literární západ

Má-li plzeňská veřejnost nejenom sportovního, ale i kulturního ducha, přinejmenším v nějaké minimální míře, potom největší literární osobností Plzně (že by všech dob? nebo alespoň skoro všech dob? pro média určitě!) se v těchto dnech, týdnech a měsících nestal nikdo jiný než spisovatel Milan Čechura. Ti, kdo jsou v Plzni závistiví, a jsou tací, ba, jsou!, nyní musejí Čechurovi závidět málem až k závistiplnému uškvaření sebe sama. Je-li totiž někdo v západočeské metropoli slavný, pak je to pouze on a nikdo mu od určitého okamžiku nesahá ani po paty. A proč a jak, ptejme se, jakpak plzeňský prozaik k tomuto věhlasu, přičemž věhlasu nepochybně zaslouženému, dokonce i ve fair soutěži vybojovanému, s nemalou trochou trpělivosti přišel? Nuže, toť příběh přímo dojemný, o němž nás poměrně podrobně zpravuje dokonce i natolik seriózní periodikum, jímž je deník Sport. Slyšme tedy, čtěme tedy, co se praví v této znamenité tiskovině:

„Fotbalisté Plzně mají novou podobu klubové hymny. Píseň ´Ať stále vítězí Viktoria´ je hymnou už druhým rokem, ale nyní ji dala podobu Plzeňská filharmonie. Text nazpívali fanoušci společně s osmi hráči v čele s kapitánem Pavlem Horváthem. // Hymnu Viktorie složil v roce 2012 plzeňský spisovatel Milan Čechura a přihlásil se s ní do soutěže o klubovou píseň. Sice nevyhrál, ale posléze si jeho skladbu vybrali sami fanoušci a postupně zlidověla. Nyní zní na stadionu před každým zápasem i po něm. // ´Jedná se o krásnou písničku. Je melodická přesně tak, jak máme my Češi rádi. Často slýchám, jak si ji někdo z kluků pobrukuje, a po zápase si ji všichni rádi zpíváme,´ řekl Horváth. ´Ani jsem nechtěl přestat zpívat a mrzelo mě, že už to celé končí. V podání orchestru to znělo opravdu skvěle,´ řekl Milan Petržela.“

Tolik o této slavnostní události uvedl deník Sport. Nezasvěcence pro jistotu zasvěťme, že Milan Petržela je ofenzivní záložník mužstva Viktorie, který už několikrát reprezentoval a jednu sezonu hrál v cizině: bundesligu v západoněmeckém Augsburgu. Ještě jedna důležitá informace na závěr: video z natáčení hymny (prý) najdete na www.isport.cz. A ten, kdo má vnímavé a citlivé ušní boltce, dozajista rozpozná v chóru zvuků netoliko zpívání kupříkladu Davida Limberského, ale neujde mu ani zvučný hlas strůjce celé záležitosti – spisovatele Milan Čechury. Na zveřejněných fotografiích však nevypadá, že by pěl, přitom pěje-li, potom pěje mnohem libozvučněji než kupříkladu viktoriánský kapitán Horváth, byť ten měl prý ze zpěvu jedničku a šlo mu dokonce i Okolo Třeboně. To možná Milan Č. neumí, zato zpívat ano! Měl by pro Viktorku někdy uspořádat písňový koncert, ať fotbaloví profíci čubrní.

Sláva mu, sláva a sláva mu, nejméně trojí sláva mu! Čechura musí mít tak velkou radost, že nepochybně unese i několikero přátelských rýpnutí ze strany Literárního Západu. Zdá se být pravděpodobným, že tento prozaik (a populární příležitostný kytarista) jako zhola jediný plzeňský literát zkusil štěstí v uvedené předloňské soutěži, zdá se však být (možná) totiž ještě pravděpodobnějším, že s fotbalem jako takovým byl autor soudobé či nové hymny Viktorie Plzeň ze všech soutěžících, byť není již nejmladší, obeznámen mírně řečeno málo. Nemírně řečeno minimálně, ne-li skoro vůbec. Ti, kdo ho znají, už dávno mu raději nekladou různé elementární otázky určené pro procvičení fotbalového ducha – jako kupříkladu: „Kdo nastoupil na levé straně obrany Viktorky v roce 2012 proti Olomouci? Kde se hrálo mistrovství světa v roce 1950, rok po Čechurově narození? Kterým směrem běží pravý halfbek k soupeřově brance? Kdo je autorem hlášky Míč kulatý, Milan (ne)pije, tu je sudí, kritik ryje? Kolik gólů už Bohemka vstřelila Plzni v tzv. Ďolíčku, na hřišti, které je podle jejích fanoušků víc než stadion?“ Ouvej, nevěděl by a nezodpověděl věru pranic, ne-li ještě méně.

