literární západ

Všechny noviny jsou v současnosti plné Bohumila Hrabala, v televizi se uvádějí filmy natočené podle Hrabalových knih (vesměs staršího data!) a povýtce až posmrtné dokumenty o spisovateli, ba i v těch lepších rozhlasových stanicích se s nadsázkou řečeno nemluví skoro o ničem jiném než o Hrabalovi. Je záhodno zdůraznit, že autor Perličky na dně nebo Příliš hlučné samoty si to – zvláště v nynějším čase, kdy se takto, někdy až pouťovým způsobem, připomíná nedožité sté výročí jeho narození – jako jedinečný literární tvůrce nepochybně zaslouží. Zároveň je ale zapotřebí konstatovat, že mezitím uplynulo dlouhých sedmnáct let od spisovatelova úmrtí a během uvedených sedmnácti let se o Hrabalovi spíše mlčelo: odbornou monografii o jeho díle pořád nemáme a nemáme (pokusy Radka Pytlíka snad nebere vážně ani jejich pisatel). A když mělo být v Nymburku podle spisovatelova pojmenováno tamější gymnázium, nesečtělí studentíčci se proti tomu vzbouřili, majíce v zádech podporu neméně nesečtělých neboli nevzdělaných rodičů. Dopadlo to však nad očekávání dobře: hlavní rebel se údajně polepšil a přislíbil, že si půjde něco od Hrabala přečíst. Hle: student gymnázia, sebevědomý samou nevědoucností.

Ano, nekamenujme proroky, kamenujme však klasiky, přinejmenším v Čechách. Pamětníci mohou stále ještě v živé paměti mít dosti nechutné extravagance zpočátku devadesátých čili polistopadových let, kdy proti Hrabalovi militantně vystupovali literáti, kteří mu po umělecké stránce nesahali ani po příslovečné kotníky: zaštiťovali se velkými slovy a velkými myšlenkami, šlo jim pouze o peníze, o kšefty a o zisky: o to, aby vycházely jejich knihy, nikoli Hrabalovy, aby se pro rozhlas či televizi adaptovaly jejich příběhy, nikoli Hrabalovy. Kdo z nich by v listopadu 1989 přinesl studentským rebelům bez jediného slova sto tisíc „předlistopadových“ korun? Závistivé šplechty mohly být stárnoucímu umělci dozajista „ukradené“, beztak ho autorské agentury napořád šidily, jak mohly, šlo však i v těchto případech o naprosto bezprecedentní zpochybňování tvůrčího odkazu jednoho z nezpochybnitelných českých klasiků 20. století, zpravidla ve jménu vlastních ctižádostivých maličkostí. V listopadu 1989 bylo Bohumilu Hrabalovi už pětasedmdesát let, byl to navíc chorobami sužovaný člověk, připadající si po skonu své choti beznadějně bezbranný a opuštěný, který však především cítil a věděl, že své dílo už vytvořil. A že mu už pohříchu nezbývá dosti sil, aby se i jako spisovatel radoval z poťouchlých skotačinek stáří.

Foto: Michal TůmaTeď se o Hrabalovi všude mluví a leckde píše, leč píše, jako by se o něm nezávazně klábosilo, a mluví stejně bezobsažně, jako kdyby se o něm neméně nezávazně psalo. Samé povšechné životopisné informace, samé podobenky starého muže s jeho „kočenkami“ čili věrnými kočičkami (žasněme, nakolik jsou přes vydatné vykrmování pílí autorovou vyhublé: to na vesnicích pobíhají jinačí kocouří mackové!), samý Hrabal u piva, samé pivo s Hrabalem, případně jen pivo a samé pivo. Pivní etikety. A těch bezduchých žurnalistických blábolů, kupříkladu z pera dávno již literatuře za mák nerozumějícího Jiřího Peňáse! Prý byl spisovatel „zplozen jako malér mladé brněnské dívky“, měl milující maminku, přičinlivého otčíma. A bláboly pokračují: Peňás hořekuje, že autorovi za okupace zavřeli vysokou školu – netuší ani náhodou, že Bohumil Hrabal dostudoval ještě předtím! Jak by to coby „vševědoucí“ redaktor deníku mohl vědět… Musel by se někam podívat. Místo toho tvrdí, že spisovatel měl „fešácká“ zaměstnání jako drogista a podomní obchodník – co je na tom fešáckého nebo bizarního? Peňás ovšem nenapíše, proč si budoucí (byť již tehdy pilně píšící) spisovatel volky nevolky musel volit tato zaměstnání, jaká byla jeho občanská či společenská situace ve čtyřicátých letech, proč později nastoupil jako brigádník do kladenských hutí. Nenapíše, poněvadž coby onen takzvaný vševědoucí novinář o tom s největší pravděpodobností neví ani zbla.

