literární západ

Zpravidla se má za to, že slunce vychází na Východě, i když se dozajista mnohokrát stalo, že cosi jako sluníčko vyšlo kupříkladu i na Literárním Západě. V sobotu 2. srpna 2014 ale bude všechno jinak, leč vše nastane, ke všemu dojde, dokonce i kýžená sluneční zář vše vůkol prozáří, tentokrát ovšem symbolicky až hodinu po poledni a tentokrát v okrese Plzeň-sever. A to na staroslavném místě, jež se málem od nepaměti zove Plasy (německy je to Plass, jak může potvrdit i dr. Šíp, že ale latinsky to je Plass, tomu se lze diviti): zkrátka a dobře celé Plasy v sobotu zaplesají, bude to však plesání důstojné, noblesní, neboli veskrze literárnězápadní. Oddáváme se jistěže malému tajnůstkaření, nicméně povězme, že jeden (nebo jedna?) z těch dvou, kdo tam (v místním konventu) budou toho dne oddáni, symbolicky i nesymbolicky ztělesňuje v očích dr. No skoro celý Literární Západ. Pročež volejme a volejme: Plesejme! Plesejme! Zároveň přispěchejme nemálo střelhbitě (koneckonců se vše závažné odehraje v tamější krajinné lokalitě Dolní Střela) již teď se svou vydatnou předsvatební gratulační troškou. Neboť kdy jindy?

Místní cisterciácký klášter, jehož sláva se též hvězd dotýká a v sobotu se jich dotkne o poznání víc, čekal na tuto historickou chvíli plných osm set sedmdesát let a ani o rok méně, což z hlediska věčnosti zase není až tolik. Ve středoevropských dějinách se tam také ledacos událo: Plasy obvykle bývají spojovány se jménem věhlasného knížete Metternicha (jak to bylo s Boženou Němcovou?), jenž je právě zde pochován v rodinné hrobce (v kostele sv. Václava), jinak ale Plasy v novějších časech odkazují spíše k osobnostem výtvarného umění, především k proslulé malířské rodině nebo lépe řečeno rodu Strettiů, dále k významnému architektu Antonínu Wiehlovi, ze současných tvůrců především k vynikajícímu výtvarníkovi Jiřímu Kornatovskému. To jsou samí slavní rodáci. Tudíž by toliko s přihlédnutím k těmto předním umělcům Plasy unesly nějaké lichotivé označení jako kupříkladu: Výtvarné město. Ale že tady Sovětská armáda sídlila až do ledna 1946, k tomu se opravdu raději nevracejme.

Koho však populární vlastivěda uvádí mezi významnými soudobými obyvateli města? V tomto soupisu pohříchu figurují i politici, jenomže o nich rozumně pomlčme. Vždyť mluvíme o dni, kdy v Plasích vyjde nedlouho po poledni slunce zář. Vůbec nejvíc a nejpodrobněji je totiž jako další plaská osobnost zde takto vyzdvižen Jiří Novotný, zevrubně charakterizovaný nejenom jako jako autor středoškolských učebnic, leč též coby odborný publicista, posléze literární historik a dále ještě „univerzitní pedagog ZČU“. To zní trochu hodně chaoticky a vyplývá z toho, že Novotný je podle předkládaného tvrzení univerzitní pedagog univerzity. Nuže, buď je to univerzitní pedagog, anebo pedagog ZČU: měli by si ve městě vybrat, co z toho jim víc vyhovuje. Při vší lásce k literatuře (žel Jiří Novotný publikuje velice sporadicky) si zapolemizujme a konstatujme, že určitě nejvýznamnějším obyvatelem nynějších Plas je úspěšný fotbalový trenér Vítězslav Lavička. Ten však se sobotní slávou nemá a nemůže mít nic společného: určitě bude někde náruživě prohánět sparťanské primadony (obrazně řečeno: s Hřebíkem v zádech). Fanoušci Sparty by mu ale již nyní (čili zaživa) měli v Plasích vztyčit pomník.

To však vskutku nemá s Literárním Západem nic společného. Z pohledu LZ jde o něco jiného: žádný Metternich, žádný Novotný s tím nemají nic do činění. Plasy prožijí svou velkou historickou chvilku v pravé poledne, kdy budou oddáni… Máme to prozradit, nemáme to prozradit? Zmáhají nás rozpaky, leč pomůžeme si tím, co stojí ve veřejném mailu černé na bílém a tam černé na bílém stojí, že půjde o věc arciže tuze vážnou a tou má být „oslava změny organizační struktury Literárního Západu“. Pak jde o absolutně jasnou záležitost, žádného komentáře k tomu již není zapotřebí, seriózně však připojme ještě drobné upřesnění, že půjde o „svatbu mé šášovosti“. Ergo kdo nevěří, ať tam běží! Ani slunce svit však nezastře všechny problémy: nejhorší na tom je, že si slečna nevěsta (prý) výslovně zakázala jakékoli svatební dary. Přinejmenším od lidí z literárních končin. Co pak zbývá? Knihou sice podaruješ, leč přijít k oltáři s knihou? A kam ji v příbytku plném darů uloží? Básní též podaruješ, odkdy však kritici skládají básně (a skládají-li, notně neuměle tak činí) – a ještě aby jimi ohrožovali cituplné svatební veselí? Co tedy místo svatebního daru? Co by mohlo mít déletrvající vážnost svatebního daru? Kdoví, možná jedině a pouze tyto řádky, takto zformulované blahopřání, které je současně i poděkováním par excellence.

Toto vřelé až vroucí poděkování, více než upřímné, tudíž zřejmě nejupřímněji míněná a myslitelná svatební gratulace nepochybně patří onomu nejmenovanému členu nebo člence Literárního Západu, uskutečňující „svatbu své šášovosti“, především a zejména za to, že byl/a takovou dobu (už to budou čtyři roky!) andělem strážným (nebo že by andělkou strážnou?) této rubriky, rozuměj Zápisníku dr. No. To by měli jednou jednomyslně a jednoznačně ocenit i literární historikové, i odborní publicisté, i univerzitní pedagogové… Ale také plzeňští a západočeští literáti, dokonce i ti, kteří nyní nechtějí z různých paskřivých či pošetilých příčin Literární Západ sledovat. A neskrývejme ještě jedno vážné svatební přání: ať všechny pomyslné, leč i zcela reálné a konkrétní husy tolikrát trefně potrefené v těchto literárních sloupcích v sobotu po poledni aspoň na chvíli přestanou kejhat, jinými slovy nechť načas dokejhají. Nepodařilo se jim Literární Západ během několika let nikdy umlčet, tak ať zkusí v sobotní slavnostní chvíli umlčet aspoň samy sebe. A neméně potrefení páni houseři ať zatnou tipec zase sami sobě. Neb neměli by být ani vzdáleně na obtíž chystané změně organizační struktury uvedené šášovosti.

Sečteno a zváženo: takto jest zformulována veliké blahopřání, veliká gratulace, veliká zdravice. A ještě jednou veliké poděkování. Nechť sobotním obřadem v Plasích počínajíce jsou ve světě šášovosti zaplašeny a vyplašeny (či též odšašeny) všechny nadbytečné strasti životní! Zde by tudíž mělo být řečeno na závěr náležitě velebně a vznešeně: Tak se staň.