literární západ

V červenci nejsou žádné Dušičky ani nějaký národní Den díkůvzdání, nicméně pisateli těchto řádek se naskytla příležitost zavítat do severozápadočeské Horní Blatné (zejména na regionálních mapách bývá uváděn i německý název Bergstadt Platten) – a této minivýpravy bylo záhodno využít rovněž k návštěvě místa posledního odpočinku básníka a aforisty Jindřicha Konečného, kdysi též politického vězně, kdysi též poslance České národní rady, kdysi (až do předčasného skonu) též člena Střediska západočeských spisovatelů. V rodinném hrobě na hornoblatnenském hřbitově není jeho jméno vůbec uvedeno, spočívají však v něm Jindřichovi rodiče – a také jeho syn Tomáš. A prapodivná náhoda tomu chtěla nebo si to přála, že jsme u tohoto hrobu stanuli právě 11. července: na den přesně deset roků poté, co Tomáš Konečný odešel ze světa. V necelých osmadvaceti letech. Můžeme se dočíst, že zemřel „v ponurých, nelidských zdech Dobřan“, což je prý „koncentrák lidských duší“, jak napsal Jindřich Konečný, trpce si vyčítající, že dal souhlas s odvozem Tomáše do této léčebny. On sám přežil svého syna o pouhých pět let. Snad mu pomáhaly i jeho vlastní verše, podle nichž „víra zůstává dál“, a proto „smrt nikdy nepřichází“:

Tomáš Konečný (1976-2004) miloval hudbu, hrál na klavír i na kytaru, vyznal se v malířství, vytvářel báječné koláže, obdivoval Salvadora Dalího, byl ale taktéž vášnivý čtenář, během času se zahloubával se stále větší chutí do filosofických knih, nejvíce však znovu a znovu četl Nový Zákon a podle slov Jindřicha Konečného „Ježíš byl pro něj víc než Bůh“. Nikoli náhodou na jeho hrobu nalezneme vytesánu proslulou, nemálo tragickou Ježíšovu větu z kříže: Eloi, Eloi, lamma sabaktani. Bože můj, proč jsi mě opustil. – Tato věta (nebo možná tento zoufalý výkřik) Tomáše uhranula, mnohokrát ji opakoval, nepomohla mu ale, ba právě naopak: přestal chodit mezi lidi, začal víc a víc propadat depresím, až nakonec několik let vůbec nevyšel z domu. Ale také psal. Po otci zdědil zálibu v aforistických básnických sentencích, jistěže i vůbec v psaní poezie. Někdy se může zdát, že s Jindřichem Konečným jako by soutěžili ve zpracování či v ztvárnění jednoho nápadu. Tomášův otec (ostatně nezaslouženě přehlížený neboli neprávem podceňovaný výrazný západočeský tvůrce) jim delší čas říkal „nápadíky“ a zrovna takové nápadíky jsou charakteristické i vlastní tvorbu jeho k anarchismu vzhlížející ratolesti.

V tomto nešťastném básnickém osudu jediným „štěstím“ je skutečnost, že Jindřich Konečný shromáždil, uspořádal a posléze uveřejnil synovu literární pozůstalost (včetně výtvarných koláží) s názvem Autohumbuk Pana Kondi (vydáno v roce 2005 vlastním nákladem Konečného staršího). Tato knížka se takto opravdu nazývá (Konďa byla přezdívka mladého Tomáše), neboli „Pana Kondi“ s velkým Pé, jak to stojí a psáno na hřbetu knihy, na přebalu, na titulním listu, pochopitelně i v tiráži – přesto ji Viktor Viktora ve své recenzi (zřejmě jediné…) přejmenoval na „pana Kondi“. Nepozorný čtenář, nepozorný recenzent. V knížce najdeme i přetištěnou xerokopii autorova nekrologu (podepsaného šifrou „leon“) s lakonickým titulkem Zemřel básník, z níž si zaslouží odcitovat aspoň několik vět: „Každá generace má své prokleté básníky, citlivé duše bránící svou zranitelnost životním stylem, snad do osudu vepsaným. Bez odpovědí zůstávají otázky. Hvězdy mlčí. /…/ Ať tvá duše, Tomáši, dojde klidu jinde, když tady to možné nebylo.“ Neboť, citujme z nekrologu ještě jednou, „stejně jako křehký květ, který než dá ochutnat všech svých vůní a barev, vichřice zlomí.“