Slyšme, jak náš žurnalista rádobyzasvěceně píše o Hrabalově intimissimu: „Samozřejmě měl lásky, ale ty ostatně nebyly nijak bouřlivé, aspoň Hrabal byl v těchto věcech spíše diskrétní.“ No bodejť, nevykládal o tom kdekomu na prahu osmdesátky v hospodách, nesvěřoval se bulváru, nefantazíroval a nepřeháněl, takže co o tom může Peňás tušit. Tudíž si vypomůže alespoň pustým a prázdným novinářským tlachem. Přitom je to námět na román: Hrabalovo dospívání, Hrabalovo mládí, jeho tužby a iluze, jeho opojení surrealismem, jeho protektorátní příběhy… Jeho poměrně pozdní manželství. Jednou o tom někdo napíše a mohla by to být kniha jak víno. Stačí mít určitou invenci, stačí se důkladně „vmyslet“ do předválečné a poté protektorátní atmosféry, musí se to však umět. Jistěže i o tom potom umět napsat. Možná je dobře, že Hrabal nikdy nenapsal paměti (ačkoli v jeho knihách je rozset více než dostatek autobiografických okamžiků či životních situací): jen ať si jeho příští životopisci a autoři životopisných románů o to víc dají záležet! Neboli, jak by v obměněné podobě mohlo znít proslulé hrabalovské dictum: musíte se více snažit, páni správci přes literaturu i vy páni od novin…

V jedné věci si ještě s Peňásem, tj. s jeho oslavným článkem v Lidových novinách, napsaným k Hrabalovu jubileu, z nezbytí zapolemizujme: Novinář tvrdí, že Hrabal byl „možná posledním velkým spisovatelem střední Evropy, která během jeho života zmizela jak Atlantida“. Bože, to je blábol! Dobrá, v duchu recese se pitvořme, že neexistuje Thomas Bernard, že nikdy nenapsal ani slůvko Czesław Miłosz, že Maďaři nemají Sándora Maraiho, že Elfriede Jelinek nedostala Nobelovu cenu za literaturu. Nebo snad Rakousko neleží ve středu Evropy? Dobrá, ale i šeredně nevzdělaný žurnalista naší doby by si mohl vzpomenout na Milanu Kunderu. Který tolikrát o střední Evropě psal a kterého zná celý svět, bohužel s výjimkou pana Peňáse. Třeba to ale dotyčný v penzi dožene, až ukončí své fešácké, bohorovně nevědoucí zaměstnání.

Vraťme se tudíž raději k nebohé střední Evropě: vždyť ta přece nikam nezmizela! Pravda, byla po několik nedávných desetiletí okupována vojáky z Východu, jenomže to trvalo pouze pár desetiletí – a kdysi Turci také dobývali brány Vídně, a přesto nikdo existenci Střední Evropy čili tehdy habsburské říše nezpochybňoval. Ani mluvčí osmanské říše. Možná ale pisatel těchto řádek žije v bláhovém snu, že celý život se nehnul ze střední Evropy, zatímco naopak Peňás dlí v neméně bludném snu, že ve střední Evropě nežije, neboť v jeho mysli zmizela jak Atlantis. Holt má mysl o to prázdnější… Problém je v tom, že Atlantis nikam nezmizela a zrovna Bohumil Hrabal to dobře věděl. Pak se mu pochopitelně o naší Střední Evropě psalo s náramným porozuměním. Díky za jeho knihy!