literární západ

Zase nekrolog. Zase smutná zpráva. Co počít, všichni vězme, že v pátek před půlnocí vydechl naposledy Karel Trinkewitz. Bylo mu dvaaosmdesát let, určitou část života prožil v západoněmeckém exilu, pak se však rodák z Mečeříže (Česká bibliografická databáze s veselou myslí rozhlašuje, že z Maceříže) vrátil do vlasti a rokem 2005 počínaje se natrvalo usadil v západočeském Rabí. Prý zemřel v klidu a míru, ve spánku. Nechť je to pravdou a nechť odpočívá v pokoji.

Budeme-li hledat životopisné a bibliografické údaje o Karlu Trinkewitzovi (opravdu se vyslovuje trinkevic, nikoli trinkevič!) kupříkladu ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 nebo v novějším Slovníku českých spisovatelů (z roku 2005!), nepořídíme: heslo o umělci v těchto příručkách nenajdeme. Což je na pováženou zejména u Slovníku českých spisovatelů, do nějž byli nejspíše z krátkozrakých konjunkturálních důvodů zařazeny i rozličné efemérní postavičky našeho písemnictví; Trinkewitz nikoli. Bohužel však umělce neregistruje ani Portál české literatury: je tady sice heslo o autorovi jedné knížečky Jonáši Tokarském nebo o nepříliš významném badateli Jindřichu Tomanovi, leč o Trinkewitzovi ani ň. Škoda! Někteří badatele a publicisté totiž k uzoufání neradi mění svou optiku, a co si kdysi vtiskli do paměti, na tom zhola nic nemění a měnit nechtějí. Trinkewitzovo renomé bylo navíc dlouhou dobu téměř jednoznačně renomé významného výtvarníka, malíře a kolážisty, průkopníka informelu, organizátora exilového kulturního života, taktéž publicisty. Nikoli literáta. To je (skoro) pravda pravdoucí, až na to, že po nějakém čase to už vůbec nebyla pravda pravdoucí. Řeklo-li se Trinkewitz, muselo se zvláště v tomto tisíciletí důrazně připojit: básník, esejista, autor haiku… Zrovna haiku se věnoval málem odedávna: knihu Haiku o Praze vydal v Londýně již v roce 1984.

Umělcovy literární práce nepochybně svou estetickou hodnotou výrazně překračovaly hranice západočeského regionu, nicméně se staly i chloubou literární kultury v západních Čechách: možno říci, že na Karla Trinkewitze můžeme nahlížet i jako na svrchovanou tvůrčí osobnost západočeské literatury. Opakujme, že jistěže nejenom západočeské. Svou první tuzemskou knihu vydal autor ještě v Praze (Chvála haiku), všechny další už spatřily světlo světa jen v Plzni. Tím se může Plzeň pravdaže pyšnit, nikterak to však nectí nakladatelství z Prahy či Brna. Významnou roli má první „plzeňská“ Trinkewitzova knížka Jitřenka, ale i řemdih (2009), sbírka básnických experimentů, kterou české databáze povětšinou diletantsky opomíjejí, zatímco kupříkladu německá Wikipedie ji řádně uvádí se všemi nevyhnutelnými bibliografickými náležitostmi. Pochopitelně v ní chybí zmínka o umělcově knížce nejnovější, o jeho Melancholidském životě, vydaném v edici Ulita. Tato publikace (jejíhož vydání se autor ještě dožil) opět potvrzuje, že Trinkewitz zdaleka nepsal pouze haiku, nýbrž i perlivé, pádné a rázné aforismy, jindy básnické příběhy: jeho tvůrčí rozpětí vyznívalo i v literárním světě více než úctyhodně.

Sečteno a zváženo: významný výtvarník Karel Trinkewitz byl i významným literátem a významný literát Trinkewitz byl i významným výtvarníkem. Mnohokrát tyto dvě sféry své tvorby dokázal i během života v Rabí vynalézavě propojit: kupříkladu též v cyklu Zvířecí bajky, otiskovaném od loňského roku na pokračování v měsíčníku PLŽ. Vraťme se však k jeho biografii: neodešel do exilu již roku 1968, jak naivně hlásají naše databáze, nýbrž až roku 1979 jako pronásledovaný signatář Charty 77. Žil ve švýcarském Ticinu/Tessinu a především v přístavním Hamburku, v němž se shodou okolností po roce 1989 stal na výzvu Jiřího Dienstbiera st. i čs. konzulem. Posléze ho Václav Havel jako aktivistu českého nezávislého umění oprávněně vyznamenal Řádem Bílého lva. A když už jsme u metálů, nemůže mezi nimi chybět ani literární Cena Plže: vždyť s tímto periodikem Trinkewitz soustavně spolupracoval a v něm vyšla početná část jeho novodobé literární tvorby stejně jako jeho starší práce exilové, zejména esejistické a publicistické. Nyní budou v Plži postupně vycházet i některé autorovy texty z pozůstalosti.

Za zmínku stojí i další okolnosti, o kterých se poměrně málo ví. Například že rodina jeho matky pocházela z dnes již zaniklého Východního Pruska, otec byl původem Jihočech. Jako tzv. Halbjude čili poloviční Žid nesměl navštěvovat školu, vzdělával se doma a paradoxně právě jeho matka, německá Židovka, naučila malého Trinkewitze dobře česky. Po roce 1945 se z něho ovšem stal „poloviční Němec“ a hrozilo mu další etnické pronásledování… A co ještě bychom měli vědět: jako aktivní sociální demokrat (exilový a posilový) se autor koncem minulého století rozhodl napsat protestní i komediální muzikál, v němž by všemožně zesměšnil Václava Klause. Přišly však povodně a divadlo, které muzikál nastudovávalo, volky nevolky přerušilo svou činnost. Ten Klaus měl ale z pekla štěstí! Přesto se náš bývalý prezident a miláček Moskvy může v mnoha Trinkewitzových aforismech poznat. Ba dokonce něco o sobě dovědět.

Resumujme: obdivuhodný tvůrce Karel Trinkewitz by si vzhledem k umělecké hodnotě svého literárního díla zasloužil jistěže nikoli pouze jednu, nýbrž hned několikero Cen Bohumila Polana. Dostalo se mu však pouhé půlčičky. To měla tenkrát Plzeň z velikánské ostudy velikananánský kabát! Leč jistí místní pišišvoři se pokradmu otřepali a nepokradmu dělají, že nic. Kéž by je při zprávě o umělcově skonu aspoň na okamžik hryzlo svědomí! Není divu, že si Trinkewitz pro Cenu BP vůbec nepřijel a že si této směšné půlčičky nikterak nevážil. A co říci na závěr? Asi co jiného než odcitovat výstižná slova Trinkewitzova dobrého a věrného přítele: „Tak už se s ním neuvidíme a hyeny se začnou rvát o kořist…“