Posmrtně vydanou knížku Tomáše Konečného má ve své knihovně zřejmě jen málokdo. Vzhledem k autorovým surrealisticky temperovaným kolážím má i značnou výtvarnou hodnotu, jakož i nemalou hodnotu literární, byť obsahuje z valné části sentence, aforismy nebo fragmenty jednotlivých textů: nakonec na čtenáře působí v první řadě jako typický básnický zápisník či zápisník básníkův. Moci se vrátit k vlastním veršům, asi by literární talent z regionu leccos napsal jinak, něco lépe, něco možná hůře. Autorova poezie tíhne k lapidárním konstatováním („Je příliš pozdě na jakékoli ideály“), k pesimistickým sentencím „Čas všechny rány zhojí? / Zhojí / Zhnojí…“) nebo nejednou i ke zmíněným aforismům („Průměr spočívá v tom, že nemá na víc.“ – „I slepice si může myslet, že je Bůh!“ – „Jsem živoucí oslava skepticismu.“) A jak nevzpomenout na Karla Hynka Bráchu a na jeho nedávnou persiflující parodii Máje, čteme-li u Tomáše Konečného verše zkraje třetího tisíciletí: „Byl první květen / První máj / Večerní máj / Byl jídla čas / Kuchařčin zval ku stolu hlas / Kde vepřovým zaváněl ráj.“ Ovšem pozor: mladý Konečný nebyl v žádném případě pouze a všehovšudy sarkastický ironik, v jeho textech je i velký podíl generační tragiky, nemálo příznačné pro příslušníka pokolení, které si – v souladu s autorovými zahořklými slovy – mohlo podobně jako on sám připadat jako „nedonošený stařec“.

Texty a verše tohoto tvůrce přitom představují nebo ztělesňují značně typickou poezií životního pocitu, zřetelného generačního vzdoru a protestu, jakož i nepřehlédnutelného generačního spleenu, jakož i dobové generační citové i rozumové deziluze. Zároveň však i Tomáš Konečný patří (nebo by patřil, kdyby tu zůstal s námi) do výrazné tvůrčí plejády mladých západočeských (případně severozápadočeských) básníků, umělecky se formujících na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, k nimž náleží kupříkladu Jan Sojka (1973), Tomáš Makaj (1974), David Charvát (1974), David A. Šakal (1974), Martin Šimek (1975), Milan Šedivý (1977), Tomáš T. Kůs (1978) nebo Vladislav Hřebíček (1979). Ale také výtvarník a prozaik Vojtěch Jurík (1975), prozaička Karolína Pláničková (1975) či autorka dramatických textů Irena Pulicarová (1978). Někteří z nich píší a vydávají knížky, někteří se k poezii po letech vrátili, jiní se už (definitivně?) odmlčeli. Ti všichni by měli být generačně spřízněnými čtenáři jeho posmrtně uveřejněné básnické tvorby. V tomto „živém hejnu“ má své důstojné místo i Tomáš Konečný a zasluhuje si uznání a připomenutí. Žel již deset let po jeho smrti, žel i po deseti letech mlčení o tomto tvůrci.

O básníkovi, který provždy již odpočívá na zadumaně imponujícím hřbitůvku v Horní Blatné a který v dobách své literární aktivity i jménem svého pokolení kupříkladu napsal, že: „Jsou sny / na které se nezapomíná / a jsou skutečnosti / na které se snažíme zapomenout / marně / Nic novýho / Nic novýho“. Něco nového však vzpomínka na zahynulé básníky přináší pokaždé.