Nicméně ani jakékoli těžší, resp. malinko těžší otázky z fotbalového světa v autorově případě absolutně nepřipadají v úvahu. Neví ani to, tkaničky jaké barvy má Lionel Messi nejraději a proč. Zeptat se jej například, zdalipak jeho jmenovec hrál za Český Krumlov nebo za Moravskou Třebovou, pokud za některý z těchto mančaftů opravdu hrál, navíc ví-li na jakém postu, to je naprostá ztráta času. Lépe se neptat. Přiznejte si, plzeňští fanouškové i fanynky, že o kopané náš vavříny ověnčený Milan Čechura, vítěz hymnický, netuší opravdu (skoro) vůbec nic. Je to pak šťastný, či nešťastný muž? Poznáte ho však na první pohled: kamkoli přijde, ať už včas nebo se zpožděním, neustále si zprvu činorodě, poté somnambulně (nebo i obráceně) zarputile prozpěvuje, aniž by vnímal okolí: „Copa se děje? Copa se stalo?“ Leč není to žádný podivín na útěku ani okouzlený čtenář zbrusu nových veršů Heleny Šlesingerové, kdeže! Je to autor plzeňské fotbalové hymny. Živijó páně Čechurovi!

Přiznejme si však také, že Čechurova plzeňská fotbalová hymna občas způsobuje, ne-li přímo přivolává a vyvolává zázraky. Kupříkladu před sobotním ligovým zápasem Viktorie Plzeň ve vršovickém Ďolíčku s Bohemians 1905 (nikoli tedy s proradným hanebným bědným Střížkovem) se „čechurovská“ hymna pochopitelně nehrála. Ba ani po zápase nikoli. A nastojte, medle se stal zázrak, skutečný zázrak: zmužilí fotbaloví ochotníci, totiž téměř zadarmo hrající domácí „klokani“, nakonec s Plzní neprohráli, vybojovali bod a tím pádem se zachránili v nejvyšší fotbalové soutěži. A to zejména díky tomu, že viktoriány nepovzbuzovalo hymnické volání, v souladu s nímž prý nechť stále vítězí Viktoria! Nedošlo na ně, opus páně Čechurův ve Vršovicích nezazněl, ergo Viktoria nevyhrála a stateční Bohemians 1905 budou i nadále hrát ligu. Jupí!!

A teď k meritu věci. Až zase budou nejrůznější porotci dumat a mudrovat, komu mají přidělit či přiklepnout Uměleckou cenu města Plzně (Plži ani Literárnímu Západu ho beztak nedají, na to jsou či budou přespříliš krátkozrací), měli by na to přijít natotata. Přece Milanu Čechurovi za složení plzeňské fotbalové hymny! No uznejte: copak namátkou nějaký text Jana Paura či Davida Charváta záhy zazní v důstojném podání Plzeňské filharmonie a ve zpěvném  přednesu Pavla Horvátha, Davida Limberského nebo Milana Petržely? Ani náhodou. Toho se nedočká ani Josef Hrubý, ani Karla Erbová, ani nikdo z nového výboru Střediska západočeských spisovatelů. Ba ani jeho nový revizor Šíp. Nehynoucí sláva města Plzně, čili ryzí sláva, žádná polní tráva, náleží pouze Milanu Čechurovi. Nutno mu přiřknout zmíněnou Uměleckou cenu a posléze při slavnostním udělení prozradit, copa se děje a copa se stalo. A že je pan Milan charakter, předpokládáme, že ze získaných peněz si ihned půjde koupit Pravidla kopané a od Jana Sojky si půjčí Malou encyklopedii fotbalu. Za Literární Západ mu k plzeňské slávě arcisrdečně gratulujeme a zaprafrázujeme si při této příležitosti legendární pokřik mnoha světových velkoklubů: „Milan is great, he is great, for he is dr. No´s mate!“