zejména v regionu, a tam je literárních čtenářů vskutku méně než namátkou ve Velikém městě pražském. Celé je to převrácené vzhůru nohama: místo aby naši „výrazní umělci“ byli mrzuti až nešťastni z toho, že Plž nemá v regionu hojnost čtenářů, ještě se krátkozrace ošklibují a těší se na zánik časopisu. Teprbve pak nastanou všecky krásy světa! Utěšujme se představou, že když namátkou nějaké rádobyvelkoumělkyni opět vyjde knížka, vrhnou se na její opus nejméně miliony čtenářů. Čili ti, co nečtou Plže. Všichni ji potom budou u vytržení obdivovat, že pouze ona jediná je ta ona jediná a jiná než ona jediná tu nejestvuje. Na plžomilné dědečky a babičky se jistěže nedostane, těm nebohým zbývá ke čtení leda ten Plž. Baže, takové nesmysly se mohou přihodit či spíše vykládat jedině v televizních seriálech – nečučí na ně někdo od rána do večera?

Mnohem závažnější je problém, který v jednom z komentářů k Zápisníku naznačil pan Karlovič: že v Plzni a okolí vzniká málo dobré literatury. Neříkejme, že je celá špatná (ač některá opravdu špatná je!), leč té hodnotné je vskutku pomálu. Jistěže: v kterém regionu mimo Prahu nebo Brno bezcílně bloumají houfy úžasných či zajímavých literátů? Další malér tkví v tom, že ta západočeská špatná nebo velice průměrná tvořivost slovesná chce o to víc být chválena až vychválena, ba přechválena: víme, že na to „má lidi“, kteří u vrbiček vyzpěvují své alelujá potřebným spisovatelům třeba už jen kvůli tomu, že ti potřební mají doma pohledného pejska. O to víc je užitečné, že v Plzni pořád ještě vychází regionální literární časopis, který jednak poskytuje literátům publikační tribunu (jinou prozatím nemají, tu by si teprve museli vytvořit), jednak představuje určitý hodnotový filtr: tohle otiskne, tohle neotiskne. Jistěže ani v Plži nejsou neomylní a mohou se mýlit, aspoň se ale o výběrové posouzení pokoušejí. Zatímco jiní si vždy najdou nějakého strejčínka či tetinku, kteří jim všechno odklepnou, jen aby nebyli s nikým ve střetu – a pak se tuze diví, když slyší o sentimentálním kýči atp.

Přesto i v Plzni a v jejím okolí dobrá literatura existuje a má se k světu, byť někdy obtížně proniká na svět. Pan Karel Karlovič zmínil kupříkladu Iva Hucla, nyní se hovoří o Robertu Jandovi: nikdo z nich není členem SZS, ale ví se o nich dlouhá léta, stejně jako kupříkladu o Tomáši Hudcovi nebo Vilému Stadtherrovi. Byť se záměrně nezúčastňují tzv. literárního života. O Jakubě Katalpě či Vratislavu Maňákovi ani nemluvme, to by se činovníci medle všici osypali, ale západočeská literatura opravdu není jenom Josef Hrubý. Je to snad náhoda, že Janu Sojkovi vydávají knihy v Praze a v Brně? Že Karel Trinkewitz je mnohem výraznější umělec, než aby byl kladen na roveň šedivému básnickému průměru? Nehodláme vypočítávat jména, leč přímo zářivý prozaický talent má výtvarnice Dana Raunerová, žel málo píšící, snad jednou vydá knihu Vilém Stadtherr, slova chvály si zaslouží výtvarná umělkyně Květa Monhartová. A slovíčko do pranice: nemá Milan Šedivý, na jehož studia v Plzni se jednou bude vzpomínat a na jehož postoje jsou plzeňské potrefené husy a houseři tolik alergické a alergičtí, mnohem víc básnického talentu než celý dosavadní výbor Střediska západočeských spisovatelů i s revizní komisí dohromady?

Zdá se, že jde o poslední letošní Zápisník dr. No, jehož autor své kritiky a glosy dosti často podepisuje taktéž šifrou vlno. Proto chce vlídné i nevlídné čtenáře těchto sloupků pozdravit do nového roku prostřednictvím limericku sepsaným jeho přítelem z Moravy jménem K., sice nikoli dědečkem, zato čtenářem Plže. Nuže, limerick zní takto:

V Chodouni dlí stařík jménem Vlno,

Řádky píše, posílá jich plno.

Tepává v nich nestvůry

postmoderní kultůry

literární kritik značky Vlno.

Správně: pryč s nestvůrami, mezulány, hejkalkami a svatoušky – a vše nejlepší přejme i západočeské literatuře: nechť je na světě a nechť je kvalitní.